Vypadá to, že člověk byl "naprogramován" na psaní a čtení aniž by to tušil...

Alberto Manguel, dějiny čtení, Host, 2012, str. 53

V době, kdy první písař vyryl a vyslovil první písmena, již bylo lidské tělo schopno aktu psaní a čtení, který se dosud skrýval v budoucnosti; to znamená, že tělo bylo schop­no ukládat, vybavovat si a dešifrovat vjemy všeho druhu včetně arbitrárních znaků psaného jazyka, který měl být leprve vynalezen.23)
Toto pojetí, že máme schopnost čte­ní ještě předtím, než skutečně umíme číst — vlastně ještě předtím, než jsme před sebou viděli otevřenou knihu —, se vrací k platónským ideám vědění existujícího v nás ještě předtím, než věc spatříme. Řeč sama se zjevně rozvíjí po­dle stejného vzorce. „Objevíme" slovo, protože předmět nebo idea, kterou představuje, je již v naší mysli, „připravená na spojení se slovem".24) Je to podobné, jako kdyby nám ně­kdo z vnějšího světa nabízel dárek (naši příbuzní, kteří jsou starší než my a jako první na nás mluví), avšak schopnost dar uchopit je naše vlastní. V tomto smyslu mluvená slova (a později slova čtená) nepatří ani nám, ani našim rodičům, našim autorům; zaujímají prostor sdíleného významu, spo­lečného prahu, který leží na počátku našeho vztahu k do­vednosti mluvení a čtení.

----------------------
23) André Roch Lecours: „The Origins and Evolution of Writing" (Vznik a rozvoj psaní), in: Origins of the Human Brain (Vznik lidského mozku), eds. J.-P. Chan-geux — J. Chevallion (Oxford 1996).
24) Daniel N. Stern: The Interpersonal World of the Infant: A View from Psycho­analysis and Developmental Psychology (Interpersonální svět dítěte. Z hlediska psychoanalýzy a vývojové psychologie) (New York 1985).