Ex 19, 17-20
Druhé čtení
Mt 5, 1-10
Kázání
Ježíš si nevybral cestu moci.
Jeho cesta byla jiná, než cesta králů nebo revolucionářů, kteří vždy s mocí počítali a o moc se opírali.
Ježíš promluvil z hory, jako kdysi Mojžíš promluvil z hory Sinaj. Pronesl řeč, která je jakýmsi hymnem či oslavou Božího království.
V evangeliu čteme, že poté, co Ježíš obstál na poušti, odešel do Galileje, protože uvěznili jeho předchůdce Jana Křtitele. Mocní tohoto světa tedy násilím umlčeli hlas jeho předchůdce.
V této velmi zlé době tedy začal pronášet Ježíš oslavná slova o Božím království. Neřekl je v době klidu a míru, v době blahobytu. Pronesl je v době, kdy mohl leckdo říci, že nás Bůh opustil.
Lidé občas přemýšlí nad tím, kdy je vhodná doba mluvit pravdu (nebo vyslovit nahlas to, co není v dané době vhodné, aby se nahlas vyslovovalo). Dojde se většinou k názoru, že je lepší počkat až se poměry uklidní. Neohrožovat sebe ani druhé, popř. neohrožovat církev.
Ježíš vystoupil (a po něm mnozí další následovníci - včetně Mistra Jana Husa ad) v době, která nebyla nakloněna takovým projevům a takovým názorům.
Ježíš začal nahlas promluvit v době, která byla zvyklá násilím postupovat proti těm, kteří se jevili nepohodlní.
Jak by se dala nazvat ta zvláštní slova, která Ježíš pronášel? Mohl mluvit o tom, jak je těžká doba, mohl naříkat nad smrtí těch, kteří zemřeli za svoje názory.
Ne - jeho slova znějí - jak pěst na oko. Jak slova z jiného světa.
A, skutečně Ježíšova blahoslavenství mají tento rozměr. Jsou to slova naděje, naděje, která se do tohoto –smutného- světa - vlamuje a činí si nárok na člověka. Je to naděje, která chce člověka pohnout z místa a vypudit na cestu.
Navzdory králi Herodovi, navzdory těm, kteří upadli do letargie a pocitu, že je Bůh navždy opustil, zní Ježíšova slova burcující naděje.
Zní z hory. Vždyť z hory zaznělo Boží slovo už kdysi, kdy obdržel Mojžíš desky zákona.
Na hoře zaslechl kdysi Eliáš Boží hlas.
Ježíšova provokativní slova naděje uprostřed světa plného beznaděje začínají slovem: blahoslavení.
Co to vlastně znamená? To jsou ti, kteří jsou tak duchovní bytosti, že nemají skoro žádné tělo o něž přišli samými modlitbami a posty?
Oni obdrží jednou nějaké štěstí v daleké budoucnosti - v jakémsi ráji? Dokážou tato slova dát sílu a pohnout z místa? Dokážou potěšit?
Ono je to ale jinak.
Ježíš chce ukázat, že se všichni můžeme i v této době těšit na příchod Jeho království. Především se ale na ně mohou těšit plačící, chudí v duchu, lačnící, pronásledovaní pro spravedlnost, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje.
Právě tito lidé jsou Bohu zvláštním způsobem blíž než ostatní. Jsou tedy v našem světě významní.
Ježíšova slova můžeme vnímat jako ukazatele cesty, která k takové blízkosti vede. Je to překvapivé, protože blízkost Bohu můžeme tímto zvláštním způsobem prožívat už zde - uprostřed různé lidské bídy.
Ježíšův návod k blaženosti by se dal shrnout slovy - být druhému zvláštním způsobem nablízku. Kde si lidé budou nablízku tak - jak Ježíš ukazuje ve svých blahoslavenstvích, tam překonají bezmoc tohoto věku. Tam se setkají s Boží mocí, která jim dá naději a sílu, jakou dosud nezažili.
Jako první jsou blahoslavení chudí v duchu, tedy ne ti, kteří jsou hloupí, ale ti, kteří si nehrají na Bohy. Kteří nestaví před sebe masky a nechovají se pokrytecky. Všechno to odhodili a jsou otevřeni pravdě, o níž pokorně ví, že jí nebudou mít nikdy celou.
Tímto blahoslavenstvím Ježíš míří do řad věřících. Chudí v duchu jsou ti, kteří si netroufají rychle druhé lidi odsoudit.
Někdy mají věřící pocit, že jsou Bohu tak blízko, že mohou za Pánaboha konat spravedlnost. Ti pak jsou bohatí duchem, tak bohatí, že Pánubohu radí, co má dělat. Někteří jsou dokonce bohatí tolik, že se chápou zbraní ve jménu JK a jdou vraždit jinověrce.
Takové bohatství ducha Ježíš odmítá a staví proti němu chudobu ducha.
Plačící nejsou ti, které Bůh odsoudil k spravedlivému trestu, ale je to přesně naopak. To oni budou potěšeni. To oni jsou požehnáni. To jim patří zvláštní Boží přízeň. Boží království přichází právě pro ně.
Požehnaní jsou ti, kteří neutíkají před zármutkem, ale vyrovnávají se s tím, že žijí v nedokonalém světě. Neuzavírají se před zármutkem druhých. Nemají hroší kůži, ale naopak se trápí kvůli druhým lidem, kteří trpí, kteří vše ztratili. Trápí se a pomáhají jak mohou.
Požehnaní jsou plačící neboť oni mohou být potěšeni. Bůh sám osuší slzy z jejich očí, a proto už nyní mohou z této útěchy žít a utěšovat druhé...
Požehnaní jsou tiší, ti, kteří se nepodílejí na kolotoči násilí násilím. Takoví dostanou zemi za dědictví, vždyť je psáno:
Žalmy 37:7 Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle.
8 Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého,
9 neboť kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi.
Pronásledovaní nejsou ti, kteří se museli něčím provinit, jinak by nebyli přece odsouzeni.
Lačnící po spravedlnosti nehladoví proto, že si to zaslouží, protože strkají nos do věcí, do nichž jim nic není. Naopak tito jsou blahoslavení, požehnaní, protože jejich život je nasměrován k spravedlnosti. Tito lidé se nikdy nesmíří s nespravedlností, neutečou před zlem tohoto světa domů a neschovají se, aby žili tzv. „v pohodě“ a pohodlí svého hradu.
Požehnaní jsou ti, kteří se zastávají chudých, bezprávných, utlačovaných. Všichni tito jsou požehnaní a budou nasyceni na veliké hostině, kterou Bůh připravil pro své děti.
Požehnaní jsou milosrdní, kteří se smilovávají nad lidmi, nad druhými lidskými bytostmi - bez ohledu na jejich rasovou nebo náboženskou příslušnost.
Rabínští vykladači písma mají v Talmudu podobné úsloví: Nemilosrdný je člověk, který se neslituje nad „lidmi“: tzn. neslituje se nad všemi dětmi Adamovými, ale slitovává se jen nad svými krajany nebo souvěrci.
Ježíš později řekne:
Matouš 5:44 Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
45 abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
46 Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
Nemilosrdný je člověk, který má rád jenom příslušníky vlastního národa nebo vlastního kulturního okruhu.
Nemilosrdný je člověk, který neochrání slabého, bloudícího a chybujícího. Požehnaný je člověk, který se takového jednání neúčastní.
Blaze těm, kteří se plni lásky s druhými dělí o jejich trápení. Nad takovými se smiluje Bůh.
Požehnaní jsou ti, kteří mají čisté srdce, kdy mezi nimi a Bohem nestojí nic v cestě, když neprosazují sami sebe...
Požehnaní jsou ti, kteří působí pokoj, oni budou nazváni syny Božími.
Ne ti, kteří vedou války. Ne ti, kteří pomáhají šířit pochybnosti, temnotu, zármutek, lži a nenávist.
Požehnaní jsou ti, kteří jsou pronásledovaní pro spravedlnost.
Jim patří Království Nebeské.
Takový je hymnus Božího Království.
Ve velikém protikladu k běžným zkušenostem tohoto světa, kde lidé prahnou po moci a vykořisťování druhých.
Kdo se řídí tímto programem Božího království, ten se v tomto světě setká s nepochopením, občas i bitím, výsměchem, šikanou.
Kdo se však setká s mocí Ježíšova království, nalezne uvnitř svého srdce pokoj, který mu nedá žádný lidský panovník, žádná vláda na zemi.
Takový člověk nalezne naději, která je silnější, než vše ostatní na tomto světě.
Modlitba
Děkujeme Pane, že o našem životě nerozhoduje nakonec ani chudoba ani hlad ani slzy ani moc vládců, dokonce ani smrt.
Prosíme, abychom se nechali tvým slovem nést a činili v tomto světě co ty chceš a ne to co chceme my.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat