První čtení
Gn 32, 23-33
Druhé čtení
Sk 11,19-26
Kázání
A právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.
Zvláštní věta.
Ta věta působí jako věta
oznamovací, člověk by si řekl: no a co? Prostě věřili Kristu, tak je nazvali:
kristovci – křesťané.
Barnabáš byl úspěšný ve
své práci, přesto si zajel pro Saula do Tarsu, aby mu Saul pomáhal pracovat a
vyučovat v tamější církvi. Barnabáš uvěřil, že Saul je tou správnou
nádobou Boží, tím správným nástrojem Božím pro hlásání evangelia o ukřižovaném
Mesiáši – Ježíši z Nazareta. Právě tento problematický Saul. Minule jsme
si připomněli, že Saul všude, kam přišel, vnášel napětí, neklid, dokonce chaos.
Byl naplněn Duchem Božím a tak lidem přinášel chaos do jejich dobře
uskladněných a zakonzervovaných pravd o Pánu Bohu.
Právě v Antiochii –
snad právě po ročním působení tohoto v Jeruzalémě nepřijatého apoštola,
došlo k tomu, že byli učedníci nazváni poprvé kristovci.
Nebylo to označení
neutrální. Jako když o někom neutrálně řekneme, že je sociální demokrat nebo
buddhista. Dokonce i podle historických bádání – ale předně podle toho, jak sám
Ježíš o své cestě mluvil a jak s Pavlem mnoho věřících Židů nesouhlasilo,
že to bylo označení negativní.
Asi jako když o někom
řekneme: sektář, sekťák.
Kristovci bylo silně
negativní označení a znamenalo něco ve smyslu – to jsou ti pošahanci, kteří
věří nesmyslu, že by se Stvořitel veškerenstva zjevil v člověku
z nějaké zapadlé vesnice a pak se nechal pronásledovat a ukřižovat.
To jsou ti, co jdou za
tímto falešným mesiášem.
Podívejte se, to jsou ti,
co chodí do kostela špatně – o den později, než slušní věřící.
Církev v Antiochii
byla v menšině a odlišovala se od okolí. Proto si vysloužila nenávist.
Krásně do tohoto obrazu
zapadá Ježíšovo slovo o cestě úzké a bráně těsné. Nebo o hořčici. Ježíšova
cesta je méně pravděpodobná, více lidí jde přece širokou bránou a širokou –
hlavní cestou.
Víra se přece spíš má
podobat úctyhodnému cedru libánskému, než plevelné hořčici. Víc lidí je přece
tam, kde je honosnost a tradice.
Proto se také později
církev snažila vypadat jako ten cedr libánský a většinou jí to nesvědčilo...
Ježíš v evangeliích
naznačuje, jak se o křesťanech bude mluvit.
Následovníci Ježíšovi –
to je přece zmatená, nepravděpodobná víra. Věří ji málo lidí a přesto se to
učení zdá životaschopné jako nějaká plevelná hořčice.
Apoštol Pavel toto
opovržení sám krásně vyjádřil, když napsal, že Židé - pokud jde o správné
pojetí náboženství - žádají zázračná
znamení, zřetelné projevy mocného Boha
- pohané, řekové, žádají
moudrost, kde všechno se vším ladí a nic
neprovokuje -
- ale my (tedy my
kristovci) - vyprávíme o životě a díle
Ježíše, který své dílo dovršil na kříži.
A to je skandál pro židy
- a urážka vytříbeného náboženského
cítění pro řeky.
(1 Korintským 1:22 Židé žádají zázračná znamení, Řekové
vyhledávají moudrost, 23 ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je
to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství.)
Takto byli křesťané
vnímání v Antiochii - tehdejší metropoli světové Římské říše. Musíme
připomenout, že Jeruzalém byl v té době mnohem menší a bezvýznamnější
město.
Byl to přesto všechno ale
první křesťanský úspěch. Do tohoto velkoměsta se dostali učedníci Kristovi a
začali tam působit a vznikla církev. Na začátku toho dnešního oddílu čteme:
Skutky apoštolské 11:19 Po smrti Štěpánově nastalo v
Jeruzalémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do
Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěstovali jenom židům.
20 Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém
příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům.
Zvěst evangelia se do
Antiochie nedostala proto, že by ji
tamější římský prokurátor přikázal
vyučovat ve školách. Nebo proto, že by se lidé dočetli v novinách, že
přijeli úžasní lidé s novým náboženstvím, které funguje a díky němuž
zbohatnete a budete úspěšní a zdraví až do 120ti let.
Zvěst evangelia se do
Antiochie dostala spolu s těmi, kteří
byli pronásledováni v Jeruzalémě.
Z příběhu poznáváme, že
ti lidé utekli před pronásledováním, ale sebou si už nesli svou víru v toho
podivného mesiáše – Ježíše z Nazareta.
Přinesli si svou víru, i
když je pronásledovali. Tzn. že oni sami na sobě poznali, že víra v Krista je neuchrání
před pronásledováním ani před různými těžkostmi.
Vzali vážně fakt, že k
víře v Krista patří útrapy v tomto světě. Křesťanství není náboženství, které
by přinášelo pohodu a úspěch.
(Marek 8:34 Zavolal
k sobě zástup s učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám
sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.)
Víra v mesiáše jim
nepřinášela zázračné vyhnutí se problémům, spíš jim přinesla zvláštní odolnost,
podobně jako je odolný kdejaký plevel – třeba hořčice.
Tito utečenci poznali
úžasnou věc. Život i dílo Ježíše z Nazareta, který byl ukřižován a třetího
dne byl vzkříšen, může přinášet naději a sílu i lidem, kteří nejsou Židé.
A tak začali zvěstovat
Pána Ježíše pohanům.
Učedníci poznali, že
Pravda nemusí spočívat v rukou těch, kterých je nejvíc. Poznali, že pravda
se může skrývat i v bráně těsné a cestě úzké.
Poznali, že Boží dílo
může být v určité chvíli skryté tomuto světu, může dokonce působit mezi
ponižovanými, pomlouvanými nebo dokonce odsouzenými.
Je to zvláštní. Oni byli
pronásledováni pro víru – a místo toho, aby kvůli těm útrapám si logicky řekli,
že taková víra nemá smysl, když jim od toho pronásledování nepomůže – místo
toho tuto víru šířili dál a vydávali se do nových nebezpečí.
Cestu jim ukazovali už
proroci, např. Eliáš když pomohl vdově ze Sarepty a nakonec i sám Ježíš, když
pomáhal lidem podezřelým a žijícím na okraji, např. posedlého z krajiny
Gerasenské nebo když vyléčil dcerku pohanské Syrofeničanky.
Přesto se stalo něco
mimořádného. Učedníci se rozhodli ve veliké svobodě ducha zcela zpřetrhat
tradiční bariéry.
Šlo to jistě velmi těžko,
otázka, jestli hůř než dnes, bariéry mezi lidmi bývají hluboké v každé
době.
Učedníci v této víře
lámali bariéry náboženství, jazyka, barvy kůže, společenského postavení.
A kupodivu – mělo to
úspěch. Naděje a víra si našla cestu i přes všechny předsudky.
To je úžasné.
Kupodivu to ale jako
úžasné nepřipadalo věřícím v Jeruzalémě. Jak jsme už na to narazili,
Jeruzalémští původně příliš nedůvěřovali Saulovi. Celou dobu existovalo jisté
napětí mezi Saulem a Jeruzalémskou církví.
Můžeme se domnívat, že
Jeruzalémská církev (ne sbor) byla přesvědčena, že jen tato církev je centrem
víry – proto je pravá a nejdůležitější. Někteří badatelé se domnívají, že kdyby
nebyl Jeruzalém zcela srovnán se zemí Římany za občanské války, křesťanství by
možná vypadalo jinak. V Jeruzalémě žili totiž příbuzní Ježíše, bylo tam
mnoho křesťanů z pravověrných Židů. A ti se dívali skrz prsty na ostatní.
Na Saula a samozřejmě i na podivné zvyky – kázat víru pohanům.
A tak vyslali
z duchovního centra – Jeruzaléma - do prohnilého velkoměsta Antiochie - jakéhosi
kontrolora – Barnabáše.
Barnabáš ale zjistil, že
vše v Antiochii se děje vše podle Písma, podle proroků i podle Ježíšova
učení. A dokonce dal poslat pro Saula do Tarsu.
Tehdy začal Saul
naplňovat své poslání být nástrojem Božím pro zvěstování evangelia.
Z textu můžeme
pochopit, že toto rozhodnutí bylo velice správné, společenství rostlo - a tak
si jich nakonec všimli i v tak velikém městě, jako byla Antiochie...a
začali jim posměšně říkat Kristovci.
Ukázalo se, že zvěstování
v tak velikém městě bylo správným krokem, ukázalo se, že víra
v Ježíše má smysl i jinde, než mezi Židy, i jinde, než
v produchovnělém Jeruzalémě.
O staletí později se
nakonec kristovci dostali i do Soběhrd.
Děkujeme ti Pane Ježíši Kriste, že si své svědky povolával a povoláváš - stále dál, napříč zeměmi, národy, národnostmi
i časy.
AMEN.
Žádné komentáře:
Okomentovat