Může nás inspirovat ve víře důstojník nepřátelské armády ?

První čtení

Micheáš 4:1  I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit národy.

2  Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: "Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách." Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.

3  On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.

4  Každý bude bydlit pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů.

Druhé čtení

Mt 8, 5-13

Kázání

Když Ježíš sestoupil z hory a šly za ním velké zástupy, vstoupil jim do cesty malomocný. Tedy ten, který je čistými ze společnosti vyloučen. Ten, který má být někde jinde. Ten, který nemá právo kvůli své nemoci, své jinakosti – být mezi normálními lidmi.

Ukázali jsme si, jak snadno se může stát, že někoho odsoudíme jenom proto, že patří ke skupině lidí, o níž máme předem jasno. Lidem se stává, že když mají předem jasno o skupině lidí, pak mají předem jasno o každém konkrétním člověku, kterého si zařadí, aniž by s tím člověkem mluvili.

To se stává každému z nás – je to asi pozůstatek nějakého přirozeného principu z dob, kdy nás honili predátoři. Vyplatí se rovnou označit celou skupinu jako nebezpečnou než zkoumat jednotlivce, když hrozí zabití. Tyto strachy a obavy jsou stále v nás.

Ježíš nás učí tyto strachy odbourávat. Doslova nás z nich léčí.

Evangelista se jednotlivými příběhy, které se stanou na cestě z hory ptá:

Jak to bude s Ježíšem? Byla jeho slova na hoře jen ideologií, nebo skutečnou mocí?

Evangelista Mt provokuje v tom dnešním příběhu ještě víc než minule. Nejen malomocný, kvůli své nečistotě vyloučený i ze společenství církve a od Boha. Ale voják, důstojník cizí okupační armády tu najednou stojí před Ježíšem.

Zachová se Ježíš jako zástupy věřící, který hájí své tradice? Zachová se jako ten, kdo ve jménu náboženství či dokonce víry odmítne druhého člověka, protože ten druhý má na čele znamení (znamení nepřátelské skupiny), které spolubratři ve víře odmítají jako nečistotu, či znak nepřátelství?

Odmítne Ježíš toho démona, který slouží – římské říši a pošle ho do pekel, kam patří – podle mínění mnohých? (v Ježíšově zástupu bylo jistě mnoho lidí, kteří věřili v Mesiáše jako toho, kdo vyžene jednou pro vždy Římany z Izraele)

Vždyť co může přijít od Římanů jiného než zmar a násilí a utrpení?

Pomáhat a římskému důstojníkovi by se dalo označit jako kolaborace.

Pomoci důstojníkovi okupačního vojska je zrada na vlastním národě.

Kdybych žil v roce 1939, pomohl bych důstojníkovi Wehrmachtu? Kdybych žil v roce 1968, pomohl bych důstojníkovi okupačních vojsk varšavské smlouvy?

Mt se ptá: uvidí Ježíš v tom člověku na prvním místě zástupce zlé moci nebo člověka?

Uvidí Ježíš v tom člověku na prvním místě zástupce nevěřících čili barbarů čili nečistých lidí – vždyť Římané jsou pohané?!

Bezvěrci. Nevěří v Boha. Ale v bohy.

Mt jakoby testoval Ježíšův výrok: ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského.

Tento důstojník stojí před Ježíšem a oslovuje ho Pane…

Navíc – situace je ještě podivnější – někteří teologové se domnívají, že vztah setníka ke svému sluhovi je homosexuální.

Vyplývá to z výrazu, který použil pro svého sluhu. Je hluboce zasažen jeho trýzní. Neříká mu otrok, ale "mé dítě".

Slova, jimiž líčí jeho utrpení, nejsou slova vojáka z povolání. Podobají se slovům nešťastné matky nebo partnera. Nejsou to slova vojáka, jemuž zrovna nemá kdo čistit boty a leštit výzbroj:
"Leží doma, nemůže se pohnout, a prožívá hlubokou trýzeň." Z těch pár slov je zřejmé, jak je sám důstojník tou bolestí zasažen.

Čili – máme tu neuvěřitelně silný mix provokací pro tzv. slušného věřícího. Nepřítel, důstojník, nevěřící, pravděpodobně homosexuál.

Evangelista se ptá: Je zde Ježíš i pro něj?

Má pro něj Ježíš obejmutí nebo odmítnutí?

Obejmout nebo odmítnout?

V oblastech, kde se válčí tato otázka spíš znamená – přijmout nebo zabít?

Když si představíme tuto situaci v realitě nebezpečného světa, dojdeme k závěru, že běžný věřící člověk tuto dávku nezvyklosti většinou neunese a když uvidí, kdo dotyčný je, tak ho předem odsoudí, aniž by s ním diskutoval.

Do našeho odsouzení zní Ježíšovo: nesuďte, abyste nebyli souzeni…

Zde přemýšlíme nad tzv. cizím člověkem, ale my lidé - často nejsme ochotni pomoci nejen nepříteli, ale ani nejbližšímu člověku z rodiny, jen proto, že se tzv. urazil za něco, co dotyčný provedl. Na nejrůznější takové případy narážím v hospici. Kolik je na světě nenávisti třeba proto, že si někdo z dětí vzal někoho, kdo byl jednomu z rodičů nepříjemný.

Umírající lidé se shodují na jediném. Nejdůležitější na světě jsou vztahy. Když člověk na konci života bilancuje, tak vnímá každý zmařený vztah jako velkou tragédii, zmařenou příležitost.

Ježíš bez jakéhokoli bližšího zkoumání řekl: přijdu a uzdravím ho.

Ježíš neřekl: počkám, až přestoupíš na naši víru. Ježíš neřekl: počkám, až mi dáš záruku, že už nebudeš sloužit nepřátelské moci.

Ježíš neřekl: počkám až zjistím, jestli nejsi převlečený zabiják, který se chce infiltrovat a zničit naši zemi.

Ježíš nelustruje, nevyhrožuje, nekárá.

Prostě řekne: vysvobodím ho z té trýzně. Ať je to fyzická nebo duševní trýzeň. Vždyť evangelium je svědectvím moci, že každý kdo přijde za Ježíšem, byť je to třeba homosexuální důstojník okupační armády – nalezne u Ježíše přijetí. Toto přijetí už znamená obrat, novou naději.

Věděl ten důstojník, že na uzdravení od Boha Izraele nemá podle výkladů víry nárok ani právo? Věděl. Nevíme jak se to dozvěděl, možná mu o víře v Hospodina někdo vyprávěl. Věděl to, protože to vyplývá z jeho odpovědi: Pane, nejsem hoden.

Tato slova jsou tak závažná, že se dostala také do liturgie. Vždyť i my jsme křesťané z pohanů, tedy ti, kdo nemají podle židovského výkladu zákona nárok na uzdravující moc Hospodinovu. Nejsem hoden, ale řekni jen slovo… tato slova jsou pevnou součástí katolické mše.

Podíváme-li se do bible i do rodokmenu JK, najdeme takových příběhů mnoho. Jsou to příběhy lidí, kteří jsou původně cizinci, pohané, ne-domácí.

Namátkou můžeme jmenovat cizinky z Ježíšova rodokmenu: kananejku Támar, nevěstku Rachab, moábku Rút. Často tito lidé pocházejí z národů Izraeli vyloženě nepřátelských. K takovým postavám se řadí římský setník. A jako mnoho těchto postav přineslo nový podnět, novou inspiraci víry pro samotný Izrael, tak i tento římský setník řekne něco, co překvapí samotného Ježíše: Pane, nejsem hoden, ale řekni jen slovo. Stačí když zavelíš - a trýzeň, která paralyzuje toho mého nemocného přítele - zmizí.

Jinými slovy: ten důstojník pochopil Ježíšovu moc – ne jako moc nějakého magického léčitele, který např. musí vykouřit prostor a pronést nějaké magické uzdravující formule. Tak to dělali kněží odedávna v různých náboženských systémech.

Ten důstojník řekne divnou věci: stačí jen slovo, povel. Tak to zná z armády. Věří, že Ježíš je jiný. Věří, že Ježíš má přímou moc zlomit trýzeň, která se usadila u důstojníka doma.

Vždyť i Hospodinova moc se projevuje jako moc tichého a jemného Boha – jak to kdysi vyznal Eliáš. (1 Královská 19:12  Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.)

Ježíš se tomuto důstojníkovu vyznání velmi podivil: Takovouto víru jsem v Bím lidu nenašel.

Co je to za víru? Je to víra, která se spoléhá na slovo. Evangelista nás chce povzbudit: v tomto světě, ve světě, kde zaznívá mnoho lží, manipulací, strašení, reklamních triků, demagogií – zaznívají také slova naděje, pravdy, lásky, přijetí, důvěry, solidarity, vysvobození.

Podle Matouše jsou takovýmhle důvěryhodným - i mocným a léčivým slovem slova Ježíšova - a zároveň slova o Ježíši. Evangelium - sepisované i vyprávěné. K téhle důvěře nás zve - pro tu se nám snaží otevřít oči i srdce.

Římský důstojník tady zastupuje pohany všech generací, kteří budou přicházet – včetně nás. Na Ježíše si nikdy nebudeme moci sáhnout, nebudeme nikdy přímými svědky jeho díla v době jeho života. Nemáme nic, než jeho slovo. Ten římský důstojník za nás vyslovuje naši naději: Řekni slovo, řekni slovo
Pane, uzdravena bude duše má.

Ten příběh končí napomenutím – dalo by se říci adventním. Vždyť advent připomíná dávnou tradici, že za Hospodinem budou přicházet lidé z různých národů a různého původu a že jednou bude konán spravedlivý soud.

Ježíš končí svou řeč varováním, že ten, kdo bude předem (automaticky) odmítat ty, kdo přicházejí odjinud, kdo pro ně bude mít jen slovo soudu – takový člověk - směřuje do temnoty. Do strachu a beznaděje – to je to Mt-ovo slovo o pláči a skřípění zubů.

My smíme věřit evangeliu, že patříme k těm, kdo jsou zváni k hostině. Přesto je dobré nechat si připustit do svého srdce provokativní Ježíšovo slovo: Amen amen pravím vám, takovouhle víru - jako má ten pohan - jsem uprostřed Božího lidu neviděl.

MODLITBA

Děkujeme Pane, že nám otevíráš srdce pro druhé lidi bez ohledu na jejich původ nebo pověst nebo zařazení.

Amen.