Nezabiješ! Ježíšovo kázání na Tóru

První čtení

Gn 4,1-11

Druhé čtení

Mt 5,21-26

Kázání

Minule jsme četli Ježíšův výrok o tzv. SZ. Dozvěděli jsme se, že Tóra a proroci jsou součástí Ježíšovy cesty. Nelze je od Ježíše či Ježíšova života oddělit a proto bez SZ ani nelze Ježíšovi porozumět. Evangelista staví toto Ježíšovo slovo jako hráz proti názorům, že SZ je starý, zvetšelý, zbytečný a že se následovník Krista bez něj obejde.

Tyto názory se vyskytovaly od samotného začátku křesťanství a Ježíšova slova v Mt evangeliu jsou toho důkazem. SZ musíme chránit.

Ježíš se obrací k Tóře i ve výroku o zabití. Všechno co Ježíš dělá nebo říká – souvisí se SZ. Jinými slovy – Ježíš vystupuje jako kazatel, který celý svůj život káže – svými slovy i činy na SZ.

Dnešní text je tedy Ježíšovo kázání na výrok z knihy Mojžíšovy o zabití, který je součástí desatera.

(Ex 20,13 Nezabiješ.)

Proč vybral evangelista právě toto Ježíšovo slovo a zařadil ho za pasáž o důležitosti Tóry? Osobně věřím, že slova v evangeliu nejsou poskládaná za sebou bez ladu a skladu, ale že mají hluboký vnitřní řád a samo toto řazení je pro nás vodítkem a svého druhu evangeliem.

Ježíš tedy obrací pozornost nás křesťanů k Tóře a první slovo, které z ní cituje zní: nezabiješ.

Tóra totiž především vede k zachování života. SZ máme přijímat jako učení, které vede k zachování života. Nedodržování tohoto zákona vede naopak ke smrti. Sám Ježíš byl vydán na smrt těmi, kteří se na venek Tórou řídili, ale její slovo zneužívali ve svůj prospěch. A tak se sám Ježíš stal důkazem toho, kam může vést chybné porozumění (interpretace) Tóry. Ať už z neznalosti nebo z vychytralosti. Slabost zákona je v tom, že je to slovo, které je vydané člověku na pospas.

Podobně slabý byl na začátku Bible Abel. Vždyť také Abel nese Kristovské rysy. A Kain zase nese rysy velekněží a zákoníků. Kain a velekněží vraždí ze strachu, že přijdou o vliv a využívají k tomu náboženství. V jejich očích je náboženství cestou k moci a vlivu. Tak to bylo od počátku světa, tak je to i dnes. Mezi věřícími jsou lidé, kteří chápou Tóru či NZ jako cestu k prosazení vlastního vlivu. A tak se ve jménu náboženství vraždí co je lidstvo lidstvem.

Ježíš vystupuje proti zabíjení. Předkládá z Tóry na prvním místě přikázání: nezabiješ.

Praxe byla zákonem jasně daná. Kdo by zabil, bude souzen. Tato praxe přináší řešení pro to, co se už stalo. Řeší důsledek činu. To byl běžný výklad a byl v pořádku. Tato praxe ale neřeší příčinu. Ano, je to velmi důležitá praxe, protože se snaží o spravedlnost. Nicméně takto vyložené slovo nevede k příčině nenávisti.

Uvedu extrémní případ:

Např. člověk, který žije celý život v nenávisti, ale nikoho nezabil – může říci, že z křesťanského pohledu je slušný člověk, dobrý křesťan. Přece nikoho nezabil. Co by tedy po něm měl ještě Pán Bůh chtít? Takový člověk může říct – zákon jsem neporušil, tak co.

Ježíš chce ale mluvit o něčem jiném. O tom, jak žít život, aby se to líbilo Pánu Bohu a aby sám člověk prožil tento život jako život naplněný – jinými slovy – život věčný.

A to je něco jiného, než žít mezi paragrafy a hlídat si, jestli to, co jsem udělal je ještě z hlediska zákona přijatelné.

Ježíš se vrací ve výkladu slova Tóry - mezi řádky k příběhu o Kainovi a Abelovi.

Už jen oslovením: každý, kdo se hněvá na svého bratra.

Člověk vedle mne je můj bratr. Když se nám lidi nelíbí nebo nesouhlasíme s jejich názorem nebo se bojíme, tak druhé lidi nálepkujeme, abychom se vyhnuli nepříjemnému pocitu vycházejícího od někud ze svědomí, že jsou to lidé jako my.

Už ve starověku se lidi za hranicemi nazývali barbaři. Zabíjet barbary není tak hrozné jako zabíjet bratry a sestry. Obzvláště ty, kteří mají jména.

Ve válce je (z hlediska války) nejhorší, když se znepřátelení vojáci seznámí a poznají svá jména. Pak odmítají po sobě střílet.

Ježíš říká: člověk vedle tebe je tvůj bratr.

Jsme bohužel nastaveni tak, že předem nemáme v oblibě neznámé lidi nebo určitá etnika nebo zástupce jiných náboženství. Už jen proto, že je neznáme. Co je cizí, je samozřejmě automaticky nebezpečné.

A tak se hněváme a nenávidíme předem.

Někdy se hněváme třeba proto, že závidíme těm druhým, že mají něco – nějakou schopnost, kterou my nemáme.

Někdy se hněváme jen proto, že ten druhý má jiné zvyky nebo tradice, hněváme se – aniž bychom s tím člověkem třeba jen mluvili.

Ježíš říká: člověk vedle tebe je tvůj bratr.

Teprve tehdy se stáváš následovníkem Tóry, teprve tehdy se stáváš vpravdě člověkem, když vnímáš svého bližního jako bratra – a jako sestru.

Člověkem se nestáváš, když nezabiješ – ale žiješ v nenávisti k druhým lidem – k barbarům, k židům, k romům, k muslimům, k černochům, k homosexuálům etc. a ke všem onálepkovaným lidem.

Člověkem podle Božího plánu se stáváš, když druhého člověka začneš považovat za svého bratra – na prvním místě.

V tom dávném příběhu se Bůh bojí o Kaina a radí mu, aby nenechal zvítězit svůj hněv. Aby svou nouzi řešil jinak.

Gn 4, 6 I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?

7 Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“

Stejně tak Ježíš vykládá právě toto slovo. A přidává další.

Mt 5, 22 Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

Ježíš dodává šokující poznámku, která byla v té době při bohoslužebné praxi pro mnoho lidí naprosto nepřijatelná.

23 Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,

24 nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

Jinými slovy: náboženská praxe není tak důležitá jako tvůj vztah k druhým lidem. K čemu je hrát si na věřícího, chodit pravidelně do kostela, myslet si, že miluji Boha, ale druhé lidi nenávidět? Nebo dokonce si představovat, že – ti druzí by měli umřít a vůbec mi nezatěžovat život svou přítomností?

Copak máme jako věřící Boha jen pro sebe? Ježíš přece vypouští své učedníky do světa, aby osvědčovali svou víru, aby žili uprostřed lidí. Stejně tak Duch sv. po sestoupení na učedníky vede následovníky JK lidi mezi jiné lidi, doprostřed světa.

Proto podle Ježíše ten, kdo by snižoval nebo tupil svého bratra nebo ho dokonce tak nenáviděl, že by ho zatracoval – propadne pekelnému ohni.

Učedník Kristův není ten, kdo má rozdělovat a ten kdo má soudit a odsuzovat. Apoštol Pavel se k tomu také vrací, protože dobře zná lidskou pomstychtivost a touhu po sebeospravedlnění, které se nevyhýbají ani křesťanům – proto říká (odkazuje opět na Tóru):

Římanům 12:19  Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´

Máme tedy vědět, že cesta života, kterou předkládá JK – znamená: vzdát se svého hněvu vůči svému bratru.

Vzdát se touhy určovat, kdo je můj bratr nebo sestra. Člověk přede mnou je můj bratr, má sestra. Je třeba se to učit každý den, protože to není přirozené. Přirozené je pro člověka spíše nenávidět. Protože jsme vychovaní tisíciletími válek, tak jsme si zvykli, že se vyplatí nenávidět, mít strach, vidět ve druhých spíše zlo. Bát se. A když přijde cizinec – z hlediska bezpečnosti a ochrany vlastních dětí ho raději zastřelíme, než mu nabídneme sklenici vody.

Jenže Tóra – Ježíš – nás učí něčemu jinému. Máme se učit – každý den, že druzí lidé jsou na prvním místě bratři a sestry. I ty, které neznáme.

A Ježíš říká: Před Boží tvář tedy nepředstupuji sám, bez bratří a sester. Když stojíš před oltářem – představme si – jak to vypadalo - kněz s kouřícím kadidlem mává nad obětním zvířetem, pronáší ustanovené modlitby - a ty si vzpomeneš, že nemáš s bratrem vyrovnané účty - jen ať do té bohoslužby zazní - počkej, ještě jsem to zapomněl vyřídit s bratrem! - stop, musím za ním zaběhnout - a tady u oltáře to dokončíme, až to s ním srovnám! - ...

Zní to trochu jako zesměšnění svátostného bohoslužebného prostoru - zneuctění bohoslužeb -

Ano, Ježíš takto radikálním způsobem vyučuje, že tvůj bratr – i ten, který proti tobě něco má - není míň, než když stojíš před Bohem.

Ta dvě místa - bohoslužba a svět - a ty dva vztahy - k Bohu - a k tvému bratru - patří nedílně k sobě. Jedno není odděleno od druhého.

Nám se tahle historka ozývá vlastně pokaždé, když se modlíme "odpusť nám naše provinění - jako i my odpouštíme provinění mezi námi a svými bratry a sestrami."

Ježíš ví, že na světě je spousta zla a spousta nenávisti. Svým kázáním o zabití chce dát prostor milosrdenství, které ve světě na mnoha místech chybí a – bohužel často chybí – i mezi věřícími.

Ježíš říká: dohodni se se svým protivníkem včas (kraličtí překládají: Matouš 5:25  Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě)

Udělej to, aby se tvůj život nestal ničivým bojem, kdo s koho. Udělej to, aby ti z života nezbyla jen nenávist, protože život je víc než nenávist.

Ježíš sám nenávistného soudu ušetřen nebyl.

On, který otvíral cestu k životu - stanul v tomto světě před soudem - a před tím soudem uslyšel "hoden jest smrti".

Vzal na sebe trest, který mu nepatřil. Trest, před kterým hleděl uchránit, když říkal - varujte se hněvu - a ponížení bratra. Ve svém ponížení - nechal na sebe naložit viny druhých. A s tím se postavil před Boží tvář.

MODLITBA

Děkujeme Pane za tvé slovo, které je v našem lidském světě tak cizí. Každý den jsme přesvědčováni o tom, že se vyplatí nenávidět a zlo odplácet zlem. Tvé slovo se v našem světě může někomu jevit jako naprostá naivita a šílenství. Prosíme, ať je pro nás tvé slovo světlem uprostřed temnoty a ať tě věrně následujeme.

Amen.