pondělí 6. ledna 2020

Přívaly (nikoli utečenců) strachu


První čtení
Izajáš 32:15  Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa.
16  I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost.
17  Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky.
18  Můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku,
19  i kdyby na les spadlo krupobití a město bylo srovnáno se zemí.



Druhé čtení

Matouš 8:23  Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
24  V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal.
25  I přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!"
26  Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.
27  Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?"



Kázání
Kdo to jen je? Ptali se lidé a stejně tak po dvou tisíci letech – nyní na prahu nového občanského roku – se ptáme: kdo to jen je?

Učedníci se rozhodli následovat Ježíše.
Následovat Ježíše znamená mít ho stále na zřeteli, neztratit ho z očí, ani když naši pozornost strhuje např. pohřeb vlastního rodiče.
Ježíš smrt překonává a tak nám Mt vzkazuje, že jako učedníci Ježíše máme nechat pohřbívat mrtvé své mrtvé, zatímco my jsme zváni k tomu, abychom měli stále upřené oči na Ježíše.

On nás provede i tou největší bouří, vždyť i když půjdu roklí šeré smrti, se mnou jsi ty Pane.

Učedníci ho následovali, i když vstoupit na loď a vydat se na moře bylo nebezpečné. Na moři se člověk může utopit, na moři je vydán chaosu a živlu
V druhém podobném příběhu ve 14. kapitole dokonce Ježíš učedníkům rozkáže, aby s ním jeli. Učedníkům se moc nechtělo, tušili, že budou problémy, byli zkušení rybáři, museli tedy vidět, že není vhodná doba na vyplutí.
Jeden učedník potřebuje pohřbít rodiče a tak se snaží omluvit z následování, jiní zas nechtějí vyplout, protože Ježíš je vede do příliš velkého nebezpečí.
Ježíš je hazardér.
Mt provokuje: - ano i my věřící jsme jen lidé. A tudíž bychom se tolik chtěli před nebezpečími uzavřít do ohrad jistot nebo zvyků a tradic, do ohrad vysokých zdí a plotů. Potřebujeme ochranu a doufáme, že víra a náboženství se nám stane tou ochranou. Chtěli bychom se cítit bezpečni – ale Ježíš bohužel směřuje právě do nebezpečí a chová se jako hazardér uprostřed nástrah světa.

V pozadí celé situace můžeme sledovat tyto choulostivé otázky:
Na moři není bezpečno, může se tam strhnout bouře. Takhle má jednat církev ve světě? Má se takhle vydávat do nebezpečí? Jak ji ten Ježíš vede? Neměl by se spíš postarat o ochranu a nikam se nevydávat?

Jenže Ježíšova ochrana vypadá jinak, než by člověka napadlo.

Ježíš vytáhne učedníky, svou církev, na moře a usne. Usne si. Proč?
Snad proto že je ze samého uzdravování a vyhánění démonů unaven davy, které se na něj stále silněji tisknou.
Nebo usnul proto, že má tak pevnou víru, že ví, že se mu nemůže nic stát? Proč ale později bude na pokraji sil prosit svého Otce v Getsemane, aby z něj sejmul tento kalich?
Spí Ježíš podobně jako kdysi Jonáš na moři? Jenže Jonáš byl tehdy na útěku před Hospodinem, Ježíš jej v této situaci rozhodně nenapodobuje.
Právě v Getsemane Ježíš nemohl usnout, zatímco učedníci – snad ze strachu – všechno raději zaspali a odmítli s Ježíšem bdít. Přeneseně řečeno – dělali, že tam nejsou. Tak i my někdy děláme, že neslyšíme, když se bojíme nechat na sebe dopadnout Ježíšovo slovo.



Je mu jedno, že loď se zmítá ve vlnách a že asi klesne ke dnu.
Kdo to jen je?

Být s Ježíšem ve světě je snad přece podobné té lodi. Dopadají na nás různé zkoušky a Ježíš mlčí. Vypadá to, že spí. Je to jakoby zůstával někde na obláčku a my si musíme pomoc sami.
K čemu že jsme zváni? Kdo to jen je?

Ten, který za svou cestu zaplatil cenu nejvyšší, zůstává klidný, když na učedníky útočí bouře tohoto věku – často v podobě – našeho vlastního strachu.
Valí se na nás vlny, příval, utíkejte!
Braňte se!
Oči rozšířené strachem vidí vlny větší než ve skutečnosti jsou - a srdce propadá panice - z toho co ty přeustrašené oči vidí - a ruce třesou s Ježíšem - málem jak kdyby bylo potřeba probudit ho z mrtvých - Pane, zachraň nás - hyneme!!!

Mohli by např. místo toho křiku vyvolaného strachem – zpívat proti strachu: "V tvé síle Pane Bože můj všem bouřím vzdoruji".
To je nenapadlo.

Co se vlastně odehrává v jejich mysli, čemu nás chce ten příběh naučit?
Ve chvíli nebezpečí, ve chvíli strachu – učedníci nevěří Ježíši - ale těm vlnám a jejich hrozbě. Věří svému strachu.

A probudili ho.
Neprobudilo ho běsnící moře ani zemětřesení, ani vichřice, probudí ho volání učedníků. Pane zachraň nás. Nejstarší křesťanská modlitba.
Učedníci pochopili, že na břehu mrtví pochovávají své mrtvé, pochopili, že o životě se rozhoduje v Ježíšově blízkosti, zde – na rozbouřeném moři.
Obraz církve, která je s Ježíšem na jedné lodi, s důvěrou se obrací k Ježíšovi o pomoc.

Ježíš je neutěšuje, ale reaguje razantně.
Proč jste tak ustrašení?
Na učedníky se zlobí. Proč otročíte strachu? Prčo jste stak malověrní? Rozuměj: proč se necháte děsit tím, co za takový děs nestojí?
Můžeme za tím tušit zkušenost církve.
Jinými slovy:
proč se vy – mí učedníci – má církev – necháte tak snadno přesvědčit, že strach je váš pán a ne já?
Proč se necháte přesvědčit, že všechno MUSÍ dopadnout špatně?
Bojíte se o sebe, bojíte se o svůj život, o svůj majetek, lpíte na svých starostech, na svých představách... Všechno toto stojí mezi vámi a mnou.
Kde zůstala vaše víra?
On jim nevyčítá, že ho vzbudili, ale že jsou malověrní, dosl: ustrašení, zbabělí.

Ježíš nejprve uklidní učedníky, pak bouři.

Teprve potom řekne Ježíš slovo, které přinese utišení živlů. Ztiší se přívaly, klesne hladina vod, ale také klesne hladina paniky a strachu v lidských srdcích.

Lidé po tom, co se uklidnili a ztichli, užasli a říkali – co je Ježíš zač?
Dovede ztišit náš strach, naši paniku. Ten, který nemá, kde by hlavu složil, ten který se nenarodil v královském paláci, ten, který nemá zajištěny žádné tzv. životní jistoty, ten který bourá zaběhané tradice a spíš boří jistoty – ten má moc jakou neměl dosud nikdo, s kým se lidé potkali.

Je opravdu od Boha?
Má moc dovést nás k Bohu?
Podle Bible už od Abrahama platí, že se s Bohem setkáváme intenzivně právě po ztrátě jistot.

Církev si uvědomuje (má si uvědomit), že přijmout Ježíše jako Krista do svého života znamená vydat se na rozbouřené moře vnější nejistoty.

Není náhodou, že prvním svátkem po vánocích si církev připomíná umučení Štěpána, který se nechal proměnit Kristem a toto proměnění ho přivedlo na popraviště.
Možná je to tak, že malá víra, malověrnost učedníků na lodi dokáže spolehnout na Ježíše, že s Ježíšem na palubě nepůjde ke dnu. Možná ale, že velká víra by se nebála s Ježíšem na palubě jít až ke dnu a skutečně zahynout.
Apoň Štěpánovi se to stalo...
Malá víra se dokáže spolehnout na to, že s Ježíšem se nedá ztroskotat, velká víra se nebojí ztroskotat.


Evangelia svědčí o tom, že následovat Ježíše je nebezpečné, jeho cesta vede přes rozbouřené vody života, jeho cesta vede do nebezpečí, do smrtelných nebezpečí.
Učedníci volají: zachraň nás Pane, jinak zahyneme! Utopíme se! Máme strach! Bojíme se, že zahyneme ve vlnách!
Ano, s Ježíšem se ocitáme – jakmile ho začneme následovat - téměř okamžitě v bouři.
Pomáhat nepřátelům vede k bouři.
Smilovávat se nad vyloučenými vede ke kolizi.
Být solidární vyžaduje nasazení a velká rizika.

Evnagelista nelíčí následování jako dobrodružnou a zajímavou prázdninovou cestu - kde máte pojištěno, že to dobře dopadne - a v případě že ne, dostanete své peníze zpět.

Když vyjeli učedníci do přívalu vln - co dokážou poslat loď ke dnu - myslí to doopravdy.

Bojíme se, bojíme se ztráty jistot.
Evangelium nám podává svědectví, že se nemusíme bát naše jistoty hodit nechat za sebou.

Pokud někdo věří v Ježíše proto, aby mu dodal tyto jistoty, aby se mu tzv. dařilo dobře, pak bude zklamán. Ježíš mu to nezajistí.


34  Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.


Společenství věřících – církev - se už nemusí řídit podle paniky, nemusí utíkat před těžkostí situace, nemusí se bát předsudků.
Místo toho si bere na pomoc Ježíšovy činy a slova a takto vyzbrojena se s odvahou vypravuje do vln, příbojů a výzev života.

Pak se dotkne té nejhlubší jistoty, kterou nikde jinde nenajde.
Apoštol Pavel později v této víře řekne, že skutečný domov máme v BK a že od lásky Boží nás nic neodloučí. Ani těžkosti, ani smrt.


Modlitba
Děkujeme Pane, že stavíš hráz proti strachu a beznaději. Prosíme, abychom tě následovali jako věrní učedníci.
Vždyť jak vyznal apoštol Pavel, náš domov není zde, ale u tebe.
Amen

Žádné komentáře:

Okomentovat