Když přijmeš Pána Ježíše, tak se ti bude dařit dobře?

První čtení

Přísloví 10:6  Mnohé požehnání spočine na hlavě spravedlivého, kdežto v ústech svévolníků se skrývá násilí.
7  Památka spravedlivého bude k požehnání, kdežto jméno svévolníků zpráchniví.
8  Kdo je moudrého srdce, přijímá příkazy, kdežto kdo je pošetilých rtů, ten padne.
9  Kdo žije bezúhonně, žije bezpečně, kdežto kdo chodí křivolakými cestami, bude odhalen.

Druhé čtení

Sk 13, 1-12

Kázání

Naposledy jsme skončili v četbě skutků apoštolských v Antiochii. Dozvěděli jsme se, že právě tam se začalo říkat následovníkům Krista Kristovci. Začalo se tak říkat pronásledovaným lidem, kteří utekli z Jeruzaléma. Bylo to označení odsuzující.

Následovat Krista v tomto světě není cestou oslavovaných vítězů.

Vyznavači jiných náboženství se jim možná i smáli, že jim to jejich následování Krista nefunguje, když je uvádí do takových problémů.

Oni se ale na té Kristovské cestě drželi a prolamovali mezi lidmi bariéry, protože věřili, že právě tato cesta má v Božích očích smysl.

Prolomila se ale veliká bariéra, poprvé se dostalo evangelium o Ježíši z Nazareta jako Mesiáši mezi pohany. Barnabáš rozpoznal v Saulovi Boží nástroj k hlásání evangelia lidem stojícím mimo židovský národ.

Jména hrají důležitou roli i dnes.

Mj. se dozvídáme, jak se ze Saula stal Pavel.

Změna jmen je obvykle v Bibli hlášena jako veliká událost. Např. když se z úskočného Jákoba se stane zápasící Izrael. Změna jmen má vážnost Božího slova.

Když byl Saul zasažen před Damaškem světlem z nebe, kupodivu ke změně jména nedošlo. Ani potom v Jeruzalémě, ani později v Antiochii.

Dozvídáme se, že se začalo Saulovi říkat Pavel až na Kypru.

Je to velice zvláštní. Se Saulem se stala tak zásadní změna a přesto mu Bůh ani Kristus jméno nezměnil.

Změnili je lidé, kteří asi neuměli to židovské jméno správně vyslovit.

Je to podobné, jako s označením „křesťané“. Taky to nebylo tak, že by se někomu z apoštolů zjevil Ježíš a řekl: od teď budete zváni křesťané.

Od teď budeš zván Saule Pavel.

Pojmenování křesťané i Pavel – má něco společného. Obě jména získávají jejich nositelé při zvěstování evangelia v pohanském prostředí.

Jsou natolik vydáni zvěsti evangelia, že jejich služba vede ke změně jména.

Není důležité, že se dotyčný jmenuje Karel nebo Jaroslav, ale důležité je, že je to křesťan – kristovec.

Saul není už pyšný na jméno, které dostal od rodičů na počest slavného krále, ale přijímá jméno Pavel, protože se možná řecky mluvícím Kypřanům snadněji vyslovuje.

Saul považuje za nejdůležitější věc ve svém životě službu evangeliu, ne lpění na sobě, na svém jméně.

Služba Bohu člověka proměňuje. Ne sice tak, že by jméno získal hlasem z nebe, ale svou vydaností Bohu.

Saul by to své nové jméno mohl vnímat jako urážku, jako zkomoleninu. Mohl by nadávat Kypřanům, že neumí správně vyslovovat židovská jména.

Skutky apoštolské přijímají tuto proměnu a od teď se už napořád bude mluvit o Saulovi jako Pavlovi. Něco důležitého se stalo, evangelium působí i jinde, než v židovském prostředí.

Vypadá to skoro, jakoby se čtenář na tu chvíli delší dobu musel připravovat. Evangelium jde dál a za tím stojí Duch Boží. Už není naše, není židovské... Ze Saula se stává Pavel.

Apoštol se na tuto cestu nevyslal sám, ale byl tam poslán křesťany z Antiochie. Ti byli osloveni Duchem svatým, aby vyslali právě Barnabáše a Saula na Kypr.

Duch svatý promluvil a zvěst o Kristu se posouvá dál, Boží dílo pokračuje. Nejde už jen o Jeruzalém, ani o Antiochii, ale jde i o Kypr, jde o celý svět. Dobrá zvěst má budoucnost.

A tak se zase opakuje známý pohyb.

Když promluví Duch svatý, nebývá to lidem příjemné. Do zaběhaných zvyků vane zdánlivý chaos.

Duch už několikrát zavanul Saula do nepřátelsky naladěného prostředí. Stejně jako kdysi Ježíše vypudil Duch na poušť, aby tam svedl zápas. I teď Duch Boží přináší z lidského pohledu problémy.

Pavel s Barnabášem narazí na Kypru na nepřátelské prostředí, narazí tam na proroka, kterému říkali Barjezus – česky – Syn Ježíše.

Toto jméno naznačuje, že tento prorok nabízel lidem spásu. Na Kypru mu říkali také Elymas – mág. Nabízel lidem přesné postupy, jak si zajistit Boží přízeň. Takových mágů bylo vždy veliké množství zvláště na dvorech bohatých i vzdělaných lidí – jako např. na dvoře tohoto místodržitele Sergia Paula.

Vypadalo to tak, že mocní lidé si platili jejich služby za to, že jim budou pomocí magie umetat cestičku v kariéře, nebo jim pomohou vyhrát nějakou jejich bitvu, získat větší vliv apod. Mág slouží k tomu, aby se mocnému člověku na světě lépe dařilo.

Mág třeba rozhoduje, jestli se vydat dnešní den na důležité jednání či počkat, až budou hvězdy člověku více nakloněné a jestli odložit důležitou operaci.

Je to vlastně podobný systém horoskopům. Dané náboženství se hodí k tomu, aby člověk tímto světem a životem vybruslil co možná bez úhony. Zaplať mi a já ti řeknu, jestli ti je Ježíš dnes nakloněn.

Zaplať mi a já tě ve jménu Ježíše uzdravím.

To dělal tento Syn Ježíše.

Na první pohled se může zdát, že je toto čarování velmi jednoduše oddělitelné od křesťanské víry.

Je to opravdu tak?

Vždyť mezi křesťany je dokonce jedna velká skupina, která slibuje lidem, že s Ježíšem vydělají spoustu peněz, že s Ježíšem se jim bude dařit dobře, že s Ježíšem je nepotká autonehoda apod.

Nebo je směr, který tvrdí: když budeš správně vyslovovat jméno Ježíš, nedostaneš smrtelnou nemoc.

Na první pohled to vypadá jako pravé následování Krista.

Ježíš ale řekl: Matouš 16:25  Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Jestliže cílem vašeho života bude váš prospěch, vaše zdraví, vaše moc – pak jste ztraceni...

(Ježíš nechtěl aby se o něm šířilo, že je léčitel, neustále zakazoval mluvit o tom, že uzdravuje, protože nechtěl, aby lidé zaměnili jeho poslání)

Křesťané byli ve všech dobách vystaveni pokušení podlehnout této záměně, této magii.

Dáme do čela armády kříž s Kristem a zvítězíme.

Tato metoda se ujala už ve starověku.

Máme doklady, že ve franské říši sebou brali na vojenské tažení ostatky biskupů, protože věřili, že jim pomohou vyhrát. Když nevyhrály, ostatky vyhodili jako neúčinné. A sháněli ostatky někoho významějšího.

Navíc tato cesta – zaměření se na úspěch v životě - přinášela často na první pohled výsledky. Následovníky, finanční úspěchy, slávu. A tak byli křesťané vždy v pokušení svou cestu takto zjednodušit.

Evangelia však tuto cestu – kterou bychom mohli nazvat jako evangelium snadného života (úspěšného života) – rázně odmítají.

Úspěch, štěstí, bohatství není cílem následování Krista...

Proto každý, kdo hlásá evangelium jako cestu k zaručenému úspěchu uprostřed tohoto světa - je falešným prorokem, byť by se oháněl jménem Ježíšovým od rána do večera.

Ježíš mluví o své cestě jako cestě, úzké a pro tento svět nevzhledné. Jeho cesta je spíš ošklivá hořčice než krásný cedr.

Evangelium se odehrává uprostřed pohrdání a bídy a ne v královském paláci.

Ten, kdo využívá Ježíšovo jméno jako magii k snadnému životu nemůže být tím, kdo vidí a ukazuje cestu.

Jinak řečeno: víra ve vzkříšeného Krista nevede k životu jednoduššímu, nevede k životu zabezpečenému tímto světem, pravé následování Ježíše není opiem lidstva, ale vede ke spravedlnosti, ke svobodě, k životu naplněnému – k životu věčnému. A ten se s umetenými cestičkami neprotíná.

Naopak jde často proti nim – jak vidíme z cesty apoštola Pavla a mnoha dalších (třeba prvních antiochijských křesťanů, kteří zažili pronásledování).

Není proto náhodou, že Duch Boží vedl Barnabáše a Pavla do vypjaté situace. Není také náhodou, že Pavel odhalil lživost učení Syna Ježíše.

Syn Ježíše – Barjezus se brání – jak je obvyklé u lidí, kteří jsou zvyklí podvádět. Snaží se intrikovat, netouží se setkat s Pavlem a Barnabášem tváří v tvář.

Chce svého chlebodárce od víry odvrátit, přemlouvá ho, aby jim nedůvěřoval, bojí se přímého střetu.

Pavel viděl – upřel svůj zrak na tohoto Mága, Syna Ježíšova a usvědčil ho z podvodu, nazval ho mj. nepřítelem Boží spravedlnosti o podvracečem přímých cest Páně.

Následné Elymovo oslepnutí je znamením. Cesta víry, která chce obcházet Božího Ducha různými zkratkami, cesta víry, která chce obejít spravedlnost - je cestou slepou.

Elymas najednou tápal a hledal někoho, kdo by ho vedl za ruku.

Také to je znamení. Elymas nemá ke komu by se obrátil, kdo by ho vedl. Sice se před svým chlebodárcem uměl ohánět jménem Ježíše, ale najednou je zjevné, že je slepý, když se setkává se opravdovou mocí Vzkříšeného Pána.

To co se stalo, není projev Pavlovy pomstychtivosti: je to zvláštní událost, která ukazuje místodržiteli Sergiu Paulovi (i nám): tenhle znalec magie, který se sice ohání jménem Ježíšovým vám nedá skutečnou svobodu a spravedlnost. Dá vám maximálně iluzi snadného života.

Nikam vás nedovede. Vždyť se podívejte, potřebuje sám, aby ho vodili za ruku, je to vlastně slaboch - byťsi to byl proslulý náboženský rádce.

Máme se teď radovat, že slaboch byl odhalen a že stojíme na správné straně?

Elymovo odhalení i oslepení je ale znamením i pro nás.

Ptejme se sami sebe: Nevěříme v Ježíše jen proto, abychom si život usnadnili a vyhnuli se problémům?

Nevěříme v něj jen proto, že se bojíme smrti a chceme si usnadnit život?

Nejde nám na prvním místě než o následování jen o náš vlastní život, kterého se držíme jako klíšťata?

Modlitba

Vyznáváme ti Pane naši zaslepenost i náš strach a touhu zneužívat tvé jméno. Prosíme, dej nám sílu k opravdovému následování. Prosíme dej, abychom toužili jen po tobě a nedali se svádět z cesty falešnými proroky i falešnými pojetími evangelia. Prosíme o tvého Ducha, aby nás k tobě přiváděl.

Amen