Je velmi nepříjemné dozvídat se věci, které nechci vědět - třeba že při čtení mé oči dělají něco jiného, než chci...

Alberto Manguel, dějiny čtení, Host, 2012, str. 56n

Obvykle se předpokládá, že když čteme, naše oči putují plynule, bez přerušování po řádcích na stránce, a že, pokud čteme na­příklad západní písmo, jdou zleva doprava. Není tomu tak. Před stoletím francouzský oftalmolog Emile Javal objevil, že naše oči ve skutečnosti skáčou po stránce; tyto skoky ne­boli kmity se uskuteční třikrát nebo čtyřikrát za vteřinu vysokou rychlostí. Rychlost očních pohybů po stránce — ni­koliv však samotný pohyb — narušuje vnímání, takže ve skutečnosti „čteme" pouze během krátkých přestávek mezi pohyby. Proč se náš pocit čtení vztahuje ke spojitosti tex­tu na stránce nebo k odvíjení textu na obrazovce, přijímaje celé věty nebo myšlenky, a nikoliv ke skutečným kmitavým pohybům očí, to je otázka, na kterou vědci dosud nedokázali odpovědět.28)

Na základě analýzy případů dvou klinických pacientů (jednoho afatického, jenž dokázal pronášet výmluvné pro­slovy v jazyce, který byl pouhým drmolením, a druhého agnozického, jenž dokázal používat běžný jazyk, ale nebyl schopen do něj vložit tón nebo emoci) doktor Oliver Sacks prohlásil, že „řeč — přirozenou řeč — netvoří jenom slova [...] Řeč obsahuje vyjádření vlastního mínění a celé bytosti mluvčího. Porozumět takové řeči vyžaduje o mnoho víc než jen chápat význam slov."29) Víceméně totéž lze říci i o čte­ní: při sledování textu čtenář vyjadřuje jeho význam po­mocí nesmírně spletité metody naučených významů, spole­čenských zvyklostí, předchozích čtení, osobních zkušeností a soukromého vkusu. Když si al-Haytham četl v akademii v Káhiře, nebyl sám; čtouce mu přes rameno, vznášely se tam stíny učenců z Basry, kteří jej učili posvátnou kaligrafii koránu v Páteční mešitě, stín Aristotelův a jeho pronika­vých komentátorů, stíny příležitostných známých, s nimiž al-Haytham debatoval o Aristotelovi, stíny různých al-Ha-ythamů, kteří se v průběhu let stali konečně oním vědcem, jehož kalif al-Hakim pozval ke dvoru.
To vše, zdá se, naznačuje, že když tak sedím před svou knihou, ani já, stejně jako kdysi al-Haytham, nevnímám pouze písmena a mezery ve slovech, která tvoří text. Abych z tohoto systému černých a bílých znaků získal vzkaz, nej­prve systém uchopím zjevně nepravidelným způsobem, přelétavýma očima, a poté rekonstruuji kód znaků pomo­ci spojovacího řetězu skupin neuronů v mozku, řetězu, kte­rý se mění podle povahy čteného textu, a naplním tento text něčím — emocemi, fyzickými vjemy, intuicí, vědomost­mi, duší —, a to záleží na tom, kdo jsem a jak jsem se stal lim, kým jsem. „Abychom textu porozuměli," napsal doktor Merlin C. Wittrock v osmdesátých letech dvacátého století, „nejenže ho čteme v původním smyslu slova, my mu tvo­říme význam." V tomto složitém procesu „se čtenáři textu věnují. Tvoří obrazy a slovní transformace, aby znázornili jeho význam.
------------------------
28) Emile Javal, osm článků in: Annales ďoculistique, 1878-1879, komentováno in: Paul A. IColers: „Reading" (Čtení), přednáška přednesená na shromáždění Cana­dian Psychological Association v Torontu 1971.

29) Oliver Sacks: „Prezidentova řeč", in tentýž: Muž, který si pletl manželku s klo­boukem, přel. Alena Čechová (Praha 1993).