Abram půlí zvířata!

První čtení
      Mk 8, 31-38
Druhé čtení
Gn 15, 1-21

Kázání
Abram zvítězil nad mnohými nepřáteli – proti veliké přesile. Zvítězil, protože se zastal slabšího, připomenul mu to i tajemný král míru Melchisedek.
Před časem se s ním Lotovi pastevci dohadovali kvůli území, říkali si, že Abram je blázen, uvěřil na stará kolena, že bude mít dědice. Kdyby měl dost rozumu, viděl by nad slunce jasnou věc: Lot je ten, kdo bude mít potomka, on je skutečně vyvolený.
Abram jim to nevyvracel. Ustupoval. Věřil Hospodinu, ale důkazy neměl. Měl jen víru, měl naději – o které mluví apoštol Pavel.
Víra není jistota, víra je naděje.
Abram musel procházet velkým zápasem víry, jednou neobstál – to když se zalekl hladu a utekl do Egypta a vzal věci pevně do svých rukou. Jenže se mu to z rukou vymklo a on viděl, že je za ním spousta zla.
Tak se vrátil k Hospodinu. Vrátil se na samý začátek své cesty. A obstál. Hospodin mu připomněl, že je znovu na dobré cestě a že opravdu bude mít potomstvo, které ani nelze spočítat.
Lot neobstál. Vybral si špatně, vybral si blahobyt místo naděje v budoucnost zakotvenou v Bohu. Chytili ho, vzali ho do zajetí, on nevěděl proč, dějiny s ním smýkaly sem a tam. Naopak Abram věděl přesně kde je jeho místo. Místo věřícího člověka je tam, kde se děje nějaká nespravedlnost a kde lze pomoci sdílením naděje víry. Sdílením lásky.
A Abram zvítězil.
Jenže přicházejí pochybnosti a zápas víry.
Ano, obstál jsem, několikrát jsem obstál, ale potomka stále nemám. Chodím po horách, odevzdán do rukou Božích.
Jak dlouho to ještě bude trvat? Vždyť už je mi tolik let.. Třeba měli pravdu Lotovi služebníci a jsem jenom starý blázen, který uvěřil v přelud.

Pochybnosti provází celé Abramovo putování. Ano, víno a chléb jsou krásné symboly, ale dovedou člověka ochránit?
Symboly chleba a vína ukazují, že ve světě nevítězí naše síla, ale oběť lásky.
Jenže člověk si řekne – ale. Ale co když ne? Kam chceme proti zbraním, moci a síle dojít s chlebem a vínem?
Hospodinovo slovo: neboj se – zaznívá právě do těchto Abramových nevyřčených obav.
Abram porazil silnější armády a možná přijde odveta. Co když si poražení králové zavolají posily? Co když se proti Abramovi shromáždí ještě početnější armády?
Do tohoto nevyřčeného strachu zní Hospodinovo: neboj se, já jsem tvůj štít.
Na začátku dnešních bohoslužeb jsme četli slova žalmu 3, který čerpá z tohoto radostného evangelia: Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem, tys má sláva, ty mi pozvedáš hlavu.
Toto neboj se prosvětluje celou Bibli na mnoha místech. Když přijdou ženy k prázdnému hrobu, kde byl uložen Ježíš, mládenec v bílém rouchu říká: nebojte se.
Bůh je záštita má, nemusím se bát, zpívá se v písni. Znamená to, že se na cestě víry nestane nic zlého? Že nepřijdou zkoušky, bouře, vlnobití?
Z příběhu Abrama vidíme, že ne. I na věřícího přichází neštěstí a dopadají rány, nemoci, nezasloužené utrpení etc.
Abram přesto získává svou vírou něco navíc, něco, čím může účinně bojovat proti těmto zkouškám. Štít, dům na skále, pevné místo v životě i ve světě. Sám Abram je posilou pro ostatní. Cesta víry a cesta oběti vede k životu naplněnému, k životu, který není promarněn. Tato marnost života hrozí nám všem. Hospodin ubezpečuje Abrama, pokud půjde jeho cestou, cestou úzkou, cestou plnou překážek – dojde do cíle. Jeho cesta bude požehnáním.
Jinak řečeno: život Abrama potom bude životem naplněným, životem, který nebyl žitý nadarmo. Abram bude mít vnitřní jistotu, že svůj život prožil naplno.
Jenže Abram má strach. K čemu to všechno bude, když svoje zkušenosti nebudu moci nikomu předat? Když nepředám víru v tebe?
Abram zoufale volá k Hospodinu, že nemá syna. Bojí se, že pak i Boží požehnání vyjdou na zmar. Cožpak by tato požehnání měl převzít můj zaměstnanec?
Hospodin znovu ujišťuje Abrama o požehnání a o nadějiné budoucnosti. Ujišťuje ho znovu o skutečnosti, která je nadějí, která není vidět nyní.
Abram už z této víry dovedl žít, chodit po horách bez zajištění na každý den. Lot ho považoval za to za blázna a rád se přestěhoval z chudých horských krajů do úrodné sodomské nížiny.
Bůh Abrama znovu ujišťuje o smysluplnosti této cesty napřažené do budoucna.
Abram znovu potvrzuje svou víru.
A Hospodin započte Abramovu víru jako dobrý skutek, jako spravedlnost.
Jenže i nyní pochybnosti zůstávají. Abram svádí zápas.
Chce uzavřít s Hospodinem viditelnou smlouvu pomocí zvířecích obětí. Krávu, kozu, berana, hrdličku a holoubě. Rozpůlil ta zvířata na dvě části.
Když se dva lidé chtěli dohodnout, uzavřít smlouvu, rozřízli zvíře na půl a položili proti sobě. Potom oba smluvní partneři prošli uprostřed. Jestliže někdo z nás poruší dané slovo, ať se mu vede jako těmto zvířatům.
Abram nechce zůstat sám a doufá, že Hospodin odpoví. Z textu vyplývá, že Abram se pokusil vzít budoucnost do svých rukou a pojistit se. A pokusil se Hospodina tak trochu vydírat. Podobně jako když pohané obětují své děti a věří, že tato oběť božstvo donutí jednat za svou věc.
Možná se kdysi pokusil podobně vydírat Hospodina Kain, když nezvládl své pochybnosti o Bohu.
Nevíme, co přesně se stalo.
Možná šel Abram tou krvavou uličkou sám, možná jí vůbec neprošel. Bůh nesestupuje, jen supi. Z oběti se stal zlý sen. Abram odháněl ty ptáky, až z toho padl do mdlob. Tolik toužil, až do vyčerpání, aby mu Bůh odpověděl.
Víra takto nefunguje. Nemůžu si říci: já teď něco udělám a Bůh mi musí odpovědět. Já se budu bičovat a donutím Boha, aby se zachoval tak a tak...
Abram vyčerpáním usíná, padají na něj mrákoty. To co v těch mrákotách vidí je vize vzešlá z tohoto utrpení. Nevíme přesně, co Abram vidí, jedná se o jakýsi temný sen. Tvoji potomci budou otročit v zemi, která nebude jejich, po 400let. Možná viděl příliš mnoho, možná chtěl vědět něco, co by člověk vědět neměl. I když na konci přijde vítězství, po různých utrpeních, až se vystřídají generace těch, kteří ponesou vinu svých otců, zase tu bude možnost nového počátku. 
Tu přichází zvláštní konec. Teprve až když to Abram vzdal, až když přestal věřit, že nějak ovlivní Hospodina podle svých potřeb, Hospodin promluvil.
Abram se stal svědkem Hospodinovy přítomnosti, jakoby ohnivá pochodeň nebo pec prochází mezi těmi rozpůlenými kusy.
A tak Bůh uzavírá s Abramem smlouvu po svém a jinak, než chtěl původně Abram. Přichází, až když to Abram vzdal. Bůh Abrama neopouští ani ve velké krizi a Abramově prohře.
Nakonec přichází Hospodin a sám uzavírá smlouvu. Vzpomeňme: Hospodin sám posílá své proroky, Hospodin sám posílá svého Syna, aby tak s námi uzavřel smlouvu novou.
Bůh přichází po svém a jinak, než chceme - to je evangelium dnešního příběhu.
Po všech krizích, po všech pochybnostech, po všech dřímotách víry, projde mezi rozpůlenými zvířaty ne Abram - ale pochodeň ohnivá. Smlouvu uzavírá Bůh a ne člověk. Zatímco člověk se svou nedověrou dřímá v mdlobách - Hospodin jedná.
Znamení Boží přítomnosti zaslechl Abram, když mu docházelo sil, když cítil, že ho obklopuje temnota. A do těchto temnot zní znovu to Hospodinovo zaslíbení Neboj se, já jsem tvá odměna!
V NZ můžeme zaslechnout: já jsem tvá odměna, když půjdeš cestou lásky a oběti, cestou kříže.
V prvním čtení jsme slyšeli: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe.
Přes všechny naše slabosti a nedověru se můžeme vždy vracet k tomuto základnímu vyznání víry. Nejen pro Abrama, ale mnohokrát ještě v Bibli zazní, že platí toto zaslíbení, tato opora. A v JK platí pro nás.
Neboj se, já jsem tvá odměna!

Prosíme Pane, když budeme svírání pochybnostmi
prosíme, ať si vzpomeneme, na ujištění, že nemáme mít strach,
že nemáme mít obavy, že by naše víra ve tvou milost, nebyla vyslyšena,
Amen.