NA NEBESÍCH ?? jako neškodný důchodce?

První čtení

(Mt 28,20): "A hle - já s vámi jsem po všechny dny až do skonání věku.

Druhé čtení

Gn 28, 10-17

Kázání

Minule jsme skončili – pro někoho - provokativním tvrzením, že Otče náš – znamená, že není náš. Ve smyslu modlitby sobce – který říká - Otče můj. Otče mé skupiny. Otče evangelíků.

Bůh Otec, k němuž nás vede Ježíš - není ani Otec nás – evangelíků, (ani Otec nás katolíků) ale je otcem třeba i muslimů nebo lidí bez vyznání.

Matouš 5:44 Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,

45 abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Kdyby nás Ježíš nevzal sebou k Otci, tak bychom nevěděli, že dává svítit slunci na všechny lidi.

My – křesťané – však máme přístup k Bohu Otci skrze jedinečný vztah Synovství JK.

Co znamená vyjádření Otec na nebesích?

V katechismu čteme: slova – jenž jsi na nebesích – jsou protiváhou důvěrného Otče. Brání představě, že Boha lze automaticky spojovat např. s chrámem, církví, přírodou nebo hlasem vlastního svědomí. Těmito slovy uznáváme Boží svobodu. Bůh nám nemusí být k dispozici. Jeho blízkost a pomoc je vždy novým zázrakem a milostí.

V běžné řeči se nebe objevuje poměrně často. Např. ach ta láska nebeská; modré z nebe; pětatřicet chlebíčků, je nám jako v nebíčku.

Naproti tomu Bible označuje slovem nebe prostor vyhrazený Bohu, kam člověk nedosáhne a nemůže ho ovlivnit. Nebe je tam, kde je Bůh doma. Bůh Otec je tedy s námi a zároveň víme, že ho nemáme po ruce a nemůžeme s ním manipulovat.

Tolik katechismus.

Představa Boha na nebesích je záludná podobně jako metafora Boha jako Otce.

Když řekneme Bůh na nebesích, vybaví se nám stařeček na obláčku. Neškodný důchodce, který toho moc nezmůže, klimbá na obláčku, o nic se nezajímá.

Podobenství nebes nám vnucuje představu, že Bůh nám není na blízku, že je daleko od pozemských problémů, že je to možná jakýsi hodinář, který sestavil hodinový strojek světa a teď odpočívá.

Podíváme-li se ale do bible, nalezneme jiný význam pro symbol nebe.

Slyšeli jsme příběh o nebi, z něhož je spuštěn žebřík a zaznívá vzkaz. Tento výjev je spojen s novým vykročením. Jákob už není jen uprchlík z otcovského domu odsouzený zemřít na útěku, odsouzený živořit někde jako žebrák.

Jákob se pomalu začíná stávat tím, kdo jednou obstojí ve víře i ve vztahu ke druhým lidem.

Žebřík, který vidí Jákob je velmi podobný schodům do nebe běžných babylónských chrámů.

Babylónské věže staví lidé, aby byli jako Bůh, aby si nebesa ochočili, aby je uplatili, aby pomocí této symboliky zotročovali druhé.

Žebřík, který vidí Jákob je spuštěn z nebe na zem, spustil ho Bůh, aby Jákoba zachránil. Nejsou to schody do nebe, které vybudovali lidé.

Podobně jako Bůh z lásky k nám sesílá svého jediného syna, tak spouští směrem k Jákobovi žebřík, aby Jákob poprvé poznal, kdo je Bůh Abrahamův a Izákův.

Jákob nevidí preláty v honosných šatech a čepicích, nevidí lidské prostředníky.

Nevidí nikoho, kdo by zneužíval svého postavení, nevidí nikoho, kdo vystupuje k bohu jen na oko, jen pro to, že má velikou moc.

Moc vyřizovat vzkazy ubožáků bez moci - nebesům. Tak se to děje v babylóně. Po schodech chrámů vystupují a sestupují lidé, aby zotročovali jiné lidi.

To co se děje na žebříku, který vidí Jákob, je podobné, přesto zcela jiné.

Také se tam děje pohyb – tento pohyb nevychází prvotně ze země vzhůru, nýbrž je to dění, které pochází z nebes a míří k člověku.

Jakému člověku?

K člověku ve zvláštní situaci.

K psanci, uprchlíku, který si podle lidských obyčejů nezaslouží, aby k němu sestupovali andělé a vyřizovali mu dobrou zprávu.

Jenže v bibli to tak je. Lidé na útěku jsou Pánu Bohu zvlášť milí. Jsou spolu se slabými, vdovami a sirotky pod zvláštní ochranou samotného Hospodina.

Kdo by takové lidi týral, na něj dopadne Hospodinův trest.

(Exodus 22:20  Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.

21  Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat.

22  Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším.

23  Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci.)

Ve chvíli, kdy je Jákob na dně – v tuto chvíli mu Hospodin stvrzuje abrahamovské požehnání.

Jákob je běženec, uprchlík, psanec, který opouští svou zemi do exilu. Tam bude vydán na milost a nemilost svých hostitelů (jejich svévoli).

Podobně jako Izrael v Egyptě, podobně jako Izrael v Babylónském zajetí.

Bůh se zavazuje ... k pomoci, která nevyžaduje nějaké podmínky. Je to neuvěřitelné. Bůh neříká: budu s tebou, když ty uděláš to a to.

Právě tato slova říká v Mt evang. učedníkům vzkříšený Kristus, když je vysílá po všem světě – (Mt 28,20): "A hle – já s vámi jsem po všechny dny až do skonání věku."

Posvěť se jméno tvé, buď vůle tvá jako v nebi – tak i na zemi.

Bůh tu zjevuje svou vůli – směrem z nebe dolů – na zem.

Když se Jákob vzbudil, tak ho přepadla obrovská bázeň.

Do té doby si možná sám Jákob připadal jako Bůh, který skutečného Boha nepotřebuje. Nebral ohledy na druhé, šel za svým cílem.

Nyní, když o všechno přišel, nemá nic - setkává se s živým Bohem. 

Sobec se modlí:

Otče můj, který jsi mi doufám po ruce,

posvěť mi mé plány,

Kdekdo se chce dostat do nebe – jako v těch babylónských chrámech. Vystoupat tam po svých zásluhách nebo po zádech druhých, slabších.

Hospodinovo nebeské zjevení, však ukázalo něco docela jiného; žádná cesta člověka do nebe se tu nekoná.

Žebřík se v bibli nestaví ze země vzhůru, ale visí z nebes k zemi, člověku vstříc.

Hospodin sám sestupuje ze své vůle.

Jákob smí spatřit nebesa, když je nejhůř a když se začíná nová etapa.

Není náhodou, že Ježíš spatřuje nebesa ve chvíli křtu – kdy se také začíná nová etapa v jeho životě.

Setkání s nebeským poselstvím přináší vždy změnu dosavadního života. Přesný opak toho, co si běžný člověk představí pod pojmem nebíčko.

Biblické podobenství nebes naznačuje vztah úcty člověka k Bohu. Biblický člověk popisuje Hospodinův domov jako místo, kde se člověku nedostává slov. Místo, od kud slyší svobodnou Boží vůli.

Je to tak - jak to popisují slova katechismu. Bůh se nedá. Nenechá své dílo napospas člověku – jeho vypočítavosti. Ani zbožné vypočítavosti.

I když je Boží slovo slabé – jak jsme to viděli v případu desatera – Bůh zakazuje zabíjet – a přesto se vraždíme – i když je Boží slovo zneužitelné, i kdy lidé vtělené Boží slovo ukřižují – tak Boha chytit nejde.

Vždy se může najít někdo – jako třeba Eliáš, který z Boží moci vystoupí a řekne nahlas svému řádně ustanovenému panovníku: kradeš, lžeš, bereš Boží jméno nadarmo, spolčuješ se s chátrou, která chce ubližovat a týrat příchozí – i když se takový řádně ustanovený vládce ohání třeba tzv. křesťanskými hodnotami.

Bůh je na nebesích, nelze ho chytit, osedlat, je mimo dosah všech církevních hodnostářů, kteří žehnají v palácích pochybné vládě nebo zbraním a chtějí si z Boha udělat služebníčka svých malicherných zájmů.

Hospodin sesílá svého Syna, sesílá své slovo a vzkazuje člověku: nejsi vydán na pospas svému strachu, svému zoufalství. I když si to možná nemyslíš, protože ti strach zatemňuje mysl, jsem tu, abych ti byl na blízku. Stejně jako jsem na blízku všem trpícím, kteří nemají, kde by hlavu složili.

==========

Náš Otče, nejsi daleko. Jdeš nám naproti, dáváš
nám vstupovat do tvého díla záchrany. Děkujeme za tvého Syna, bez kterého bychom tohle všechno
nevěděli.

Vždyť tys prorazil všechny hradby, které nás od tebe oddělují, abys nás potkal, abys nás oslovil a směroval naši cestu podle svého zaslíbení.

Prosíme, prorážej i krunýř našich srdcí, buď při nás, abychom byli probuzeni ze své nevědomosti zbaveni starých strachů a vin a vykročili odvážně na cestu značenou tvým požehnáním.

- Tobě ke slávě; nám pak a naším bližním k dobrému ...

Amen.