Pomni den sobotní!

První čtení

Marek 2:23  Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů.

24  Farizeové mu řekli: "Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!"

25  Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním?

26  Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?"

27  A řekl jim: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.

28  Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou."

Druhé čtení

Ex 20, 8-11

Kázání

Minule jsme skončili shrnutím:

První přikázání je pro člověka radostnou zvěstí, že Hospodin je Bohem s člověkem.

Druhé přikázání o lidské touze zobrazovat kde co pozemského jako boha - nám dává sílu demaskovat tuto lidskou touhu a vysmát se jí.

Třetí přikázání o lidském zlozvyku - zmarňovat Boží jméno - nám dává sílu učinit z víry životodárnou moc uprostřed tohoto světa.

Každé z deseti slov tedy pomáhá člověku na cestě k plnému lidství - tedy lidství bez závislosti či otroctví.

Celých deset slov je uvedeno Božím prohlášením, že Hospodin je Bůh, který je pro člověka, Bůh, který jako jediný ze všech bohů - vyvedl Izraele z otroctví. Boží jméno smíme číst jako toto vysvobození.

Toto vysvobození je přítomno v každém z deseti slov. Jako kvas.

První přikázání vysvobozuje od různých malých bohů, druhé vysvobozuje od tyranů, třetí vysvobozuje člověka od uzavřenosti a povýšenosti.

K jakému vysvobození vede čtvrté slovo o dosl. přestání?

Původní význam slova šabat je: přestat. Přerušit tok dní. Přestat v každodenní dřině.

Slovo přestat má ještě další významy, které zasahují člověka v hloubce jeho lidství.

Třeba má přestat zapomínat. Slovo o sobotě začíná slovem PAMATUJ. Paměť se váže k vysvobození z domu otroctví. Pamatuj, že jsi byl vysvobozen.

Ať se ti toto upamatování stane osou slavení šabatu.

Rabíni dokonce učili, že je třeba takto pamatovat (na sobotu) vlastně po celý zbylý týden. V praxi to znamenalo nechat vpouštět záři soboty i do ostatních dní. Pakliže v sobotu máme činit to, co je dobré - totiž pamatovat na Hospodina - pak v ostatních dnech neznamená, že budeme činit zlé.

Sobota má zářit do naší všednosti a tuto všednost posvěcovat.

Motiv prozařování soboty do všednosti převzali i staří církevní křesťanští otcové. Neděle je podle Augustina zjevená jako svatý den pro křesťany, protože JK vstal právě v neděli. Nicméně křesťané jsou povinni zachovávat i sobotu - duchovně. Člověk se má zdržet každé otrocké práce - čímž Augustin míní především - hřích. Protože kdo hřeší - je podle Janova evangelia otrokem hříchu.

Takto má sobota prozařovat do všedních dní - naše zdržování se od hříchu má na sobě lesk soboty.

Křesťan tedy dodržuje šabat i neděli. Neděle je naplnění šabatu, protože potvrzuje naplnění Božího díla.

Je podivuhodné, že naše společnost ctí oba tyto dva dny - a lidé nemusí dva dny v týdnu pracovat. Ale tyto dva volné dny nás upomínají na to, že máme konat milosrdenství a dobro.

To nebylo v žádné jiné společnosti.

Držet sobotu znamená nenechat se zotročit hříchem - jinými slovy - konat dobro - to je původní smysl slavení dne Hospodinova odpočinutí.

Proto Ježíš nechává právě motiv milosrdenství zaznít jako hlavní motiv šabatu.

Šabat má ještě jeden význam - přesahující tento svět. V křesťanské tradici se objevovalo od dávných dob myšlenka, že ti, kteří konají milosrdenství a touží po dobru podle příkladu Ježíše a Pána Boha - budou jednou uvedeni do soboty - věčného odpočinku.

Význam šabatu - přestat znamená také přestat podléhat smrti.

Pamatovat na sobotu - znamená - přestat činit zlo - a začít konat dobro, protože činění dobra se podílí na věčnosti.

Čtvrté přikázání ale obsahuje v knize Ex ještě další vysvětlení.

Dotýká se celého společenství. V desátém verši je uveden seznam, koho všeho se milost šabatu týká.

Seznam obsahuje symbolický počet sedmi. Platnost soboty je rozšířená na všechny sociální kategorie izraelské společnosti, zahrnuje i dobytek.

1.mě osobně

2.syna

3.dcery

4.otroka

5.otrokyně

6.dobytka

7.hosta - tedy přistěhovalce, který je v mých branách.

Jinými slovy jde o solidaritu milosti. Milost soboty se má dotýkat všech - nejen rodem pravých - čistých Izraelců, ale i otroků, dobytka nebo těch, kteří se přistěhovali z cizích národů.

Vždyť Izrael byl sám cizincem v cizí zemi. Pevnou součástí desatera je tedy solidarita s přistěhovalci.

Poslední verš připomíná Boží stvořitelské dílo. Zkušenost vysvobození ze země otroctví propojuje tato verze desatera se stvořením světa. Rabíni vtipně tento dodatek komentují: jestliže v sobotní den odpočíval Bůh (který vlastně nemůže být unavený), tím spíše má odpočívat člověk, který se různou dřinou skutečně vyčerpá.

=============

Samá krásná a hluboká slova.

Nicméně věřící lidé dovedou milosrdenství a krásu zaměnit za přísnost, povýšenost, tresty, nevzhlednost, pošmournost, bídu.

A tak se dostáváme do Ježíšova příběhu. Lidé se tu trestají za sebemenší porušení ustanovení o sobotě.

Systém náboženských udavačů a špiclů zaručoval, že se každý před porušením nějakého ze sobotních nařízení třásl strachy.

 Ježíš nesl evangelium, vracel životodárné Boží slovo - dokonce i těm, kteří skončili u nelidského zákonictví. Těm, kteří místo u milosrdenství skončili u povinnosti a povýšenosti.

Ježíš vrací den sobotní k původnímu zaměření - ven z otroctví - nikoli ze svobody do otroctví. Proto se nás ptá, co je přednější. Jestli člověk nebo lidská nařízení a zákonictví.

Lidé ze soboty učinili modlu. Modlu, které se člověk musí klanět - jinak bude potrestán, označen za nečistého nebo nehodného. A tak Ježíš veden druhým přikázáním kácí modly. Pošpiňuje obraz soboty, jak ho líčí oficiální dobová církev.

Ježíšova akce v poli byla provokace.

Provokace, která nám klade otázky.

Co s takovým náboženstvím, které se zakládá na strachu a pocitu viny, které pěstuje v lidech závislost a nedospělost, místo aby je vedlo ke svobodě?

J nám ukazuje, že přikázání jsou dobrá potud, pokud slouží Bohu a bližnímu. Nejsou-li taková, není žádný důvod, proč by se nemohla porušit.

J není v tomto bourání sám, ale následuje proroky, kteří kladou věřícím nepříjemné otázky. Co s náboženstvím, které je tu jen proto, aby ospravedlňovalo samo sebe? Aby trestalo, aby donucovalo, aby přehlíželo trpící v tomto světě?

Tak jako kdysi král David bojoval proti násilnickému králi Saulovi, tak Ježíš bojuje proti násilnickému náboženství.

Ježíš nám svou otázkou po smyslu šabatu ukazuje, že náboženství, které se zakládá na strachu a pocitu viny vede k otroctví - tedy přesně proti původnímu záměru ustanovení šabatu.

To, co obhájce tradičního pojetí soboty asi nejvíce rozzuřilo je závěr Ježíšovy řeči - totiž - že pánem nad sobotou je Syn Člověka - tedy v důsledku Ježíš.

Pro nás - následovníky Ježíše jsou to ovšem slova osvobození.

O šabatu nenáme rozhodovat my, ale Ježíš.

Jeho život, jeho dílo má prozařovat do našeho šabatu - tedy do našich dní - a je oslavou odpočinutí a naplnění milosrdenství Hospodinova...

Pokud uvěříme, že Ježíš je pánem soboty, tak smíme odhodit vše, co nás svazuje, zotročuje a smíme vykročit za Ježíšem v jeho díle.

Ježíš přece zve k sobě všechny, kdo prožívají svůj život jako břemeno. Aby jim dal pravé odpočinutí. Ježíš vysvobodil Boží milosrdenství od lidských pout.

Ježíšovo panství jako naplnění šabatu smí dopadat nejen na nás, naše blízké nebo na přírodu, ale i na cizince a uprchlíky v našich branách.

Hospodine,

děkujeme Ti za dar Tvého zákona. Děkujeme Ti za den odpočinutí, jeho čistotu, pokoj a naději. A děkujeme Ti také za našeho Pána Ježíše Krista, který vrátil Tvému zákonu příchuť milosti, osvobození a radosti..

Děkujeme ti, že nám ukazuješ, jak naplňovat tvou vůli a že nám dáváš odvahu k činům pomoci. Děkujeme ti, že lámeš okovy zvyku.

Prosíme Tě, uzdravuj nás a dej, abychom rostli do podoby společenství služby. Dej nám srdce otevřená a ruce ochotné.

Amen.