První čtení
Izajáš 32:15 Až bude na nás
vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa.
16 I na poušti bude
přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost.
17 Spravedlnost vytvoří
pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky.
18 Můj lid bude sídlit na
nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku,
19 i kdyby na les spadlo
krupobití a město bylo srovnáno se zemí.
Druhé čtení
Matouš
8:23 Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
24
V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale
on spal.
25
I přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo
zahyneme!"
26
Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?" Vstal, pohrozil
větrům i moři; a nastalo veliké ticho.
27
Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i
moře?"
Kázání
Kdo to jen je? Ptali se lidé a
stejně tak po dvou tisíci letech – nyní na prahu nového občanského roku – se
ptáme: kdo to jen je?
Učedníci se rozhodli následovat
Ježíše.
Následovat Ježíše znamená mít ho
stále na zřeteli, neztratit ho z očí, ani když naši pozornost strhuje
např. pohřeb vlastního rodiče.
Ježíš smrt překonává a tak nám Mt
vzkazuje, že jako učedníci Ježíše máme nechat pohřbívat mrtvé své mrtvé,
zatímco my jsme zváni k tomu, abychom měli stále upřené oči na Ježíše.
On nás provede i tou největší
bouří, vždyť i když půjdu roklí šeré smrti, se mnou jsi ty Pane.
Učedníci ho následovali, i když
vstoupit na loď a vydat se na moře bylo nebezpečné. Na moři se člověk může
utopit, na moři je vydán chaosu a živlu
V druhém podobném příběhu ve
14. kapitole dokonce Ježíš učedníkům rozkáže, aby s ním jeli. Učedníkům se
moc nechtělo, tušili, že budou problémy, byli zkušení rybáři, museli tedy
vidět, že není vhodná doba na vyplutí.
Jeden učedník potřebuje pohřbít
rodiče a tak se snaží omluvit z následování, jiní zas nechtějí vyplout,
protože Ježíš je vede do příliš velkého nebezpečí.
Ježíš je hazardér.
Mt provokuje: - ano i my věřící
jsme jen lidé. A tudíž bychom se tolik chtěli před nebezpečími uzavřít do ohrad
jistot nebo zvyků a tradic, do ohrad vysokých zdí a plotů. Potřebujeme ochranu
a doufáme, že víra a náboženství se nám stane tou ochranou. Chtěli bychom se
cítit bezpečni – ale Ježíš bohužel směřuje právě do nebezpečí a chová se jako
hazardér uprostřed nástrah světa.
V pozadí celé situace můžeme
sledovat tyto choulostivé otázky:
Na moři není bezpečno, může se
tam strhnout bouře. Takhle má jednat církev ve světě? Má se takhle vydávat do
nebezpečí? Jak ji ten Ježíš vede? Neměl by se spíš postarat o ochranu a nikam
se nevydávat?
Jenže Ježíšova ochrana vypadá
jinak, než by člověka napadlo.
Ježíš vytáhne učedníky, svou
církev, na moře a usne. Usne si. Proč?
Snad proto že je ze samého
uzdravování a vyhánění démonů unaven davy, které se na něj stále silněji
tisknou.
Nebo usnul proto, že má tak
pevnou víru, že ví, že se mu nemůže nic stát? Proč ale později bude na pokraji
sil prosit svého Otce v Getsemane, aby z něj sejmul tento kalich?
Spí Ježíš podobně jako kdysi
Jonáš na moři? Jenže Jonáš byl tehdy na útěku před Hospodinem, Ježíš jej
v této situaci rozhodně nenapodobuje.
Právě v Getsemane Ježíš
nemohl usnout, zatímco učedníci – snad ze strachu – všechno raději zaspali a
odmítli s Ježíšem bdít. Přeneseně řečeno – dělali, že tam nejsou. Tak i my
někdy děláme, že neslyšíme, když se bojíme nechat na sebe dopadnout Ježíšovo
slovo.
Je mu jedno, že loď se zmítá ve
vlnách a že asi klesne ke dnu.
Kdo to jen je?
Být s Ježíšem ve světě je
snad přece podobné té lodi. Dopadají na nás různé zkoušky a Ježíš mlčí. Vypadá
to, že spí. Je to jakoby zůstával někde na obláčku a my si musíme pomoc sami.
K čemu že jsme zváni? Kdo to
jen je?
Ten, který za svou cestu zaplatil
cenu nejvyšší, zůstává klidný, když na učedníky útočí bouře tohoto věku – často
v podobě – našeho vlastního strachu.
Valí se na nás vlny, příval,
utíkejte!
Braňte se!
Oči rozšířené strachem vidí vlny
větší než ve skutečnosti jsou - a srdce propadá panice - z toho co ty
přeustrašené oči vidí - a ruce třesou s Ježíšem - málem jak kdyby bylo potřeba
probudit ho z mrtvých - Pane, zachraň nás - hyneme!!!
Mohli by např. místo toho křiku
vyvolaného strachem – zpívat proti strachu: "V tvé síle Pane Bože můj všem
bouřím vzdoruji".
To je nenapadlo.
Co se vlastně odehrává
v jejich mysli, čemu nás chce ten příběh naučit?
Ve chvíli nebezpečí, ve chvíli
strachu – učedníci nevěří Ježíši - ale těm vlnám a jejich hrozbě. Věří svému
strachu.
A probudili ho.
Neprobudilo ho běsnící moře ani
zemětřesení, ani vichřice, probudí ho volání učedníků. Pane zachraň nás.
Nejstarší křesťanská modlitba.
Učedníci pochopili, že na břehu
mrtví pochovávají své mrtvé, pochopili, že o životě se rozhoduje
v Ježíšově blízkosti, zde – na rozbouřeném moři.
Obraz církve, která je
s Ježíšem na jedné lodi, s důvěrou se obrací k Ježíšovi o pomoc.
Ježíš je neutěšuje, ale reaguje
razantně.
Proč jste tak ustrašení?
Na učedníky se zlobí. Proč
otročíte strachu? Prčo jste stak malověrní? Rozuměj: proč se necháte děsit tím,
co za takový děs nestojí?
Můžeme za tím tušit zkušenost
církve.
Jinými slovy:
proč se vy – mí učedníci – má
církev – necháte tak snadno přesvědčit, že strach je váš pán a ne já?
Proč se necháte přesvědčit, že
všechno MUSÍ dopadnout špatně?
Bojíte se o sebe, bojíte se o
svůj život, o svůj majetek, lpíte na svých starostech, na svých představách...
Všechno toto stojí mezi vámi a mnou.
Kde zůstala vaše víra?
On jim nevyčítá, že ho vzbudili,
ale že jsou malověrní, dosl: ustrašení, zbabělí.
Ježíš nejprve uklidní učedníky,
pak bouři.
Teprve potom řekne Ježíš slovo,
které přinese utišení živlů. Ztiší se přívaly, klesne hladina vod, ale také
klesne hladina paniky a strachu v lidských srdcích.
Lidé po tom, co se uklidnili a
ztichli, užasli a říkali – co je Ježíš zač?
Dovede ztišit náš strach, naši
paniku. Ten, který nemá, kde by hlavu složil, ten který se nenarodil
v královském paláci, ten, který nemá zajištěny žádné tzv. životní jistoty,
ten který bourá zaběhané tradice a spíš boří jistoty – ten má moc jakou neměl
dosud nikdo, s kým se lidé potkali.
Je opravdu od Boha?
Má moc dovést nás k Bohu?
Podle Bible už od Abrahama platí,
že se s Bohem setkáváme intenzivně právě po ztrátě jistot.
Církev si uvědomuje (má si
uvědomit), že přijmout Ježíše jako Krista do svého života znamená vydat se na
rozbouřené moře vnější nejistoty.
Není náhodou, že prvním svátkem
po vánocích si církev připomíná umučení Štěpána, který se nechal proměnit
Kristem a toto proměnění ho přivedlo na popraviště.
Možná je to tak, že malá víra,
malověrnost učedníků na lodi dokáže spolehnout na Ježíše, že s Ježíšem na
palubě nepůjde ke dnu. Možná ale, že velká víra by se nebála s Ježíšem na
palubě jít až ke dnu a skutečně zahynout.
Apoň Štěpánovi se to stalo...
Malá víra se dokáže spolehnout na
to, že s Ježíšem se nedá ztroskotat, velká víra se nebojí ztroskotat.
Evangelia svědčí o tom, že následovat
Ježíše je nebezpečné, jeho cesta vede přes rozbouřené vody života, jeho cesta vede
do nebezpečí, do smrtelných nebezpečí.
Učedníci volají: zachraň nás
Pane, jinak zahyneme! Utopíme se! Máme strach! Bojíme se, že zahyneme ve
vlnách!
Ano, s Ježíšem se ocitáme –
jakmile ho začneme následovat - téměř okamžitě v bouři.
Pomáhat nepřátelům vede
k bouři.
Smilovávat se nad vyloučenými
vede ke kolizi.
Být solidární vyžaduje nasazení a
velká rizika.
Evnagelista nelíčí následování
jako dobrodružnou a zajímavou prázdninovou cestu - kde máte pojištěno, že to
dobře dopadne - a v případě že ne, dostanete své peníze zpět.
Když vyjeli učedníci do přívalu
vln - co dokážou poslat loď ke dnu - myslí to doopravdy.
Bojíme se, bojíme se ztráty
jistot.
Evangelium nám podává svědectví,
že se nemusíme bát naše jistoty hodit nechat za sebou.
Pokud někdo věří v Ježíše
proto, aby mu dodal tyto jistoty, aby se mu tzv. dařilo dobře, pak bude
zklamán. Ježíš mu to nezajistí.
34 Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti.
Každý den má dost na svém trápení.
Společenství věřících – církev -
se už nemusí řídit podle paniky, nemusí utíkat před těžkostí situace, nemusí se
bát předsudků.
Místo toho si bere na pomoc
Ježíšovy činy a slova a takto vyzbrojena se s odvahou vypravuje do vln,
příbojů a výzev života.
Pak se dotkne té nejhlubší
jistoty, kterou nikde jinde nenajde.
Apoštol Pavel později v této
víře řekne, že skutečný domov máme v BK a že od lásky Boží nás nic
neodloučí. Ani těžkosti, ani smrt.
Modlitba
Děkujeme Pane, že stavíš hráz
proti strachu a beznaději. Prosíme, abychom tě následovali jako věrní učedníci.
Vždyť jak vyznal apoštol Pavel,
náš domov není zde, ale u tebe.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat