Něco nad námi je?

První čtení; Iz 53, 1-9; 

Druhé čtení; Sk 13,13-43

Dnes jsme slyšeli kázání apoštola Pavla.

Skutky apoštolské jsou zvláštní knihou, najdeme v ní totiž skutečně různá kázání – Petra, Štěpána, Filipa, Pavla.

Tato kázání nejsou opakováním jednoho, ale postupně komentují nové situace a problémy, do nichž se jednotliví aktéři dostávají.

Minule jsme si připomněli, že Duch Boží vyvedl apoštola Pavla a Barnabáše zase o něco dál, prošli celý Kypr a setkali se se Synem Ježíše, Elymasem. Toho usvědčili jako falešného proroka. Nechal se vyživovat za to, že věštil tamnímu místodržiteli pomocí jména Ježíšova to, co potřeboval slyšet. Připomněli jsme si, že pro křesťany takové kázání vždy bylo velikým pokušením. Říkat to, co lidi chtějí slyšet může končit až nosením ostatků biskupů do válek – pro štěstí...

Připomněli jsme si, že Saula začali lidé v řecky mluvících oblastech nazývat Pavel. Nešlo o Boží zásah při změně jmen podobně jako v případě pojmenování následovníků Krista – Kristovci... Důvodem bylo šíření evangelia mezi řecky mluvicí lidi – tedy pohany...

Apoštol Pavel přichází do nových situací a tak zvěstuje novými slovy, že se Bůh plně vyslovil v Ježíši z Nazareta.

Pavlo kázání je pro nás zajímavé a důležité proto, že se Pavel obrací kromě mužů Izraelských i na ty, kteří ctí jediného Boha. A tím provokuje.

Oslovuje taky sympatizanty (stojící opodál) – ne jen pravověrné. Pavel mluví – se stejnou naléhavostí - k oběma skupinám. Zvěst evangelia patří všem. Těm, kdo chodí do kostela celý život i těm, kteří stáli opodál.

Později se ukáže, že právě ti, kteří chodili do kostela celý život mají problém vyrovnat se s tím, že evangelium je určeno i pro ty ostatní. Pravověrným se nakonec podaří Pavla s Barnabášem vyštvat.

Hned po oslovení začne Pavel probírat, jak to všechno začalo. Zajímavé je, že nezačne u stvoření světa, ale u vyvedení Izraele z Egypta.

Pro základní biblickou výpověď o smyslu evangelia i smyslu víry není totiž tak podstatné, že Bůh je stvořitel. Podstatnější je, že Bůh vyvedl z otroctví do svobody. Ne to, že stvořil svět.

Bůh totiž není bezejmenný tvořitel vesmíru, režisér, který vše může a za vše může. V takového boha věří pohané... Bezejmenný všemohoucí osud...

Bohužel – nám – křesťanům z pohanů byla vždy tato představa absolutního bezejmenného vládce vždy bližší. Raději řekneme, že věříme, že něco tam nahoře je – než abychom byli ochotni přijmout konkrétního Ježíše, apoštoly, proroky..

Podle mne v tom hraje velkou roli fakt, že bezejmenný neosobní bůh po člověku nic nechce. Taková víra nic nestojí.

Pavel tedy cíleně pomíjí příběh o stvoření světa, nově příchozí by se této představy chytli jako centrální výpovědi o Bohu a uniklo by jim to podstatnější.

Místo toho mluví o konkrétním – Hospodinu, Bohu Izraele - který vede ke svobodě konkrétní lidi.

Apoštol káže o svobodě. O cestě z otroctví – a do této cesty zapadá i cesta Ježíše z Nazareta. Protože problém nesvobody se týká každého člověka.

Lidé cestu svobody (vyvedení z otroctví) odmítali a příležitosti ke svobodě promrhávali. Svobodu často zneužívali k vlastnímu prospěchu, k sobectví, závisti. Pavel připomíná a zvěstuje nadějné slovo, že Hospodin snášel zvyky i zlozvyky vyvoleného lidu na poušti 40 let. I potom v zaslíbené zemi.

Člověk sám sebe neustále poutal a spoutával. Apoštol Pavel to připomíná. Bůh člověka vede ke svobodě, lidi upadají do závislostí otroctví a Bůh je přesto neopouští, ale své dílo završuje – v Ježíši Kristu. Právě v něm se tato cesta završuje.

Cesta svobody se završuje ve spasiteli. Svoboda, spása – záchrana – jsou tedy různé pojmy téhož.

Osvobození z pout otroctví – hříchu, viny, bezmoci, a všeho dalšího zlého – to je podstatou slova spása.

Nemůže tedy někdo mluvit o spáse a zároveň lidi přivádět do nesvobody, jak se to děje v některých společenstvích, kterým říkáme sekty.

Pavel ve svém kázání zmiňuje, že obyvatelé Jeruzaléma a jejich vůdcové Spasitele nepoznali, ale nespravedlivě ho odsoudili, ačkoli na něm nenalezli žádný důvod pro trest smrti.

I když se slova proroků čtou každou sobotu, nedošlo jim, že mezi nimi chodí spasitel. Nedošlo jim, že odsouzením nevinného tato slova proroků vlastně naplňují. (Např. Iz. 53)

Pavel připomíná, že došlo k velikému lidskému selhání. Ač měli ti lidé pravdu přímo před očima – snad právě proto – že je ta pravda tak dráždila – zachovali se bezcitně a krutě. A při tom to byli příslušníci vyvoleného národa, lidé víry.

Pavel to neříká proto, abychom je my odsoudili jako Židy, jako vrahy Ježíše, ale abychom viděli, co všechno se může stát uprostřed věřících lidí. Nakonec nedávná připomínka Mistra Jana Husa dosvědčuje tato slova. Nakonec - ani uprostřed naší církve se k sobě nechováme vždycky podle desatera.

Ježíš zemřel jako hlas Pravdy, zemřel jako nepochopený spravedlivý svědek Boží.

K čemu Pavel ve svém kázání směřuje?

Že tento zvláštní mesiáš, tento Ježíš šel cestou nepochopených, posmívaných.

Cestou těch, kteří jsou drceni mocnými tohoto světa. Dokonce těmi, kteří mají mocné slovo ve struktuře víry.

Je to cesta osamělá a nevzhledná. Pavel připomíná, že právě na této (úzké a těsné) cestě přinesl svobodu, odpuštění, ospravedlnění. Právě takového člověka Bůh vzkřísil.

Bůh člověku vzkázal: právě ty Ježíši z Nazareta jsi nejlépe a nejplněji ztělesnil dílo svobody, pravdy, spravedlnosti, milosrdenství a vysvobození.

To je jádro evangelia před dvěma tisíci lety i dnes. Nemusíme se utopit v nenávisti, v bezradnosti, v sobectví. Nemusíme se utopit v beznaději, pod tíhou břemen, pod tíhou selhání.

Proto Pavel své kázání uzavírá slovy: - skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů ... a v něm je ospravedlněn každý kdo věří.

Jinými slovy – pokud se vydáte na tuto Kristovskou cestu – pokud jí uvěříte, pak vězte, že právě tato cesta má smysl. I když se vám budou smát, i když sklidíte pohrdání, tato cesta má smysl. Skrze tuto cestu služby Kristovské pravdy a svobody naleznete naplnění života, naleznete odpuštění, naleznete smíření a uzdravení.

Posluchače Pavlovo kázání zasáhlo, slyšeli je jako osvobozující zvěst a chtěli toto radostné slovo slyšet i příští sobotu.