Otče náš nebo Matko naše?

První čtení

Exodus 19:4  Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.

Izajáš 64:7  Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou.

   Dnes vstupujeme do modlitby Otčenáš.

Njedůležitější křesťanská modlitba začíná oslovením: Otče náš.

V katechismu pro náctileté se dočteme

Modlitba egoisty

Otče můj, který jsi mi doufám po ruce,

posvěť mi mé plány,

přijď úspěch finanční,

buď vůle má všude, kam se pohnu.

Řízek můj vezdejší dej mně nejen dnes,

a dej ať nemám žádné dluhy.

Odpuštění nepotřebuji, jsem přece slušný člověk.

A neuveď mne do neštěstí, ale zbav mě zloby mých nepřátel.

Nebo tento život je můj a chci si ho užít,

a nejsem jen tak někdo.

Druhé čtení

Římanům 8, 14 - 17

Kázání

Co to oslovení znamená?

V tzv. Gruberově katechismu se píše: když se křesťané modlí k Bohu jako ke svému Otci, vyznávají tím, že spoléhají na jeho věrnost a lásku. Na Boží starost a péči však nikdo z nás nemá nárok. Bůh je naším Otcem ze svého svobodného rozhodnutí. Zavázal se být věrný Izraeli, kterého nazývá svým Synem. V JK však rozšířil svá zaslíbení na všechny lidi a přijal nás za své syny a dcery. Zůstává nám věrný, i když ho opouštíme, a odpouští nám, když se k němu v pokání vracíme.

Obracet se k Bohu jako jeho milované děti můžeme jen díky JK. Říkáme-li Bohu Otče, vyznáváme, že bez Boha bychom nemohli žít. Připomínáme si Boží lásku, se kterou se o nás stará, Boží autoritu, které se často vzpíráme, Boží moudrost, která nám pomáhá žít, i Boží odpuštění, které nás zbavuje tíže našich vin. Slovem: Otče si připomínáme i svůj křest, v němž nás Bůh přijal za své syny a dcery.

Tolik katechismus.

(teď to budu komplikovat)

Bůh Otec není samozřejmé přirovnání.

Pokaždé, když nějakou věc přirovnáváme k jiné, může dojít k nedorozumění.

Když např. květ tulipánu přirovnáme k plameni, začínáme vidět v ohni květy a ve květech oheň. V křesťanské tradici se stalo oslovení Boha – Otče tak samozřejmé, že si ani neuvědomujeme, jak moc se nám naše představa o otci promítá do představy o Bohu a naopak.

Má to svá úskalí:

Trochu nevědomky jsme tak na všechny otce naložili neúnosné břemeno – mají sebou samými, svým životem osvětlovat, jaký je Bůh.

Být dobrý otec není vůbec nic snadného.

Otec může být despota, před kterým se můžeme cítit provinile. Nebo někdo, který má vždy na starosti něco důležitějšího, než jsme my, a proto tady vlastně nikdy není.

Navíc – když se zamyslíme do hloubky nad podobenstvím o marnotratném synu, tak zjistíme, že Otec z toho podobenství se nechová moc vhodně podle lidských představ. Dává nezbednému synu tolik svobody, že bychom to spíš nazvali opičí láskou. Nakonec ani nevyžaduje pokání, sám přibíhá vracejícímu se synu naproti.

Nebylo by vlastně lepší zavrhnout toto podobenství? Bůh – jako Otec – tatínek?

Vždyť podle knihy Ex je Bůh orlice – matka, která se stará o svá mláďata, bere je pod svá křídla.

Modlili bychom se potom: Matko naše, jenž jsi na nebesích...možná by to bylo lepší…

Znám lidi, kteří oslovení „Otče“ odmítají, protože je to patriarchální oslovení. V tom oslovení je už pro někoho přítomen útlak. Bůh přece není muž, jehož majetkem je zbytek rodiny.

Na druhé straně existují lidé, kterým se – právě - hodí vykládat Boží Otcovství ve smyslu patriarchálního panování nad rodinou a majetkem.

Pak jsme jen krůček k tvrzení, že křesťanství jako monoteistické náboženství je přežitkem, že nám nutí středověkou morálku a etiku.

Navíc!

Na světě je přece mnoho lidí, kteří ani svého vlastního otce nepoznali (nebo byl třeba v jejich dětství ve vězení), tak se jim při zvolání Otče – v hlavě nezobrazí vůbec nic (nebo něco ošklivého)…

Říkat Bohu Otče není snadné a ukazuje se, že tato metafora – tento symbol - o vztahu člověka a Boha je záludný. Je to podobenství.

Navíc - podobenství, které má háček.

Je to totiž tak jednoduché podobenství, že právě nás svádí k myšlence, že je to přeci jasné jak facka, nač si to komplikovat.

Jenže - když si to nebudeme komplikovat – dostaneme se do situace, že nám lidi řeknou, že takové oslovení je pro ně nepřijatelné – z mnoha důvodů.

Víme vůbec, co vlastně Ježíš mínil, když řekl Bohu - Otče?

Když je v evangeliu řeč o Otci a jeho Synu – jsou to zvláštní chvíle:

Z nebe zní "ty jsi můj milovaný Syn" o Ježíši tehdy, když se ujímá svého poslání: když se začíná nová etapa v Ježíšově životě. Když jde cestou lidí, kteří potřebují od Boha šanci nového začátku. Ano - je řeč o Ježíšově křtu.

Stejná slova zazní asi v půlce evangelia - nedlouho poté, co Ježíš vyhlásí, že půjde cestou kříže - že si jde do Jeruzaléma pro zavržení a smrt.

V té chvíli, když si jeho učedníci začnou myslet, že se snad musel zbláznit.

V této chvíli – na hoře proměnění – se nebeský Otec se ke svému pozemskému Synu přiznává.

Právě tehdy, když lidé jeho cestě nerozumějí - nebo nechtějí rozumět (dokonce mu nerozumí vlastní „biologická“ rodina).

Když lidé odmítají pochopit, že v cestě odmítaného a poníženého - a popraveného mesiáše Ježíše přichází záchrana - TEHDY Otec vyhlašuje a potvrzuje, že jeho Syn jde opravdu správnou cestou.

A syn volá k Otci právě tehdy, když má sám o této cestě pochybnosti - když ho svírá strach na cestě kříže.

Tady - se rodí a utváří vztah mezi Otcem a Synem

- mezi Bohem a člověkem Ježíšem:

- a do tohoto vztahu nás Ježíš bere sebou, když nás učí říkat Otče:

- do vztahu důvěry, která dá víc na to, co připravil Bůh, než na to co by rád člověk - do vztahu, kde si člověk přestává diktovat, co a jak má Otec na nebesích zařídit a vyřídit - do vztahu, kde zaznívá - ne jak já chci – ale jak ty chceš...

Právě Ježíš – a nikdo jiný – vypráví ten podivný příběh v podobenství o marnotratném synu - o Otci, který přijímá svého syna tak, jak by nikdo jiný neuměl. Bez výčitek nebo bez uraženeckých postojů typu: já jsem ti to říkal…

Otče náš – znamená pro Ježíše - oslovovat toho, který je

při nás dřív, než začneme svoje prosby a vyznání koktat - který nás přijímá - a převléká - a raduje se nad námi - a rozpouští naši nemilosrdnost.

Říkat spolu s Ježíšem Otče smíme v údivu, že nebesa nejsou hluchá ani lhostejná.

Říkat Otče znamená důvěřovat blízkosti toho, který

o nás a při nás stojí.

Apoštol Pavel právě proto říká:

„Přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“

Pavel rozumí tomuto vztahu jako zvláštnímu vztahu, ke kterému jsme zváni. O Bohu smíme mluvit jako o svém Otci, ne proto, že on nám je každému jakýmkoli tatínkem, ale proto, že nás díky Ježíši Kristu pozval ke konkrétní podobě vztahu.

Tento vztah synovství je mimořádný a nesamozřejmý.

Jedině díky této milosti, díky tomuto duchu, který není z nás, ale byl nám dán - smíme o Bohu mluvit jako o našem Otci.

Proto - říkat někomu, byť i v dobrém úmyslu: „Bůh je Tvůj Otec!“ a nic k tomu nedodat – je nepravda, to je jako bychom mluvili o bohu, který automaticky plodí světy – jak se to popisovalo ve starověkých kultech. To co můžeme a máme říkat, je: „Bůh se Ti chce stát Otcem…tak jak se stal Otcem Ježíšovým“

V bibli čteme, že nejsme jakékoli děti Boží – jsme děti Boží tak a jedině tak, jako Ježíš.

Proto, ať už jsme muži nebo ženy, naším vztahem k Bohu smí být Kristovo synovství.

Vztah, do kterého jsme zváni, to není žádné mafiánské „přijetí do rodiny“.

Není to povýšení křesťanů do těsnější Boží blízkosti, nad ostatní lidi. Není to přijetí do patriarchální nadřazené machistické společnosti.

Dětmi Božími se stáváme tehdy, když jdeme cestou Ježíše, cestou jeho synovství – jeho odevzdanosti a důvěry.. - s tím souvisí i to druhé slovo úvodu modlitby Páně – „náš“.

V modlitbě egoisty jsme slyšeli:

Otče můj, který jsi mi doufám po ruce..

Ježíš nás učí, že Bůh není můj (...) ..  majetek.

Dokonce není ani majetek našeho klubu (naší party, do níž zrovna patříme) – např. ČCE. Bůh je Otcem i katolíků.

Dokonce – není majetek ani nás křesťanů.

Bůh není můj majetek, či majetek určité skupiny lidí.

Ježíš říká - Bůh Otec dává svítit slunci na spravedlivé i nespravedlivé. První část této věty zní:

Matouš 5:44  Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,

45  abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Vůbec se tam neříká – na spravedlivé a nespravedlivé jen toho našeho náboženství.
Tentýž Bůh je přece např. Bohem i muslimů.

Jsme ochotni to připustit?

Když říkáme v Kristově duchu synovství - Otče náš – není tím myšleno – Otče nás spravedlivých nebo Otče nás dobrých lidí.

To zní v té modlitbě egoisty:

Odpuštění nepotřebuji, jsem přece slušný člověk.

==============

Jak to tedy je? Bůh se stává Otcem – na jedné straně - jedině skrze JK a na druhou stranu Ježíš říká, že je otcem i těch druhých – třeba mě nepříjemných?

To je přece protimluv!

Ten, kdo přijal Ducha synovství skrze JK poznává, že na Pána Boha nemá vobezličku - není to můj bůh, ale náš - takže smím přijmout, že se Bůh stává otcem i těm ostatním.

Neděje se tak podle pravidel, která určím já nebo moje skupina. K takovému poznání vede Ježíš. Takovou moudrost mi Ježíš otevírá. Vytahuje mne do této výšiny. Můj rozum, mou mysl.

Ještě jinými slovy:

Kdyby nás Ježíš nevzal sebou k Otci, tak bychom nevěděli, že dává svítit slunci na všechny lidi - na spravedlivé i nespravedlivé.

Modliba

Děkujeme ti Pane, že se nám dáváš poznat jako Otec – v díle JK.

Prosíme, abychom si uvědomovali, když k tobě voláme: Otče náš… , že jsi s námi jinak, než náš majetek.

Prosíme, abychom přijali ducha synovství, který nás vyvádí ze sobectví a uzavřenosti.

Děkujeme ti Pane také za všechny ty, s nimiž ti můžeme říkat Otče.

Amen.