Může se napravit?

První čtení

Genesis 12:1  I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.

2  Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!

3  Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země."

4  A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.

Druhé čtení

Mt 9, 9-13

Kázání

Naposled jsme z Mt evangelia četli o tom, jak J odpustil paralyzovanému člověku jeho viny a jak ho za to znalci Písma kritizovali.

Paralyzovaný člověk na nosítkách byl odrazem vin celé společnosti, společnosti, která nakonec J-e nechala přivést na popraviště. Ne všichni jsou ve společnosti nakažené sobectvím ale necitelní. Lidi, kteří toho nemocného nesli, pomohli nalézt tomu člověku svědomí a odpuštění. Nalezl je u Ježíše.

O svědomí a odpuštění je i ten dnešní příběh. I v tomto dnešním kratičkém příběhu se setkáváme s radostí, milostí, nenávistí a zlobou.

Ježíš na cestě narazil na celnici. Nebyl to až takový problém, takových celnic bylo po tehdejším světě mnoho.

Slušný člověk se s celníkem rozhodně nedal do řeči, popadla ho vnitřní veliká zlost, že musí odevzdat peníze tomu vydřiduchovi, který si stejně hrabe pro sebe, který je beztak bezbožník, protože slušný člověk by takovou práci nikdy nedělal. Slušný člověk rychle zaplatil a zmizel a byl rád, že to má za sebou.

Takových lidí, takových povolání je i dnes hodně.

Celníci budili odpor, protože vydělávali okupantům, z toho si brali pro sebe a nikdo vlastně nevěděl kolik si nechávají. Vlastně se ani nevědělo, kolik musí vybrat. Bylo to na místním celníkovi o kolik peněz běžného člověka připraví. Celník seděl ve své celnici, možná ji dokonce nikdy neopouštěl, aby mu někdo neunikl.

Připomínal pavouka číhajícího ve své síti.

Predátor ve skrytu číhá a čeká na ubohou oběť.

Těžko bychom si představili horšího člověka.

Je to tedy svým způsobem ideální typ, na němž se může ukázat, zda takový člověk má před Bohem nějakou hodnotu.

Běžní lidé si před takovým člověkem odplivnou. Zlomil nad tímto člověkem hůl i Hospodin? Ptá se Mt.

Ježíš celníka neminul s pohrdavým mlčením ani nadávkami.

Těžko říct, jestli se s ním dal vůbec do řeči. V evangeliu stojí, že ho naléhavě zavolal. Pojď za mnou! Následuj mne!

Najednou je úplně jedno, jak toho celníka označovali druzí lidé. Je jedno, jakou měl do té doby nálepku. Jakou měl pověst.

Lidi často asi z důvodu zjednodušení – nálepkujeme. Víme-li že je někdo politik – většinou rovnou řekneme, že nemá páteř apod. Řada povolání přitahuje určité typy chování, když už rovnou nepřitahuje určité typy lidí. A tak jsme s odsouzením hned hotovi.

Ježíš na něj zavolal a pro toho celníka už najednou není rozhodující jeho povolání, jeho minulost.

Ježíš neřekne k jeho minulosti nic. Neřekne třeba: musíš se nejdřív kát a až uvidím, že se kaješ, tak mě můžeš následovat.

Ježíš ho prostě přijme. Je to velmi provokativní čin.

Dojde k něčemu zásadnímu: celník opustí svou dosavadní činnost.

Prý se už nevrátil.

Ježíš dal tomu člověku novou šanci, svázal ho se sebou, vyvedl ho ze zajetí celnice. Ze zajetí vin, ze zajetí lpění, zajetí odsouzení druhých.

Celník od teď ví, že i když má takovou minulost, přesto ho Ježíš bere k sobě.

To je základní zpráva radosti pro lidi, kteří se ztratili, kteří jsou jakoby nadosmrti předurčení zůstat ve vězení svého rozhodnutí. Svého typu života. Z něhož se sami vysvobodit nedovedou a okolní společnost je svým přístupem ještě více utvrzuje v jejich nemožnosti vymanit se.

Celník se stal symbolem naděje pro všechny lidi, kteří jsou v zakletí svých špatných rozhodnutí nebo zakletí situace do níž se dostali.

Když někdy přemýšlíme o lidech, kteří jsou propadlí nějakému typu zoufalství nebo provinění, ať už to jsou zkorumpovaní politici nebo mafiáni – předem předpokládáme, že takový člověk se nemůže napravit.

Mt poznal Ježíše jako toho, kdo dává naději i v takto předem jasných rovnicích. A hle, tenhle celník, bezbožník, kolaborant, člověk, který byl na první pohled dobře usazený ve svém bezbožnictví se zvedl a šel.

Zvedl se a šel za Ježíšem.

Zní to jako pohádka a možná se takový příběh stane jeden z tisíce nebo miliónu. My jako následovníci JK však musíme tomuto typu naděje dávat šanci.

Není na nás, abychom zkoumali úspěšnost tohoto činu. Není na nás, abychom vyhlašovali soudy. Není na nás, abychom prorokovali – třeba o tom, jak dlouho tomu celníkovi vydrží nadšení.

Máme si odnést poznání:

Věříme-li Ježíšovi, máme naději, že to dopadne dobře. Víc nepotřebujeme.

Tenhle bezbožník vstal a následoval Ježíše. Podobně kdysi vstal Abraham a šel, aby šel. Za Hospodinem. Cestou víry, která zdánlivě nikam nevede. Která je ovšem podle Ježíše cestou života.

Matouš 9:10  Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.

Teď ovšem nastává katastrofa. Není tu jeden, ale mnoho podobných celníků a provinilců. Ne jeden, ale celá lavina. V podobných situacích se vyděsíme: pozor, řítí se na nás lavina pochybných typů. Člověk aby teď musel zavírat dveře na zámek, zakoupit kamerový systém a ustrašeně čeká co bude.

Skutečně nikdy nebudeme mít jistotu, že se nějaký provinilec nezvedne a nevrazí hostiteli nůž do břicha.

Nebo že se to nezvrhne v nějaké šílenství, rabování obchodů, ztrátu bezpečnosti.

Proto taky Ježíše nedávno vyhnali občané města Gerasy.

Měli strach.

Řídili se strachem.

Ježíš se neřídí strachem, ale milosrdenstvím a tak spouští lavinu. Možná nebezpečnou lavinu. Ta lavina má sílu měnit společenské řády.

Ježíš těm lidem nekáže, ale stoluje s nimi.

A nyní promluví diváci. Diváci jsou – tak jak to v Bibli bývá zvykem – zbožní lidé. Lidé věřící. Ptají se učedníků, jak je možné, že jejich mistr jí s tím póvlem. Učedníci neodpovídají, kdoví, možná se za Ježíše stydí. Sami možná zapomněli, že mnoho z nich na tom dřív bylo taky všelijak. Nakonec o tom je taky řada Ježíšových podobenství.

Farizeové mají ve všem jasno. Komu to proboha J věnuje svůj zájem?

S kým si to sedl ke stolu?

Kolikrát si říkám, když se dívám, co všechno církev v dějinách napáchala – s kým to J stoluje? Koho všeho J nechává být učedníkem?

Člověk si říká – J tady zašel do extrému, když přijímá i ty neprověřené a všelijak zašpiněné.

Ano, ne vždy se to povede, nikdo nezaručí, že člověk znovu selže. Nám ale nepřísluší J kritizovat. On se tak rozhodl. Rozhodl se dát šanci všem. Bez rozdílu.

Farizeové jsou zděšeni.

S nimi jsme zděšeni i my. Není náhodou, že učedníkům J-e dojdou slova.

Kdyby to bylo na nás, kdyby to bylo na učednících, tak budeme určitě požadovat nějakou zkušební lhůtu – nakonec tak se to později v církvi prosadilo, byly dlouhé čekací doby a přípravy na křest apod. Čekatelé byli dlouho odděleni od již pokřtěných.

Ježíš  ale nedává zapravdu ani farizeům, ani nevyřčenému nesouhlasu učedníků.

Odpoví velmi prostě

Matouš 9:12  On to uslyšel a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.

A pak ta jeho odpověď zní skoro ironicky na adresu nás ostatních:

Matouš 9:13  Jděte a učte se, co to je: `Milosrdenství chci, a ne oběť´. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky."

Nejenom, že nejsme ti, kteří tady mají rozhodovat, ale jsme ti, kteří se mají učit. Učte se – co znamená: chci milosrdenství.

Není náhodou, že se J na tomto důležitém místě opět obrací k Tóře.

Ozeáš 6:6  Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.

Micheáš 6:7  Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje?

8  Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

Žalmy 51:18  Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží.

19  Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!

Máme se učit od Ježíše, co je milosrdenství a co znamená, že přišel pozvat hříšníky.

To má být náš program.

K tomu se máme vždycky vracet, když přemýšlíme, co je náš úkol.

Sami totiž Boží milosrdenství a odpuštění potřebujeme.

A plně ho budeme schopni sami na sobě prožít, když je budeme dopřávat druhým.

Vždyť sami jsme hluboce rozpolcení. Projevuje se to právě v potřebě soudit druhé. Jindy zase pocitem, že sami si milosrdenství nezasloužíme. Cesta za tím, který nepřišel volat k hostině BK spravedlivé, ale hříšníky je pro nás cestou naděje a cestou života.

Modlitba

Děkujeme Pane, že dáváš naději každému člověku a rozšiřuješ obzor našemu srdci. Prosíme, ať tě následujeme.