První čtení
Lukáš 1:46 - 55
Druhé čtení
Gn 17,1-27
Dnešní text je velmi provokativní. Hned si člověk řekne: jak se mohou takové věci stát tak starému člověku?
Ať už věříme na doslovné čtení Bible, nebo ne – jisté je – že tento Abrahamův příběh nám chce naléhavě ukázat, že nás může pěkně nepříjemně překvapit. Když už by člověk mohl odpočívat a spíš bilancovat, tu se zařízne Hospodinovo slovo do srdce Abrama znovu a s velikou silou.
"Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!
Tváří v tvář této události není rozumné myslet si, že jsem už všechno prožil a že mne nemůže v životě nic překvapit. Taky není rozumné zastrčit v určitém věku Bibli do police a říct si, že nyní už jsem dost starý a Bible mi už tedy nemá co říct.
Provokací tohoto textu je připomenutí, že Hospodin promlouvá k člověku jenom někdy a že člověk nemůže toto Boží mluvení na Bohu vynutit.
Uplynulo celých 13let od doby, kdy se narodil Hagaře Egyptské Izmael. A Bůh za celou dobu neřekl Abramovi ani slovo.
Abram musel dále čekat na podivné zaslíbení, že bude mít syna.
Abram se snažil na Bohu vynutit smlouvu, ale nepovedlo se mu to. Padl tenkrát do umdlení, když odháněl dravé ptáky. Nakonec prošel těmi rozpůlenými zvířaty Hospodin sám – ve chvíli, kdy už to Abram nečekal.
Uplynulo od té doby mnoho času. Teprve, kdy bylo Abramovi 99 let, ukázal se mu Hospodin a uzavřel s ním sám od sebe opravdovou smlouvu. Abram až tedy v tomto věku nalezl smysl svého pachtění– sem směřoval jeho život, sem ho vedla jeho víra, mnohdy klopýtající – ale přesto spěchající směrem k Bohu.
Bůh nechce, aby se nechal Abram ukolébat stářím a tak ho vyzívá: nespokojuj se s dosaženými věcmi, ale choď stále před mou tváří, dávej pozor na mé slovo, přijmi vše, co ti nabízím a tak se staň dokonalým – věř mému slovu naplno. Mé původní zaslíbení bylo jiné, než s čím jsi se spokojil. Vzpomeň si na to!
Hospodin změní Abramovi jméno na Abraham a připomene mu, že se mu narodí syn Izák.
Abraham prochází dalším pokušením vše vzdát. Bohu nevěří, jakoby přeslechne, myslí si, že Bůh mluví o prvním synu Izmaelovi. Hospodin ale Abrahama ubezpečuje, že mluví o synu z jeho krve a také o zcela novém společenství, které jednou skrze Abrahama přijde.
Jako nové znamení smlouvy nařizuje Bůh obřízku. Víra tak není jenom pro Abrahama a jeho potomstvo, ale pro kohokoli. Má vzniknout nejenom společenství pokrevní rodiny, ale společenství víry.
Z textu cítíme, že i když Abraham vše od Boha přijme, přece jen pochybnosti stále zůstávají.
Až nyní se z Abrama stal Abraham, otec hlučícího davu. Bůh potvrdil vše, co od něj Abram slyšel už dříve. Ale dal mu něco navíc. Bůh už nechtěl, aby si Abram myslel, že jeho víra je závislá na rozmluvě každého jedince s Bohem. Chtěl, aby byl Bohem pro celé společenství, které vzejde z Abrahama, ale i pro lidi, kteří přijdou zvenku.
Znamením smlouvy, kterou ve své svrchovanosti učinil Bůh s Abrahamem se stala obřízka.
Smlouva není mezi člověkem a Bohem, ale mezi Bohem a člověkem. To je velice důležitý detail.
To ne – naše hýčkané JÁ koná smlouvu s Bohem, ale to Bůh volá člověka, aby se k němu vrátil.
Lidé už nemusí čekat na přímé Boží slovo. Od nynějška budou na svém těle nosit znamení smlouvy mezi Bohem a člověkem.
Bůh říká: nejde Abrahame jenom o tebe a tvou rodinu, jde také o novou rodinu, která vznikne a bude žít z Božího slova.
Hospodin se zavázal, že tato nová rodina víry vznikne právě skrze stařičkého Abrahama a neplodné Sáry. A Abraham se Sárou má za úkol toto slovo a tuto smlouvu chránit, střežit, předávat dalším generacím.
Uvažování o obřízce může připadat nám křesťanům jako zbytečné. My obřízku nepraktikujeme. Stačí se ale začíst do listů apoštola Pavla a poznáme, jak hluboce propojené je znamení obřízky se znamením zmrtvýchvstání, SVP a křtu.
Křest i obřízka jsou znamením identity. Toho, že patříme Bohu, Kristu a do společenství vyznavačů.
Přemýšlení nad obřízkou nám může také pomoci pochopit i některé otázky kolem křtu.
Jaký měla obřízka smysl pro ty, kteří byli malí? Někdo by mohl říci, že je třeba obřezat člověka až v dospělosti – ve chvíli, kdy bude moci obřízku plně rozumem přijmout.
Podobně křest: má smysl křtít malé děti, když nechápou, co křest znamená?
Co když se stane, že dotyčný v dospělosti odmítne toto znamení? Obřízka narozdíl od křtu zůstane trvalým znamením na těle. I toto znamení může ale člověk zapřít.
Naopak - věřím, že křest může i v situaci částečného popření nebo zapomnění působit jako duchovní znamení. Třeba také v mysli těch, kteří byli jako svědkové u křtu.
Sám na sobě jsem prožil toto znamení, když jsem si uvědomil, že jsem byl jako dítě pokřtěn. A táhlo mě toto kdysi vykonané znamení do kostela.
Obřízka nebyla ale žádným iniciačním rituálem k získání dospělosti. Osmého dne po narození, po tom, co se očistila matka, bylo dítě obřezáno. Smysl byl v tom, aby bylo od začátku jasné, že člověk je poznamenán na svém těle boží milostí.
Obřízka u dětí, které se narodily do společenství víry tedy nebyla vyžadována až po rozumovém přiznání se k víře. Křest je také znamením, že patřím do společenství věřících – následovníků Krista.
(Samozřejmě ti, kteří se chtěli stát účastni této smlouvy v dospělosti – museli podstoupit obřízku v dospělosti.)
Proto se domnívám, že je legitimní dávat křtít děti, které se narodí do věřící rodiny – už jako malé.
Rodiče na sebe berou Abrahamovskou zodpovědnost – Boží slovo před dětmi ostříhat a zachovávat. A vysvětlovat.
Abraham obřezává malé děti a tím na sebe bere tuto zodpovědnost (a taky mu to Bůh přikazuje), že jim bude muset ne jednou – ale mnohokrát vysvětlovat, proč jim toto znamení na těle udělal.
Abraham měl tedy obřezat i děti, protože mu to Bůh přikázal.
Bůh se dříve rozhodl pro nás , ne my pro něj... tozn. že Abraham nečekal, až děti dospějí – a budou obřezání na vyznání víry, Abraham neřekl Bohu: počkej - nechám děti obřezat, až budou mít rozum a až tě přijmou do srdce. U dětí narozených do věřícího společenství takové čekání nemá smysl.
Pokud společenství věřících např. uznává jenom jeden typ přiznání se ke Kristu – křest na vyznání víry, pak vystavuje dospívající mladé lidi velkému tlaku. Dotyčný člověk se dostává do siutace, kdy uvažuje takto: ostatní už Krista přijali, já ještě ne. Co mám dělat – abych mezi ně patřil?
Ve společenstvích, kde je velký tlak na individuální přijetí Krista se pak stává, že si mladý člověk vymyslí nějaké datum, kdy Krista přijal a tím se stane plnohodnotnou součástí společenství.
Jenže tento člověk od malinka chodí do kostela a Krista skrze společenství přijímá už mnoho let.
Vyznání přijetí Krista se tak děje jiným způsobem, než pozdním křtem – nebo pozdní obřízkou. Děje se např. pravidelnou účastí na bohoslužbách, na SVP. A pak jistě v soukromém životě – třeba životem charakterizovaným jako nesení břemen druhých apod.
Abraham nechal obřezat i děti – a děti už potom nemohly chtít nějakou novou – lepší obřízku v dospělosti. Na prahu dospělosti - při konfirmaci – obřadu bar micva – mohli k té obřízce sami na svou víru přihlásit – a tedy také tím, že se zúčastňovali života společenství.
Samozřejmě zcela jiná je situace u lidí, kteří se nenarodili do křesťanského prostředí a křest opravdu přijímají na vyznání víry. Takové lidi obřezal Abraham i v dospělém věku, jak o tom svědčí dnešní oddíl.
Ještě bych chtěl zmínit hlubší symbolické propojení obřízky, křtu a zmrtvýchvstání.
Židé vnímali osmý den obřízky jako den výjimečný. Je to den po dni odpočinku – tozn. den, kdy vstupuje do tohoto světa svět vyšší – NZ řečeno – vstupuje k nám Boží království. Židé věřili, že číslo 8 znamená, že se člověk může povznést nad omezení přírody. Den obřízky, to je proto den, kdy se člověk vrací do duchovního stavu – jako byl Adam před svým hříchem. Předkožka je překážka, kterou je třeba odstranit.
Není proto náhodou, že J vstal z mrtvých den po sobotě – osmý den. Právě proto, že osmý den je den, kdy vstupuje Boží království do tohoto světa.
Proto již církevní otcové spojovali obřízku a zmrtvýchvstání – také s duchovní čistotou – stejně jako rabíni.
I přes tyto hluboké a krásné symboly, které obřízka nebo křest jsou, je dobré připomenout na závěr Pavlovo slovo: Gal 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.
Toto slovo platí i o křtu a dalších znameních. Obřízka i křest nebo SVP jsou znamení, která nám připomínají, že Bůh nás volá k sobě. A že Bohu patříme. O tom, jak bude náš život vypadat – jestli se skutečně svobodně chceme vrátit k Bohu ale rozhodujeme sami – vírou, která roste z lásky.
Naše společenství už není poznamenané vlastní krví, ale krví Kristovou. Kristus svou krví potvrdil a obnovil starou smlouvu v smlouvu novou. Kristus se tak stal dosl. naší obřízkou. A tak se propojuje obřízka také se SVP. To je nová smlouva v mé krvi, která se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů.
A tak JK naplnil to, co Bůh kdysi ukázal Abrahamovi jako budoucí cestu lidu víry.
Co je náš úkol?
Jednoduše se dá říci:
Spolu s Abrahamem tak máme být společenstvím těch, kteří uvěřili Hospodinu, a opatrují jeho slovo. Vedou k němu i ty, které ve svém středu pokřtili.
S Kristem Ježíšem máme být společenstvím těch, kteří ve svém srdci dali lásku Boží na první místo.
Filipským 3:3 Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci -
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat