Zkouška nebo pokušení?

První čtení

Genesis 39, 5 - 20

Druhé čtení

Marek 14:26 - 31

Kázání

Nejprve Gruberův katechismus:

Nevydej nás v pokušení. Tradiční překlad „neuvoď nás“ je zavádějící. Neprosíme, aby se nám pokušení vyhnulo, ale abychom mu nebyli vydáni na pospas. Původně šlo o pokušení, které mělo na lidi dolehnout v posledním čase. Pro zkoušku i pokušení má řečtina jedno slovo. Záleží proto především na nás, zda se nám různé nesnáze a křižovatky života stanou zkouškou, která nás posílí, nebo pokušením, kterému podlehneme. Zkouška může být těžká a náročná, ale není namířena proti nám. Když nás zkouší Bůh, upevňuje a prohlubuje tím naši víru. Pokušení je namířeno proti nám. Ke zlému nás mohou pokoušet jednotlivci i skupiny lidí, pokoušet nás může vlastní závist a žádostivost, pokoušet nás může ďábel, který nás usiluje zbavit důvěry k Bohu. Proti pokušení se můžeme tak jako Ježíš bránit slovem Božím a prosit Boha o sílu k jeho překonání. Pokušení se lze ubránit. Když mu podlehneme, pak proto, že jsme Pána Boha opustili.

Gruberův katechismus je jednoznačný. Bůh na nás dopouští zkoušky, ze kterých my sami můžeme udělat pokušení. Pokud se pokušení neubráníme, pak je to vždy naše vina.

Gallusův katechismus jde podobným směrem, pokušení znamená lidské selhání. Čtenář má sám vyjádřit, co je pro dnešního člověka pokušením. Dozvídá se, že pokušení končí v lepším případě špatným svědomím, v horším případě ublížením druhému člověku.

A ujištěním, že Pána Boha lidské podlehnutí pokušení zarmoutí.

Martin Luther říká: Bůh nikoho nepokouší, my však prosíme, aby nás Bůh ochraňoval, když nás ďábel, svět i naše tělo chtějí oklamat a svést k nevíře, zoufalství a beznaději a k jiným velkým proviněním a nepravostem. A jestliže se v takovém pokušení přece ocitneme, abychom nakonec přece zvítězili a vítězství si podrželi.

Bydlíme přece v těle a nosíme tedy na hřbetě starého Adama, který se probouzí, vzpírá a dennodenně nás ponouká ke smilstvu, k lenosti, obžerství, opilství, k lakotě, k podvádění, a vůbec ke všem zlým choutkám, které se na nás lepí od přirozenosti. A navíc jsou tyto choutky povzbuzovány jinými lidmi, zlou společností, příklady, tím, co vidíme a slyšíme – což často dokáže vyvést z míry a porušit i nevinné a bezelstné srdce. (...)

A pak je tu svět, který nám nenabízí nic než zášť a závist, nepřátelství, násilí a bezpráví, nevěru, mstu, pomluvy, mocichtivost – protože nikdo nechce být nejmenším a nejslabším, ale každý chce sedět buď v čele nebo nahoře, aby k němu všichni museli vzhlížet. (...)

Pokušení je tolik, že je musíme denně očekávat a největší bláhovostí by bylo myslet si, že na mne číhat nebudou. „Vždyť jakkoli jsem v tuto chvíli počestný, trpělivý, přátelský a stojím v pevné víře, může mne ještě tuto hodinu ďábel zasáhnout do srdce některou ze svých střel tak silně, že se sotva udržím na nohou.

Co nejčastěji se tedy musíme modlit Otčenáš a zvláště: Otče nedej mi podlehnout dalším pokušením!

Ježíš nás učí prosit: nevydej nás v pokušení. Předpokládá tedy, že nás budou potkávat různé zkoušky, nástrahy. Různé situace, kdy se ukáže, zač stojí naše víra.

To je důležité, někdo by si mohl myslet, že už samotným přijetím Ježíše do života budeme zkoušek ušetřeni.

S pokušením asi v největší hloubce souvisí strach.

Typickou situací zkoušky je selhání Petrovo. Petr zapřel Krista proto, že se bál. Když se člověk bojí, udělá špatné věci. Začne lhát, uteče, opustí přítele v nouzi, zapře víru.

Strachu se nemůžeme vyhnout. I kdybychom zůstali doma a rozhodli se, že se světem kolem nebudeme mít nic společného, přesto nás strach dostihne. Co když se k nám někdo vloupá? Co když nás přepadne?

Co vlastně znamená ta prosba – neuveď nás v pokušení? Udělej, aby se k nám nikdo nevloupal? Udělej, abychom byli ušetřeni toho, co se děje venku?

Ne.

Podíváme-li se na život JK, zjistíme, že Bůh svého Syna ničeho takového neušetřil. Ježíš také své učedníky neoblékne do nějakého neprůstřelného brnění, které by je odizolovalo od okolního světa. Je to přesně naopak. Ježíš své učedníky nechá vyplout na nebezpečnou hlubinu. Vede je k osvědčování víry uprostřed tohoto světa, nikoli mimo tento svět. Dává jim zbraně – třeba tak, že je učí modlitbu Páně.

Podobně Ježíš sám se učí uprostřed nástrah a zkoušek a tváří v tvář různému strachu – věrnosti Bohu.

Ježíš své učedníky neučí utíkat před světem – nebezpečím - strachem. Učí je hledat proti tomu všemu pomoc. Učí je zápasit – především se sebou samými – aby ve zkouškách obstáli.

V modlitbě Páně prosíme o víru, která je silnější, než zkoušky a pokušení kolem nás. Je silnější, protože nás vede, abychom se upnuli k Bohu, který nad pokušeními může dát zvítězit.

Zkouška se promění v pokušení ve chvíli, kdy začne vítězit strach. Ve chvíli, když se Petr začal bát, stalo se ze zkoušky pokušení a on selhal.

I Ježíš zakusil strach – v Getsemanské zahradě.

Z Ježíšových slov slyšíme strach a pochybnosti: mám strach z budoucnosti, nešlo by to nějak jinak? Jestli to jde aspoň trochu jinak, prosím, ať se tak stane. Vždyť kdoví, jestli tahle cesta má vůbec cenu.

Když nám přijdou těžkosti do života, když se nám začnou hroutit naše zaběhané jistoty – chtěli bychom prosit: Pane zařiď to nějak, abychom už nebyli vystaveni tomu tlaku.

Ježíš svůj modlitební zápas v Getsemane ale nekončí slovy – Otče udělej něco, zařiď to tak jak já chci – hlavně, abych se už nemusel bát.

Ježíš končí slovy: nedělej to, co chci já, ale to, co chceš ty.

Ježíš nás učí vylévat před Bohem svou vlastní úzkost a strach. Ale ne proto, aby přicházející události Bůh zázračně změnil, ale aby v síle Boží blízkosti nad úzkostí a strachem člověk díky Bohu zvítězil.

Ne co mi radí moje úzkost a strach, popř. lenost a všelijaké návyky (jak je vyjmenovává Martin Luther) – ale staň se to - co chceš ty Otče.

Učedníci Ježíšův zápas v Getsemane prospali. Evangelista naznačuje, že to není jen spánek učedníků, ale spánek církve. Když máme jako Boží lid zápasit s vlastním strachem a úzkostí ve zkouškách tohoto věku – jakobychom byli slepí a hluší. Prospat ty zkoušky, dělat, že nejsou – to je přirozenost člověka.

Nejraději bychom ty zkoušky zaspali – právě proto, že máme strach.

Není náhodou, že Petr byl jeden z učedníků, kteří šli s Ježíšem do Getsemane. Ježíšův zápas prospal (nedozvěděl se jak zápasit) a potom sám neobstál, když ho přemohl strach o svůj život a Krista zapřel.

Ježíš nás učí říkat: Bože nenech nás napospas zkouškám. Ježíš ví, že máme úzkosti a že se bojíme. Proto nás učí takto prosit.

Ježíš jako první zakusil, že Bůh Otec má moc nad tímto strachem uprostřed zkoušek zvítězit.

Díky evangeliu se dozvídáme, že Ježíšova láska je silnější, než naše selhání. Dává nakonec Petrovi znovu povstat a dává mu sílu obstát v dalších zkouškách, které na něj v životě budou čekat.

MODLITBA

Pane, dávej nám sílu, abychom obstáli ve všech zkouškách, které na nás v této době doléhají. Abychom činili tvoji vůli podle toho, jak ty chceš - a ne vůli vlastní, která podléhá často panství úzkosti a strachu.

Amen.