Páté přikázání

První čtení

Gn 26, 15-25

Izák pokračoval v díle otce Abrahama.

Navázal na to dobré.

Nenavázal na to špatné - jak Abraham utekl do Egypta, když měl hlad...  

Druhé čtení

Ex 20, 12

Kázání

Páté přikázání

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Na stvoření lidské bytosti se prý podílejí tři.

Bůh, otec a matka.

Podle starých výkladů tohoto přikázání: kdo tedy ctí otce a matku, jakoby Bůh žil mezi nimi.

Podle dávných rabínských vykladačů je to prý ale to nejtěžší přikázání ze všech.

Přesto právě toto přikázání nese zvláštní zaslíbení: abys byl dlouho živ v zemi darované Hospodinem...

Prý je to nejtěžší přikázání, ale když jej budeme držet, tak ani nemusíme jezdit do Izraele za zaslíbenou zemí. Když budeme ctít otce i matku, můžeme si udělat zemi zaslíbenou doma.

Už v dávných dobách lidé věděli a zakoušeli, jak těžké toto přikázání je.

Děti přece procházejí mnoha obdobími, kdy se proti rodičům staví, přehodnocují jejich názory i činy. Nekritický obdiv se střídá s nenávistí. Děti vyčítají rodičům, proč se rozhodli tak a tak a ne jinak.

Vždyť i rodiče často nesou díl viny na jednání svých dětí.

Jeden z církevních otců připomíná, že dítě, které ctí otce - ho má ctít z vděčnosti - ne ze strachu. Apoštol Pavel připomíná otcům, že nemají dráždit své děti.

Přesto - jsou to právě rodiče, které člověk uvidí jako první.

Podle bible má náš život původ v lásce, kterou nám rodiče předali a kterou dostali od svých rodičů. Tak se podílíme na lásce Hospodinově. Vždyť on je původcem lásky, původcem stvoření.

Proto odmítnutí této lásky vede k odmítnutí věčnosti.

Přikázání je zasazeno do určitého biblického kontextu - příběhu putování pouští - a my se k tomu příběhu pokusíme přiblížit právě tímto směrem, abychom mu porozuměli.

Přikázání se týká záchrany Izrele z Egyptskéko područí.

Ctít – v bibli znamená nezlehčovat, vážit si. Nejde o nekritické uctívání. Ctít rodiče znamená „ponechat jim váhu“, brát je vážně, nepodceňovat je.

Taková úcta není samozřejmá, automaticky daná ani vrozená. Musíme se jí učit - a k tomu nás právě přikázání vyzývá.

Příkazem „cti“ je osloven Boží lid jako celek - ne jednotlivec. Tedy - cti Izraeli!

Počítá se tedy nejprve s kolektivním dědictvím a výhledem (vyvedl jsem tě z otroctví na cestu do zaslíbené země, proto „cti, Izraeli,“ výhled daný otcům), z něhož pak čerpají jednotlivci.

Přikázání je určeno pro dospělého, pro zralého vyznavače (není myšleno jako bič na děti), pro toho, kdo si ujasnil i svůj vztah k Hospodinu.

Rodiče jsou předmětem úcty jako ti, kdo další generaci předávají zaslíbení, daná otcům, a směr cesty víry.

Země - jako dar od Hospodina je cílem putování, vysvobozeného lidu víry.

Pro Křesťany je to místo, které garantuje svým dílem Ježíš Kristus - tedy místo pokoje, spravedlnosti, bezpečí, lásky.

Člověk má být dlouho živ - tzn. že jde o budoucnost Božího lidu v zaslíbené zemi. Tato budoucnost se otevírá, když se následující pokolení drží směru, o který zápasili otcové.

V pátém přikázání jde o rozpoznání, že Boží činy a sliby mají budoucnost - a naše budoucnost spočívá v tom, když se tohoto směru, této cesty budeme držet.

Svatopluk Karásek (když byl v emigraci) popsal tuto příhodu:

Učil jsem náboženství v Curychu a jednou v červnu při odpolední hodině bylo strašné horko. Ve školním řádu bylo napsáno, že když je ve třídě víc než 30 stupňů, mají děti nárok na volno. Když jsem přišel do třídy, děti třímaly v ruce teploměr, ukazoval, že je 32 stupňů, a dožadovaly se svého práva na volno. Nevěděl jsem, jestli o přestávce tomu teploměru třením či zapalovačem trochu nepomohly, ale vedro bylo. Řekl jsme jim, že tedy půjdeme domů, a cestou po chodbě jsem jim říkal, že je to škoda, probírali jsme zrovna Desatero a já jsem jim chtěl dnes vyložit právě: „Cti otce svého i matku svou."

Než jsme vyšli před školu, stačil jsme jim ještě říci: Děti, važte si svých rodičů. Dnes se to snadno řekne, ale tehdy, když to Izraelci poprvé od Boha slyšeli, tehdy se již dlouho, celá léta a desetiletí trmáceli pouští. Měli žízeň a hlad, bylo vedro a to trvalo několik desítek let, takže někteří z nich stárli, byli nemocní a zesláblí. Ale muselo se jít dál, v poušti se nedalo usadit a začít tam žít. A když byl někdo nemocný či starý, kdy už nemohl jít — co s ním? A když to byl táta nebo máma, přece je tam nemohli prostě nechat umřít a jít dál!

Mezi žáky byl jeden Turek. Turci mají vřelý vztah k rodičům. Turek zvolal: „Já bych to neudělal, já bych nes tátu na zádech!" To už jsme byli před školou a šli jsme podle fotbalového hřiště, tak jsem řekl: „Dneska je horko, tak to zkus, představ si, že je o 10 stupňů víc, že je takových dvaačtyřicet."

Turek vzal spolužáka Waltera na záda a rozběhl se s ním k druhé bráně. Asi po dvaceti metrech praštil s Walterem o zem — že prý je horko! Volal jsem na něj, že je slabej, že by tam tátu musel nechat, tak zase Waltera popadl a nesl ho dál až ke druhé bráně a nazpět, a mezitím se děti rozdělily do dvojic a nosily se v tom vedru na zádech po hřišti.

Nakonec je to začalo bavit, už jsme přetáhli hodinu, když přišel školník, Herr Bissinger, a říká: „Pane faráři, je vedro, ať děti nedostanou úžeh. Co to máte dnes za divné náboženství?" A děti volaly: „Hrajeme si na poušť a já teď nesu dědečka!" A školník odcházel a kroutil hlavou, co to ten českej farář vyvádí. Náboženství skončilo, až když se tři žáci spojili zádama, že ponesou mě. Poučoval jsem je, že žádný Izraelec nemohl po maně vážit 135 kilo jako já, a raději jsem utekl domů, než aby pak přišla stížnost, že žáky přetěžuji.

„Cti Otce svého i matku svou," važ si svých rodičů, ať dojdete všichni do cíle, do země, kterou vám dává Bůh.

Svoboda je před vámi a svobody musíš být hoden. Kdyby Izraelci v poušti nechali nemocné a staré, své rodiče a prarodiče, kdyby v zájmu zachování rodu vytvořili pouze skupinu mladých chlapců a dívek, četu hbitých a rychlonohých, nikdy by v této praktické zradě - země Bohem zaslíbené - nedosáhli.

===================

Jaký závěr z toho všeho tedy plyne pro nás?

Každé z deseti slov je pro člověka osvobodivé.

To dnešní nám dává sílu, abychom navázali na to dobré, co nám rodiče předali. Ctít otce i matku svou - znamená - najít nosné hodnoty rodičů a nést je dál do další generace.

Ctít svého otce a matku znamená učit se milosrdenství na našich nejbližších - vždyť tam často nejvíc selháváme. Řídit svůj život ne podle nejrychlejších a nejdravějších, ale pamatovat na ty, kteří jsou pomalí a slabí.

V praktické rovině to může znamenat - prostě zajistit, aby rodiče netrpěli hlady, aby měli střechu nad hlavou, aby mohli své dny žít v důstojnosti, aby netrpěli samotou či odcizením.

Díky tomuto přikázání si smíme vážit těch, kteří pečují o své rodiče ve stáří. Přikázání nám dává sílu naplňovat své lidství uprostřed společnosti, která spíše sází na mládí, na sílu, na sport - a stáří a smrt či nemohoucnost - skrývá v anonymitě a odlidštěnosti.

Do našich dní, našeho života - tedy smí znovu znít osvobodivé slovo:

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Modlitba

Děkujeme Pane za své rodiče. Děkujeme za tvá slova, která nám připomínají, kým máme být a proč jsme stvořeni tvou láskou, tvým soucitem, tvým milosrdenstvím. Prosíme, ať dovedeme rozpoznat a navazovat na to dobré, co rodiče neslo.

Prosíme ať se chováme se soucitem a pochopením nejen ke svým rodičům, ale ke všem starým a nemocným lidem.