Happyendem to teprv začíná!

První čtení Mk 1, 9-13; Druhé čtení Ex 12, 37-42                      

Kázání

Izraelci směli vytáhnout z Egypta. Nebylo to díky jejich chrabrosti, nebylo to díky dobromyslnosti faraonovu. Bylo to proto, že se tak sám Hospodin rozhodl. To je evangelium příběhu o vyjití z Egypta.

Připomínali jsme si, že Hospodin zjevil Mojžíšovi jako prvnímu z lidí své Jméno. To Jméno je cesta do zaslíbené země a příslib, že Hospodin na té cestě bude s izraelským lidem. Jméno Hospodinovo je tedy moderně řečeno: program spásy. A tento program bude Hospodin naplňovat, i když s ním jeho lid nebude souhlasit a bude se bát. A opravdu: lidé Mojžíšovi nevěřili, báli se, chtěli zůstat v otroctví. Nakonec ani Mojžíš nevěřil, že vyjití má smysl. Říkal, že není schopen mluvit, bál se, že mluvení o naději vysvobození nemá žádnou sílu. Sám tak nebyl schopen uvěřit, že by se slovo mohlo stát tělem – že by Boží slovo mohlo na světě něco změnit.

Přesto i on smí na sobě zakusit, že Hospodinovo slovo se opravdu stává tělem – stává se dějem v tomto světě.

Pro Hospodina byl Izraelský lid jeho prvorozeným synem. Exodus 4:22  Potom faraónovi řekneš: Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn.
23  Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl."

Jednou vezme úkol prvorozeného syna na sebe Ježíš z Nazareta. Hospodin povolává svůj lid za prvorozeného Syna, aby na něm ukázal uprostřed ostatních národů své Jméno – své dílo záchrany.

To v jedné chvíli pochopí i sám farao – když prosí Mojžíše, aby se za něj modlili (Ex 12,32: vyproste požehnání i pro mne).

Stejně jako zotročený lid Izraele, i Ježíš na svém těle zakusí, co to je žít život uprostřed útlaku i beznaděje.

Ježíš bude neopakovatelným způsobem to Boží království vyzařovat a předávat i uprostřed všeobecného násilí. Ježíš tuto vnější nesvobodu zakusí podle evangelií už jako dítě, když utíká se svou rodinou do Egypta, potom, když je různě pronásledován a vyháněn za svou „podvratnou“ činnost.

Cesta za Hospodinem – cesta za Jménem je plná nebezpečí, je to cesta bojovníků... (Efezským 6:13  Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
14  Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
15  obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´
16  a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.)

Odchod z Egypta probíhal za velkého vypjetí i nejistoty. Byla to noc bdění pro Hospodina (Ex 12, 42). Izraelci svou roli příliš nezvládají – podobně jako Ježíšovi učedníci nejsou schopni zůstat vzhůru, když je jejich Pán prosí, aby s ním bděli. Izraelci příliš plánu záchrany nevěří, hned od začátku se opakuje požadavek, aby se vrátili. (Ex14, 11 osopili se na Mojžíše: což nebylov  Egyptě dost hrobů... co jsi nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta?)

Přesto se na cestu vydávají, aby se stali součástí a svědky naplňování a Hospodinova Jména.

Díváme-li se na film o tom, jak někdo trpí pod něčí zlou vládou, tak většinou na konci filmu – pokud je to film s dobrým koncem – vidíme scénu záchrany a všeobecné úlevy. Tak končí většina amerických filmů. Na konci se všichni objímají a jdou závěrečné titulky.

V bibli však čteme, že vytržením prvorozeného Syna z Egyptského z otroctví - všechno teprve začíná.

Vysvobození je v bibli popisováno, jako první krok do svobodné budoucnosti, mnohdy bolestné budoucnosti. Podobně tak kdysi vyšel Abraham. A nevěděl, co ho přesně čeká. Měl víru a naději, že to, co slyšel od Hospodina má nějaký smysl a dá to smysl jeho životu.

Ano, Hospodin vysvobozuje svého prvorozeného Syna z Egyptského sevření, ale tváří v tvář tomuto příběhu můžeme říci, že lidský život nemá skončit uvědoměním si, že jsem vysvobozen – a pak závěrečné titulky.

Toto vysvobození, toto naplňování Jména se má na lidech začít pomalu projevovat, působit. Už v jejich životě, teprve teď ten jejich život dostává šťávu.

Vysvobozený lid Izraele je tedy vytržen a ocitne na první zastávce – a tou je Sukkot, přístřešek, odpočívadlo. Tam se dá odpočinout, ale není to cíl cesty. Už první den svobody si prvorozený Hospodinův lid smí uvědomit, že cíl je spíš cesta – i když i na ní si můžeme odpočinout.

To si věřící Židé připomínají dodnes při svátcích sukkot, kdy si staví proutěné chýše, aby si alespoň symbolicky uvědomili, že jsou na cestě a že na této cestě je možné se zastavit a občerstvit. Svátky se slaví na podzim a spojují se také s poděkováním za úrodu. Důležitou součástí těchto chýšek je povinnost chýšku postavit tak, aby bylo skrze její střechu vidět nebe a hvězdy.

Přeneseně můžeme říci, že člověk si tak na vlastním těle může zakusit, že je tady na světě proto, aby byl na cestě, protože ho na tu cestu vzal sám Hospodin. A že to je cesta vysvobození.

Toto zastavení nás může inspirovat: můžeme ho zažívat i my v kostele. Při bohoslužbě smíme také zakusit, že náš život není jen služba rodině, starost o budoucnost, či vydělávání peněz na obživu, ale že tu je i hlubší smysl našeho bytí.

Avšak - ani chýška, ani nedělní bohoslužby nejsou cílem. Jsou zastávkou na cestě, kde můžeme nabrat sil a třeba poopravit i směr cesty, pokud jsme ochabli.

S Izraelci vyšlo na cestu záchrany i mnoho přimíšeného lidu (Ex 12, 38).

Někteří vykladači říkají, že ten přimíšený lid jsme právě my – křesťané. My jsme se přimísili ke Kristu, na jeho zavolání jsme vyšli na cestu záchrany, jako jeho učedníci.

Vždyť jsme dřív nebyli ničím. Tak zní vyznání o tomto povolání v epištole Petrově: 1 Petrův 2:9 Vy však jste `rod vyvolený, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
10 Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží; pro vás `nebylo slitování´, ale nyní jste došli slitování.

Ano, naše svatost nepochází z nás, ale je to Kristova svatost, který nás na tuto cestu povolal.

Přimíšený lid – to jsou ale také otroci, nádeníci, zoufalci z ostatních národů. Přesto i tito lidé mají možnost vystoupit z otroctví. Proto ani my nemůžeme mluvit do toho, kdo je pozvaný a kdo ne.

Všichni tito lidé budou spolu s prvorozeným Synem vypuzeni Hospodinem na poušť.

Z těsta, které vynesli ti lidé z Egypta napekli chleba, ten byl nekvašený. O velikonocích si to Židé připomínají do dnes. Chleba nestihl vykynout. Můžeme v tom vidět symboliku. To těsto už nebylo nakaženo Egyptem, pachutí otrockého způsobu života. Proto se dodnes v židovských rodinách vymetají před velikonocemi zbytky starého těsta, člověk si má připomenout, že Hospodin nás může sytit sám. Tak to poznají lidé na poušti, když dostanou manu a nebudou ji smět uchovávat a dělat si z ní zásoby. Člověk se má zbavit zahořklosti a beznaděje a otevřít své srdce Bohu.

Záchrana přichází tak rychle, že si lidé nestihnou zabalit na cestu. Nestihnou si na cestu napéct chleba.

Lidé byli v Egyptě velmi dlouho, mnoho generací. Bylo to tak dlouho, že už dávno zapomněli, co to znamená patřit Hospodinu. A přesto na ně Bůh nezapomněl, ale učinil konec jejich otroctví a pozval je na cestu záchrany.

Co je z toho dnešního příběhu pro nás důležité?  Co je dnešním evangeliem?

Bůh se rozhodl sám naplňovat své jméno – tedy cestu vysvobození, bez ohledu na připravenost svého lidu.

Vysvobození je teprve začátek cesty.

K cestě vysvobození jsou pozváni všichni, kdo touží vyjít s Hospodinem.

Vysvobození nepřišlo jako dlouho dopředu očekávané datum, ale přišlo nečekaně, tak – že ho nikdo nečekal, nikdo mu nevěřil (nestihli si ani zabalit).

To rozpoznal i Ježíš, když vystoupil, aby začal hlásat zvláštní zvěst o tom, že se přiblížilo BK.

Království už je teď a tady, není potřeba vyhlížet speciální datum. Království už začalo, protože se Bůh rozhodl skoncovat s naším otroctvím. Uprostřed tohoto světa.

Modlitba
Děkujeme ti Pane, že jsi se nad námi smiloval a daroval nám spásu. Děkujeme ti, že tvé spasení už přišlo. Že jsi nám dal poznat svou spásu. Děkujeme, že si to dnes smíme připomenout a znovu uvědomit.
Prosíme, ať z tohoto rozpoznání žijeme, ať je prožíváme jako vlastní zkušenost víry a předáváme tuto radost i druhým lidem.
Amen