NESESMILNÍŠ!

Jan 8, 1-12

Druhé čtení

Ex, 20, 14

Kázání

Sedmým přikázáním Bůh chrání naše manželství. Tělesnou lásku nám dává jako jedinečný a neopakovatelný dar pro náš celoživotní vztah, pro který nás stvořil.

Ježíš nám pomáhá toto přikázání naplnit, když říká, že počátek nevěry bývá v žádostivém pohledu, kterému sice není snadné se ubránit, ale je třeba si toto nebezpečí hned v zárodku uvědomit.

Vracíme se tak i k minulému přikázání, které Ježíš vykládá podobně. Člověk musí bojovat už se svou nenávistí ve vlastním srdci. Když nenávidím svého bratra, dostávám se na šikmou plochu, která může končit až zabitím. A která také duchovně poškozuje mě samého.

V katechismu se píše, že kdo chce být věrný Bohu, je věrný i těm, kterým věrnost slíbil.

Tolik katechismus, tolik - jak by to mělo být...

===========

Minule jsme se zamysleli nad tím, jak je Boží slovo křehké. Kolikrát lidé Boží přikázání pokřivili či porušili.

O tom dnešním přikázání to platí úplně stejně. Zdá se, že Bůh nemluví k lidem, ale do dubu. Přikázání máme, ale(i my věřící) se chováme stejně podle svého.

Když boháč - ve slavném podobenství o boháči a lazarovi -  prosí, aby Abraham vyslal někoho, kdo by změnil smýšlení svých bratrů, Abraham mu řekl:

Lukáš 16: 29`Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!´ 30  On řekl: `Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.´ 31  Řekl mu: `Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.´"

Uvěřit Božímu slovu a řídit se podle něj souvisí v nejhlubší rovině se samotnou vírou v Krista. Ježíš sám říká v tomto podobenství, že když lidé neposlouchají zákon Mojžíšův a proroky, pak se nedají přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.

Smutné je - že tu je řeč o lidech věřících.

Ano, kdyby záleželo na naší víře a na naší snaze, byli bychom ztraceni. To je vzkaz NZ.

Nevěra, cizoložství má tak víc rovin. Cizoložství souvisí s lidskou nedověrou.

U proroků často čteme přirovnání pokřivené víry Božího lidu k sexuální nevěře. Kdo chodí k jiným bohům, smilní s nimi.

Kdo říká, že věří Bohu, ale jedná jinak - smilní.

Ozeáš byl dokonce Hospodinem vyzván, aby nevěru božího lidu ukázal názorně na sobě: Ozeáš 1:2   Hospodin Ozeášovi řekl: "Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina."

Ozeáš se měl sám stát pro lidi podobenstvím. Podobně jako v jiných případech prorok Jeremiáš.

Boží slovo je křehké, vydané nám všanc. My máme obrovskou moc. Moc - dělat si co chceme. Moc činit z nevěsty Ktristovy - nevěstku.

Nebudeš cizoložit, nevlezeš do cizí postele.

Kdo by vlezl, bude kamenován.

Tak to stojí v zákoně.

Nebo - vlastně - mají být ukamenováni oba, protože přece hřeší oba, jeden tam vleze, druhý ho musí pustit.

Leviticus 20:10  Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice.

Zákon neříká, že za cizoložství může žena... toto vylepšení přišlo díky Augustinovi a převzal ho celý středověk - totiž že žena je branou ke hříchu. A mám neblahý pocit, že se s tímto tvrzením občas setkám i dnes. Žena je přece slabší, tak co.

Podle levitiku jsou vinni oba dva, musí zemřít oba dva.

Ustanovení Levitiku je jasné a jednoduché. Přesně to měli na paměti zákoníci, kteří přišli za Ježíšem a přivedli mu ženu, která cizoložila.

Jan 8:4  a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice.

5  V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?"

6  Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.

Ježíš reaguje velmi zvláštně - neřekne nic. Mohl by dokonce argumentovat Levitikem a vytknout jim, že nepřivedli ještě toho druhého.

Ježíš mlčí.

Scéna se odehrává v chrámu. To po kamenech píše mlčící Ježíš prstem. Jakoby chtěl připomenout, že sice v zákoně stojí, že máme trestat smrtí, že se ale v zákoně stále jako refrén opakuje - Hospodin - Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, 7 který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích"? (Ex 34,6n)

Jak to má dát člověk dohromady? Na jedné straně milost - na druhé straně trest smrti!

Ten dnešní příběh končí větou: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.") - v tomto světle si můžeme dovolit říci, že Hospodinovo milosrdenství je jako světlo, které překonává naši rychlou ochotu k trestu.

Jakoby Ježíš svým hloubavým přemýšlením, když ryl prstem do hrubého kamene - říkal: to jste zapomněli, že Hospodin odmítá hřích, ale ne tak, že zabije hříšníka?

Často říkáme, že Ježíš přinesl naplnění zákona ve smyslu mírumilovnosti. Jsme ale skutečně rádi? Neříkáme to jen z pýchy, abychom obhájili tezi, že jsme lepší než druzí?

Ježíš nám totiž svým milosrdenstvím celou situaci komplikuje, protože člověk rád vidí svět černobíle.

Černobílé vidění - umožňuje netrápit své svědomí. Chceme, aby vše bylo jasné. Rychle někoho označit za viníka je snadné a člověk se tím nemusí dále zabývat.

Zákonické pojetí desatera totiž člověku velmi vyhovuje.

Socioložka Jiřina Šiklová nedávno uvedla, že si vybavuje jako jednu z prvních vzpomínek života situaci, kdy její tatínek - lékař - léčil zraněné německé vojáky. A že ti vojáci často v bolestech volali: maminko, maminko.

Bylo zrovna pražské povstání. Ptala se ho - proč jim pomáhá, proč pomáhá nepřátelům? A on jí odpověděl, že složil přísahu, že bude pomáhat všem lidem.

Ježíš nám situaci podobně komplikuje.

Vede nás k tomu, abychom nebyli rychle hotovi se svými soudy, které často svědčí spíše o naší vlastní vině - protože nám dělá dobře druhého posoudit a odsoudit. Dělá mi dobře, že viníkem nejsem já.

Ježíš odmítá rychlý soud, celou situaci svým jednáním komplikuje.

Jan 8:7  Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!"8  A opět se sklonil a psal po zemi.

Ano, můžete kamenovat - už se na to celí třesete - držte se příkazů a trestů zákona, ale ať začne ten, který je bezhříšný.

Ježíš to věřícím lidem komplikuje.

Ježíš se drží Zákona, Tóry - ale nejdříve v tom, že vystihuje, kterým směrem vede:

 Nezrušil Tóru - ale naplnil ji. Ukázal kam vede.

Slitování a milosrdenství je výš, než trest a odplata.

Milování nepřátel a viníků je výš, než jejich zabíjení.

Proto máme milovat i ty, které nenávidíme - nebo si např. o nich myslíme - že třeba slouží samotnému ďáblu.

Vždyť i my tu sedíme a snažíme se věřit v Boží milost jako ti, kteří sami zhřešili. A moc nám to nejde.

Nejsme v pozici soudců, kteří jsou bezhříšní a mohou tedy soudit a o někom mluvit, že si zaslouží smrt.

Ten příběh pokračuje:

Jan 8:9  Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.

10  Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?"

11  Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

Nikdo nenašel odvahu tvářit se úplně bez viny.

Každou neděli, když čteme desatero si připomínáme, že každé z deseti slov je cestou z otroctví do svobody. Do svobody prostoru, který pro nás vytváří sám Hospodin.

Ježíš řekl té ženě: jsi volná.

Jsi svobodná.

Tak to chce Bůh.

Chceme to i my?

Sáhněme si každý do svědomí. Pokud to tak chceme, jak to chce Ježíš, skutečně jsme jeho následovníci.

Kdo z nás umí Ježíše napodobit?

Když si my sami sáhneme do svědomí - zjistíme, že jsme spíš v roli zákoníků než Ježíše.

Kolikrát již jsme mluvili o někom, kdo byl nevěrný?

Zkuste si vzpomenout, jaké pocity jste u toho měli.

Jak snadno se řekne - podívejte, ona mu zahejbá, podvádí ho. Ten a ten se chová jako čuně.

Kolik je v tom i naší nenávisti a touhy pást se na cizím neštěstí. Kolikrát se lidi sejdou a vykládají si kdo je komu nevěrný a kdo to s kým tzv. „táhne“ apod.

Kolikrát ten, kdo je podveden se stane takovým malým tyranem, který s morální převahou utrápí toho, který selhal a nedá mu šanci.

Někdy naše vlastní odsuzování připomene první stránku Blesku.

Toužíme totiž sami sebe ujistit o naší morální nadřazenosti.

A děláme to často se stejnou lehkostí jako když mluvíme o zneužívání náboženství u druhých a sami sebe považujeme za vrchol civilizace.

Za tím vším je spíš hromada sobectví a pýchy, než spravedlnosti a milosrdenství.

Ježíš se staví do cesty naší povýšenosti, když říká: ani já tě neodsuzuji - jdi a nehřeš víc.

Ježíš se staví do cesty lidské touze druhého zadupat, ubít, sebrat druhému naději.

Ježíš otevírá v našem životě prostor pro druhého.

Ježíš otevírá dokonce prostor pro věrnost. Ať už jsme v roli těch, kteří byli podvedeni nebo sami podvádíme, ať už jsme v roli těch, kdo se rádi popásají na selháních druhého - všem nám Ježíš otevírá možnost uvidět druhého člověka jinak.

Vidět ho jako bližního, tzn. toho, kterému se mohu vydat oproštěn od vlastní nenávisti. Oproštěn od lpění na své osobě nebo na svém pojetí vidění světa.

Ježíš nás vysvobozuje k tomu, abychom mohli druhému člověku pohlédnout do očí. Abychom nalezli vzájemné pochopení. Abychom otevřeli společně prostor nové důvěry, sdílení i odpuštění.

To je světlo, které dává Ježíš svým následovníkům.

V tomto jeho světle tedy smíme nahlédnout i naše slabosti a přijmout to Ježíšovo slovo jako vysvobození i pro nás samotné.

Jak jsem uvedl výše, cizoložství totiž už proroci popisovali jako porušení vztahu člověka k Bohu.

Písmo usvědčuje věřícího člověka z nevěry, z cizoložství. Pokaždé, když zapomeneme, že skutečným Bohem je právě ten, který nás vysvobodil. A který má slovo milosti i pro ty, pro něž my takové slovo nemáme.

Pokaždé, když rychle někoho odsoudíme třeba pro jeho jinou víru nebo barvu pleti nebo jiné zvyky.

Pokaždé, když z naší víry uděláme na někoho jiného klacek.

Pokaždé v takovém případě se z nás - lidu Božího - nevěsty Kristovy - stane nevěstka.

Proto máme my všichni, kdo tu dnes jsme - slyšet - Ježíšovo - jdi a nehřeš víc. Toto je cesta života, cesta záchrany.

Jedině tato cesta nám dodá v následujících zkouškách pokoru, citlivost i otevřenost pro druhého.

Děkujeme Pane za prostor svobody, který od tebe dostáváme. Dej, abychom jednali tak, jak ty chceš. Prosíme, abychom se podíleli na tvém světle a nebránili mu.

Amen.

  

Poslání

    1 Janův 1:5  A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.

6  Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu.

7  Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.