Xenofobie je důkazem nevíry v Boha

První čtení

Lk 12, 35-36

• 35Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří.
• 36Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře.

Druhé čtení

Nu 13, 30-33

• 30Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: „Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme.“
• 31Ale muži, kteří šli spolu s ním, tvrdili: „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“
• 32Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: „Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy.
• 33Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví.“

Kázání

Letošní setkání dětí v Luhu u Čími se konalo ve znamení putování do zaslíbené země.

Děti mohli prožít některé z příběhů, které se odehrály na dlouhé cestě nehostinnou krajinou bez jídla a bez vody. Abych to upřesnil, neznamená to, že by letos s námi nejel nikdo do kuchyně - naopak Vlasta i Líba se zhostily svého úkolu znamenitě.

Pomocí her i krátkých skečů jsme se snažili dětem předat ty nejdůležitější momenty z pouště.

Pokusím se tyto důležité body nyní shrnout. Putování pouští bylo zvláštní svým napětím. Celé se odehrávalo v důvěře i nedůvěře lidí v Boha. Tak to je v životě člověka. Je napnut jako struna mezi vírou a pohanstvím, nedověrou.

Na poušti - když přišly první zkoušky - z nichž se mnohdy stávalo pokušení - zažívali lidé ztrátu paměti. Zapomněli, jak se jim vedlo špatně v Egyptě. Zapomněli, že museli otročit od rána do večera a že byli za svou práci odměňováni ranami biče.

Zapomněli, že neměli co jíst a vyfabulovali si krásnou minulost, která ovšem neměla nic společného s realitou.

A báli se budoucnosti. Protože ve svobodě lidé trpí strachem o sebe, o své děti a o budoucnost. Strach dokáže zveličit obavy do děsivých rozměrů a člověk pak může jednat i proti Bohu i proti samému základu života.

To se nakonec stalo Izraeli osudným, do zaslíbené země kvůli tomuto strachu nedošel téměř nikdo.

A tak byli lidé napnuti jako struna, a člověk neví, jestli ta struna praskne, nebo nepraskne.

Podobně Ježíš jednou vyšle své učedníky na rozbouřené moře, aby tam testovali svou víru. Proto Ježíš své učedníky nabádá, aby zůstávali bdělí a nenechali se zmanipulovat falešnými proroky. (viz. první čtení)

A podobně jednou napíše apoštol Jakub, že máme děkovat za zkoušky, protože teprve v nich se osvědčí naše víra.

Děti všechny tyto věci prožívali při hrách, které byly koncipovány tak, aby odpovídaly biblickému pojetí. Zdolávali jsme často různé kopce, protože do zaslíbené země se v Bibli putuje vždycky nahoru. Do Egypta, do země sevření - se putuje dolů.

Pohyb vzhůru a pohyb dolů je znamení. Proto Mojžíš vystupuje na horu, aby z ní přinesl desky zákona.

Proto Ježíš pronáší své nejdůležitější kázání na hoře.

A tak se děti často zdánlivě nesmyslně plahočily od jednoho stanoviště k druhému několikrát po sobě do strmého kopce. Země se jim dokonce drolila pod nohama, jako písečná duna a tak byl zážitek téměř dokonalý. Kopec z levé strany Hejzlarovic statku přesně takový je, půda jim unikala pod nohama, když se šplhali k desateru, které jim tak trochu stále unikalo. Tak je to i v životě.

Víra je také veliká trpělivost. Často se zdá, že Bůh se vzdálil nebo že prostě není, když dopouští takové utrpení. Izraelci se dosl. ptali a tím Boha pokoušeli: je s námi Hospodin či není?

Když trpěli hladem, dostali manu. Manu jako znamení milosti. Manu sbírali jen na jeden den, kdo kolik potřeboval. Není dobré, když má někdo mnoho a jiný málo. Není dobré, když lásku nebo přátelství hromadí člověk dopředu na potom. Za lásku se má prosit a děkovat každý den znovu.

Když člověk hromadí, tak se to může zkazit a páchnout – dokonce to může zčervivět.

Při hře na toto téma některé děti hromadily manu (v podobě bonbónků) a pak při večerním táboráku dostali svou nahromaděnou manu. Jaké bylo jejich překvapení, když místo bonbónků, které sbírali jako manu dopoledne, nalezli v pytlíčkách moučné červy.

Dva největší dary na poušti jsou spojeny s největší ztrátou víry. Když měli lidé dostat desatero, úplně ztratili víru ve smysl toho všeho a ulili si sochu býčka. Nedivíme se jim, Mojžíš byl stále daleko, jako by někdy ani nebyl vidět, slovo od Hospodina bylo tak křehké a zranitelné. Těžko se člověku opírá o písmena.

A oni chtěli něco, na co se dá sáhnout, něco víc realistického, než je idea – písmena -, chtěli také to, co mají i ostatní národy a tak vsadili na pragmatismus a zkušenost. Co si neurveš, to nemáš. Modla jim vznikla pod rukama tak nějak sama od sebe. Zapomněli, že to co dělá většina, není vždy dobro.

Bůh jim nakonec přes selhání lidí - dal desatero, aby si vybrali, jestli chtějí žít v chaosu nebo jestli chtějí usilovat o spravedlnost a milosrdenství. Aby měli možnost výběru.

Druhé největší selhání bylo těsně před branami zaslíbené země. Pochybnosti nabírají na intenzitě. Strach z neznámého zatemní člověku mozek. Lidé jsou těsně u cíle a tu začnou pochybovat. Není ta země, kterou nám Hospodin slíbil jen nějaký výmysl. Co když je tam nebezpečno? Co když je vše jinak?

Pochybnosti zvítězí a oni kvůli svým pochybnostem posílají do zaslíbené země zvědy, protože nevěří Bohu, že je ta země dobrá země. Zvědové mají tu dobrou zemi otestovat, vyzkoušet, jestli je dost dobrá.

Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Lidé, kteří se vrátili se té země, měli zatemněný mozek a strašili ostatní.

Jsou tam obři!

Jsou tam jedovatá zvířata!

Jsou tam nebezpečné zbraně hromadného ničení!

Není to země k životu!

Požírá své obyvatele!

Známe to všichni - strach má velké oči. Když jdete potmě do lesa, slyšíte všelijaké zvuky a fantazie pracuje na plno. Jaký hluk dokáže udělat ježek, jak zvláštní je volání puštíka nebo sýčka.

A co teprv štěkání srnce!

Přichází zvláštní biblická ironie, hořká ironie. Zvědové zvučných jmen, předáci Izraele jsou najednou přesvědčení, že celé to putování byl omyl, že země zaslíbená je výmysl, protože prostě není pro lidi. Uvěřili těm, kteří strašili lidi.

Strach z neznámého přináší paniku, vzdaluje člověka od Pána Boha, žene ho do vynášení soudů o druhých, aniž by si informaci ověřil.

Kdysi se takový strach hodil, když člověka lovilo nějaké zvíře, neměl čas přemýšlet nad reakcí, bylo potřeba rychle utíkat nebo zabíjet. Tyto reakce máme v sobě jako přirozenost. A tyto reakce mohou snadno ožít a vytvořit kolektivní paniku.

Je to přirozené, co neznáme, o tom si vytváříme fámy, nebezpečí zvětšujeme, vyslovujeme se pro rychlá řešení, důvěřujeme těm, kteří nám slibují, že nás před cizím ochrání.

Všichni víme, co dokáže udělat strach, přesto vždy znovu a znovu jsme ochotni věřit šiřitelům apokalyptických zpráv.

Jsou to cizinci, jsou nebezpeční, jejich kultura zlikviduje naši kulturu.

Lidé tehdy uvěřili šiřitelům apokalyptických zpráv. Šlo o selhání elit. Předáci šířili poplašné zprávy, místo aby si informace o skutečnosti ověřili.

I tento prožitek jsme dali dětem zakusit, když se šplhali do kopce k zaslíbené zemi, aby zjistili, jestli informace o nebezpečných vosách a rozsáhlých bažinách a zbraních hromadného ničení jsou pravdivé či nikoli.

Šiřitelé strachu se stali falešnými proroky. Podobně jako zákoníci a farizeové v době Ježíšově nezvládli svou roli vůdců lidu. Ani jejich slavná jména jim v tom nepomohla. I toto bible ironicky komentuje.

JMÉNA zvědů, kteří se stali falešnými proroky jsou např. tato:

Paltí (VYSVOBOZENÍ PÁNĚ)

- Gadíel (ŠTĚSTÍ JE BŮH)

- Gádí (MOJE ŠTĚSTÍ H)

- Amíel (PŘÍBUZNÝ BOŽÍ)

- Stúr (CHRÁNĚNĚC)

- Nachbí (SCHOVANEC)

- Geúel (VYVÝŠENOST BOŽÍ)

- Šápát (SOUDCE)

- Jigel (VYKOUPENÝ)

Je v tom hořká ironie. Mužové národa, mužové zvučných jmen selhali. Ten příběh ukazuje, že musíme být bdělí a nevěřit všechno lidem, kteří třeba mají náhodou zvučná jména nebo tituly nebo funkce.

Není náhodou, že zásadní roli sehrál Káleb (pes), který pomáhal Jozuovi – jeho jméno znamená Bůh zachraňuje. Mojžíš mu dal úkol – musí vydávat po celý svůj život svědectví o tom, že Bůh zachraňuje. Jednou ponese toto jméno Ježíš.

Káleb se díval jinýma očima než ostatní. Káleb v překladu znamená pes. Původně cizinec nečistého původu - takový člověk ukázal Izraeli, co znamená víra.

Historie se opakuje ještě mnohokrát. Později ji zaznamená evangelista Mt do Ježíšova rodokmenu. Mnoho tzv. nepřizpůsobivých a mnoho cizinců se zasadilo o zachování víry v Izraeli.

A naopak zástupci národa, zástupci čisté krve selhali.

Nikdo z těch lidí zvučných jmen a hrdých zástupců národa - se do zaslíbené země nedostal. Bůh se rozhodl, že tyto lidi do zaslíbené země nepustí. Musí vymřít jedna celá generace.

Z celé pospolitosti vejdou později do zaslíbené země jen Boží vyvolený Jozue (jeho jméno zní v hebrejštině stejně jako Ježíš) a jeho věrný služebník - původně cizinec, nečistý pes - Káleb.

Jaký je závěr příběhu putování k zaslíbené zemi?

Když se necháte ovládnout strachem, nastoupí temnota, veliká temnota.

Bible nastavuje zrcadlo vlastnímu lidu, nestaví mu pomníky slávy a vítězů, ukazuje i veliké prohry.

Přesto ale přichází naděje, evangelium celého příběhu. Vždyť do jídla stačí dát špetku soli. Ježíš říká: nejednejte jak jedná dav, můžeme aktualizovat - nenechte se strhnout strachem jako kdysi Izraelci, ale zůstaňte při mě, buďte solí pro tento svět. Nenechte se zmanipulovat falešnými proroky.

Je to skoro jako po potopě. Ani Mojžíš do zaslíbené země nevkročí - i když ji svým vnitřním zrakem vidí.

I v nejhlubší temnotě lidské bídy dává Hospodin novou naději a příběh může pokračovat.

To je dobrá zpráva pro nás. Ani největší selhání lidí nepřivodí ztrátu Hospodinovy věrnosti.

Do zaslíbené země nakonec vejde ze starého pokolení, které pamatovalo otroctví, jen Jozue a Káleb. Ostatní tam vejdou v podobě svých potomků.

A tak se naplní a potvrdí to co na začátku slíbil Bůh, protože Bůh je věrný.

MODLITBA

Děkujeme ti Pane za tvou záchranu, děkujeme ti, že jsi věrný. Prosíme tě, ať se neřídíme vlastním strachem, ať neposloucháme šiřitele poplašných zpráv a pomluv, ale ať nejprve hledáme Tebe.

Amen