Izajáš 55:6 Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko.
Druhé čtení
Sk 17, 16-34
Kázání
Pavel odjel z Beroje do Athén. Do Beroje totiž přišli věřící z Tesaloniky a začali pobuřovat lidi. Minule jsme se zastavili nad tím, že v Beroji našel Pavel zvláštní publikum – publikum na úrovni, dosl. dobrého rodu, publikum urozené – a to proto, že tito věřící zkoumali Písma a na základě porovnávání textu z Bible zjišťovali, jestli to co říká Pavel je pravda.
O hledání pravdy je i ten dnešní příběh.
Pavel se setkává s filosofy a lidmi na vysoké civilizační úrovni.
Jak obstojí Pavlova zvěst v konkurenci s jinými duchovními cestami?
Od počátku Pavlova pobytu v Athénách je na obou stranách napětí.
Pavel se setkává s různými lidmi, je ale také pobouřen nad duchovní mělkostí těch lidí.
Pavel hovořil každý den nejen v synagoze, ale také i na náměstí. Narazil na tehdy nejpopulárnější duchovní cesty – na epikurejství a stoicismus.
Vzdělaní epikurejci a stoikové považovali Pavla za primitiva, pravděpodobně fanatika. Mluvili s ním ironicky a v tomto duchu Pavla také pozvali na slavný areopag – místo soudu, aby k nim mluvil. Chtěli ho vlastně vyslýchat, nikoli slyšet.
Co vyznávali tito lidé?
Každý vlastně svým způsobem hledá nějakou odpověď na otázku bytí. Epikurejská duchovní cesta ji našla v slasti.
Podle epikurejské duchovní cesty je nejvyšším cílem života nalezení duševního klidu. Z něj potom vyplyne štěstí. Toho lze podle Epikúra dosáhnout jen skrze slast, jíž rozumí uspokojení přirozených potřeb vedoucí k odstranění bolesti těla a neklidu duše, z nichž pochází protiklad slasti a její hlavní překážka – strast.
Slast je přirozenou podstatou života, kde je slast - není strast. Proto lze blaženosti dosáhnout výhradně vědomým vyhýbáním se strasti.
Člověka od blaženosti vzdaluje strach, proto duchovní cesta epikureismu učí člověka zbavovat se strachu, proto epikureismus různými metodami učí člověka hledat nejvyšší blaženost.
Epikúros řekl: Toho všeho počátkem a vůbec největším dobrem je moudrost, proto má větší cenu než sama filosofie. Z ní totiž pocházejí všechny ostatní ctnosti, ježto ona nás učí, že nelze žít slastně, nežijeme-li moudře, poctivě a spravedlivě, ani že nelze žít moudře, poctivě a spravedlivě, nežijeme-li slastně.
Různé podoby epikureismu se objevují dodnes v různých relaxačních či meditačních naukách, které nás vyučují, jak si zařídit život bez bolesti a v co možná největší pohodě.
Stoicismus je podobný, protože i stoicismus je duchovní cestou, která učí jak se vyvarovat utrpení a strachu, či strasti. Cílem života člověka je podle stoiků vyrovnání se se skutečností, dosáhnutí duševního klidu a neochvějnosti (ataraxia), zbavení se všech životních vášní a tím dosažení apatheia (nenáruživosti).
Epiktétos (stický mudrc, který žil v době apoštola Pavla) řekl: „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“
Apoštol Pavel se v Athénách setkal s různými myšlenkovými směry, které existovaly dávno před Ježíšem.
S podobnými směry se křesťané setkávají dodnes, protože vyvarovat se bolesti a utrpení je touhou všech lidí po všechny věky.
A jak se ukázalo, Pavlova zvěst o ukřižovaném a vzkříšeném Mesiáši Ježíši, popř. o Bohu, kterého nejde spoutat do obrazů a soch narazila. A naráží tedy i dnes.
Athéňané tedy Pavla vyvedli na areopag a trochu s posměchem mu řekli, ať jim vypráví o tom novém náboženství, že si ho poslechnou.
A pošklebovali se u toho. Pavel ač byl u výslechu se nebál. Mluvil k nim ironicky, označil je v hledání za horlivé. Jako by jim řekl: vy jste tak horliví, až vám uniká to podstatné. Vy jste tak horliví, že to vypadá, že tady u vás je skutečná moudrost. Místo toho je ale u vás jen povrchnost, nekonečná nabídka duchovních cest a bohů, ale bez obsahu.
Vaše sbírka náboženství je už jen lákadlem pro turisty. Ukazujete, kolik chrámů tady máte, kolik soch a obrazů božstev, ale sami jste duchovně vyprahlí. Zapomněli jste hledat.
To vaše horlení je jen pro to, abyste si život co nejvíce užili, abyste na tom vydělali, ale pravý Bůh vám uniká.
To množství náboženství je v Athénách jako v nějakém obrovském NÁKUPÁKU, jak se říká v Praze.
Apoštol Pavel mluvil o hledání.
Athénským nastavil zrcadlo. Hledat Boha znamená něco jiného, než se chlubit množstvím sebraných duchovních cest a filosofií, které v Athénách byly shromážděny jako v nějaké obří sbírce.
Apoštol Athénským intelektuálům připomíná, že živé hledání Boha je úplně něco jiného, než ta jejich sbírka bohů a cest.
Hledání totiž může navenek vypadat jako slabost. On totiž ten, kdo hledá, tak vlastně přiznává, že ještě nenašel, že stále hledá (podobně jako ti Berojští věřící) přiznává, že nemá definitivní recept na pohodlný bezbolestný život. Nemá recept na úspěch. Ten, kdo hledá – přiznává, že pravdu nemá celou, že je před ním.
To je podstatou biblického hledání. Nemůžeme Boha cele poznat, dokonce ani vyslovit jeho jméno.
Připomínám, že Pavel nebyl vůbec v jednoduché situaci. Zase mu šlo o život.
Obyvatelé Athén byli lační novinek - ale v jednom bodě byli stejní, jako obyvatelé Tessaloniky a jiných starověkých měst: Novinka byla dobrá, jen když nenarušovala staré dobré zvyky.
Athéňané tedy dovedli Pavla do zasedací síně Areopagu vlastně k výslechu - jako nebezpečného novotáře, anarchistu -.
Pavel musel vědět, že když slyšení dopadne špatně, půjde mu o život.
Přesto se nebál a podal váženým obyvatelům Athén na Areopagu svědectví o svém vlastním hledání a nacházení.
A to svědectví pojal jako pozvání k podobnému hledání.
Velice vtipně a ironicky začal mluvit o jejich horlivosti a o oltáři s nápisem: Neznámému bohu. Řekl: přesně to je ten bůh, o němž mluvím. Samozřejmě – ten podivný oltář tam byl skutečně z jakési athénské vyčůranosti. Kdyby se totiž náhodou ukázalo, že nějaké božstvo ještě neznají, tak mohou tvrdit, že právě tento oltář zasvěcený neznámému bohu je tím správným oltářem.
Apoštol jim připomene, že Hospodin je víc, než všechny jejich oltáře, protože je původcem života a není tudíž dílem lidských rukou.
Proto Hospodina nelze zařadit vedle těch athénských bohů do sbírky.
Tento Hospodin, dárce života touží, aby ho lidé hledali. Aby se ho snažili dopátrat. Pavel tady navazuje na hlubokou židovskou tradici.
Žalmy 105:4 Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně.
Žalmy 105:4 Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně.
Izajáš 1:17 Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.
Bůh touží, aby ho lidé hledali. To je jádro biblické víry. Rozdíl není mezi věřícími a nevěřícími, ale mezi těmi, kteří Boha hledají a těmi, kteří ho nehledají.
Na straně nevěřících se tedy v tomto pojetí může ocitnout i ten, který je přesvědčen, že Boha našel a tudíž ho už nemusí hledat. To je jinými slovy projev farizejství. Často ten, který je přesvědčen, že už nemusí hledat, že Boha už našel – také fanatikem a původcem násilí.
Podobně jako ti lidé, kteří ve jménu Boha střílejí do jiných lidí.
Takoví lidé nemají s vírou vůbec nic společného.
Jinými slovy Pavel zvěstuje: nebuďte samolibí, netvařte se jako majitelé pravdy. Tady na zemi totiž nikdy nebudete pravdu vlastnit.
Pavel ale také přináší naději, a sice, že je čas na nápravu. Prostředníkem této milosti je Ježíš Kristus.
Podle apoštola Pavla byl Ježíš ten, který ve svém hledání Boha neustával i ve chvíli nejtěžší.
Ježíš hledal Boha až do smrti - i při svém umírání. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil - aby tak jednou provždy dal za pravdu – všem, kteří hledají - proti těm, kteří samolibě mají pocit, že našli, že jsou majitelé pravdy a Boha. Proti násilným fanatikům.
Podle Pavla Bůh dává možnosti k obrácení každému člověku. I nafoukaným majitelům pravdy v Athénách. Proto má cenu - obrátit se - proto má cenu činit pokání.
Jinými slovy:
Hledejte a naleznete - neboť ten, který chce být hledán - je ten, který se zároveň nechává nalézat. Člověk ho smí nalézat právě v díle toho, který byl vzkříšen.
A to je přesně ten bod, kde apoštol tvrdě narazil.
Naštěstí pro Pavla to skončilo výsměchem a ne – výpraskem.
Právě vzkříšení se stalo kamenem úrazu. Evangelista Lk nám neposkytuje detailnější zprávu o tom, co Athénské mudrce přesně pobouřilo. Vždyť Athénští přijali různé kulty, vzkříšení je nemohlo zas tak překvapit. To co je pobouřilo, bylo spíš vzkříšení chudého člověka, který byl popraven.
Kdejaký starověký vládce se pasoval za nesmrtelné božstvo. Ježíš ale byl odsouzenec bez peněz a moci.
Kdyby to byl Bůh, jistě by se projevil jinak.
Oproti jiným cestám nemá zvěst o vzkříšeném Kristu vlastně moc co nabídnout. Je málo efektní, nevede rychle k blaženosti, ani k popření utrpení.
Naopak soužení a oběť je součást díla toho, který byl vzkříšen.
Jedni se Pavlovi začali smát a druzí mávli rukou.
Někteří ale přece uvěřili. Dionýsios Aeropagitský a žena jménem Damaris. Proč je vypravěč vypočítává jménem? Ne proto, že by jich bylo tak málo.
Jejich jméno Lk připomíná, protože jejich rozhodnutí má smysl, ti lidé se vydali na cestu víry, která dá člověku nový život.
Ti lidé se vydali směrem, kterým zve Vzkříšený Mesiáš - tedy ten, který nenechává naše hledání bez odpovědi.
Děkujeme ti Pane, že toužíš, abychom tě hledali. Děkujeme, že se nám dáváš poznat. Děkujeme, že jsi za námi přišel jako jeden z nás, děkujeme, že jsi nevystupoval jako lidský panovník, který zabíjí své nepřátele, ale jako ten, kdo položil svůj život za mnohé, ten, který se ponížil.
Prosíme, abychom tě toužili hledat po celý svůj život.
AMEN
Žádné komentáře:
Okomentovat