Odpusť znamená do modlitby přijmout i věci, které bychom raději nechali venku

První čtení

Izajáš 43:22-28

Druhé čtení

Mt 18, 23-35

Kázání

V katechismu čteme:

Prosba o odpuštění vin je v první řadě přiznáním, že svým životem nepatříme sami sobě, ale Bohu. Mluví se tu o dluhu, který máme vůči Bohu a svým bližním. Naším sobectvím a pýchou tento dluh stále narůstá. Touto prosbou uznáváme, že jsme Boha i své bližní zklamali a prosíme o milost odpuštění.

Bůh nám náš dluh odpouští a potvrzuje nám to Kristovou obětí na kříži. Boží vůlí však je, aby se jeho odpuštění přenášelo a působilo dál – v mezilidských vztazích. Zda jsme Boží odpuštění skutečně přijali, se nejlépe pozná podle toho, zda nás osvobodí k odpouštění našim bližním. Naše odpuštění není podmínkou, aby nám Bůh odpustil. Boží odpuštění však ztrácí smysl a míjí se svým cílem, jestliže nám nedává odvahu, sílu a pokoru, abychom sami odpouštěli.

Na adresu těch, kdo mají pocit, že se ničím neprovinili, že nemusí prosit o odpuštění - a ani
druhým odpuštění projevit, říká M. Luther ve svém výkladu Modlitby Páně -
Hle, to jsou ti ubozí pobožnůstkáři, kteří vinu bližnímu neodpouštějí a nechtějí ji ani
zapomenout. Nikdy nedokáží být někomu naklonění z srdce. Tak si vyslouží, že jim Pán Bůh nejen
neodpouští jejich vinu, ale projeví jim tu nemilost, aby nemohli poznat ani vinu vlastní.

Martin Luther měl možná na mysli známý verš z epištoly Janovy:

1 Janův 1:8  Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.

9  Jestliže doznáváme své hříchy, on (totiž Ježíš Kristus) je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

10  Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.

Katechismus Petra Galluse uvádí konkrétní případy:

Když byla babička v nemocnici, říkali mi, ať za ní přijdu na návštěvu, ale neměl jsem chuť. Pak babička náhle zemřela. Nikdo to nečekal a já teď mám výčitky.

(...)

Když se hádám se sestrou, tak jí často ve vzteku řeknu věci, které mě pak mrzí.

(...)

Před týdnem jsem svěřila svojí nejlepší kamarádce svoje tajemství. Slíbila, že to nikomu neřekne. A druhý den si o tom povídala celá třída.

=================

Je to zvláštní:

v modlitbě Páně, kterou se modlíme každý den se setkáváme před Bohem spolu s těmi, s nimiž máme napjaté vztahy. S nimiž máme konflikty, nedorozumění, nevyřízené účty. Před Bohem se v této modlitbě setkáváme s těmi, od nichž jsme také utrpěli různé křivdy.

Když nás Ježíš vyučuje této modlitbě – nechce nám dovolit, abychom se vznesli do nebeských výšin, do soukromého chrámu naší duše, někam do zásvětna, daleko od svých problémů. Naopak. Nutí nás sebou brát do chrámu modlitby i hodně nepříjemné věci, na něž bychom nejraději zapomněli. Nutí nás přemýšlet nad vztahy, nad nimiž bychom nejraději udělali tlustou čáru – jako třeba za minulostí. Aby nás to netížilo, aby nás to neotravovalo v našem vzhlížení k budoucí spáse.

Bez odpuštění se tlustá čára dělá těžko.

Modlitba Páně nám připomíná, že naše selhání zasahují do života druhých.

Trpíme navzájem svými různými selháními a ublíženími. Naše vztahy jsou poznamenány utrpením, které vědomky i nevědomky pácháme na druhých. To je lidská realita, kterou nám modlitba Páně klade před oči.

Ježíš nabízí cestu odpuštění. My křesťané nemusíme jen vypočítávat, kolik přesně nám kdo dluží – vina = dluh – ale můžeme prostě upustit od napětí, uvolnit sevření. Vystoupit ze sevření tak, že odpustím.

Vinu, provinění, dluh – mohu smazat. Mohu z provinilce sejmout tíhu viny a mohu tak dát vzejít naději na nápravu.

My, kteří se považujeme za Ježíšovy učedníky jsme lidé, kteří tento princip chápou a činí tak. My jsme se přece u Pána Boha naučili, že bez odpuštění žít nelze. Už jen proto, že Bůh sám se k nám takto chová a dává nám možnost začít znova. Z radosti tohoto rozpoznání toužíme tento čin záchrany opakovat, podílet se na něm, zakoušet ho – tady na zemi – mezi námi. To je opravdová milost.

Když vyslovujeme tuto prosbu – zvláště ve chvíli, kdy je součástí eucharistické modlitby před nebo po SVP – když vyslovujeme tuto prosbu, vyslovujeme ji s vděčností.

Je to obrovský dar, že smíme říci, vyznat a prosit – odpusť.

Odpuštění na sobě prožil apoštol Pavel a na celý život ho proměnilo. Neudělal za svou minulostí tlustou čáru v tom smyslu, že by dělal, že jeho minulost neexistovala. Naopak, radostně a s pokorou o tom - jaký byl - často mluvil. Právě aby ukázal, jakou moc Boží odpuštění má.

Bůh člověku odpouští, vyhlašuje nad námi amnestii, dává novou naději.

Z této důvěry v nás pak roste poznání i víra a naděje, že toto je cesta smysluplná, cesta, kterou má Bůh rád. Cesta, jejíž smysl osvědčil a potvrdil svým životem, svou smrtí i vzkříšením JK.

Proto se modlíme – odpusť – tak jako jsme odpustili i my.

Boží odpuštění nepatří jen nám.

Bůh dává svítit slunci na všechny lidi, svou milost nabízí všem lidem. Modlitba Páně nám připomíná, že naděje odpuštění je pro všechny – nejen pro nějaké vyvolené.

V modlitbě Páně je skryt i úkol. Vidět kolem sebe ty, kteří odpuštění potřebují.

Odpuštění je aktivita, která se podílí na životě, má moc život dát. Proto se nemáme stávat zbožnými sobci - jak to popisuje Martin Luther.

Boží odpuštění nám dává sílu, abychom se nebáli. V jednom podobenství mluví Ježíš o člověku, jenž zahrabal hřivnu, kterou dostal. Nemusíme při výkladu toho podobenství hned myslet na nějaký talent nebo osobní obdarování. Hřivna je spíše typ obdarování, na němž se máme podílet jeho dáváním dál. Věříme, že nám Bůh skrze JK odpouští, tzn. že se máme na tomto odpuštění také podílet, nezahrabat je do země jako poklad, který tu je jen pro mne.

Podobně jako nemilosrdný služebník z podobenství, které jsme slyšeli. Odpuštění má pustit dál do světa. Předat ho jako štafetu.

Odpuštění máme pustit do světa. K sousedovi, k manželce, k dětem, k rodičům...

Ježíš ve svém životě odpuštění dával, bez nároku na první krok hříšníka. I otec v podobenství o marnotratném synu vybíhá ke svému synu jako první v naději, že marnotratný syn šel do sebe. Jeho pokání ale nevyžaduje. Ano – je to riskantní podnik (někdo by řekl naivní) – a nemusí vyjít.

Když apoštol Pavel po Ježíšově vzoru vyslovuje myšlenku, že máme dát ze svého těm, kteří jsou proti nám - (Římanům 12:20  Ale také: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.´) - vyslovuje ji jako naději. Že je to přivede k lítosti, či k obrácení. Máme tak činit v naději - tzn. i s rizikem, že to tak nedopadne, že se nám to nevyplatí.

Odpuštění a odpouštění je podílení se na cestě naděje.

Kdo by si myslel, že odpouštět nemá cenu, protože není zaručeno, že ten, který se provinil se nějak obrátí do sebe nebo že se zlepší – takový člověk – uzavírá už předem cestu do budoucnosti. Kdyby takto přemýšlel Bůh, neodpustil by nikomu. Tak o Božím odpuštění svědčí např. prorok Iz již ve SZ.

Ježíš přišel a kázal o Božím království. To bylo jeho evangelium. Toto evangelium naplnil svým vlastním životem a doslova - tělem.

My jsme zváni pochopit, že při odpouštění jde o právě o toto Ježíšovo - rostoucí Boží Království - o to, aby bylo jako v nebi tak i na zemi - jako mezi Bohem a člověkem - tak i mezi člověkem a člověkem.

Odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám (Ef 4,32).

Modlitba

Děkujeme Pane, že nám ukazuješ cestu života. Prosíme, abys nám dával sílu k odpouštění si navzájem, aby tak tvé království mezi námi rostlo. Prosíme tě o to skrze JK.

Amen.