První čtení
Jan, 14, 8-17
Vidět tvář JK je jako vidět tvář Boží.
Každý z nás byl stvořen Hospodinem, sami si neumíme dát život.
Vidíme však tvář Boží, když se díváme na druhého člověka?
Ano i ne. Ne – když jsme na druhé zlí, nebo jsou ti druzí zlí na nás.
Ano, když se chováme ke druhým lidem s láskou v srdci.
Ježíš konal samé dobré věci, tak mohl říct, že jeho tvář odráží tvář Boží. Dnes si budeme vykládat o tom, jak se Jákob bál spatřit rozhněvanou tvář svého bratra Ezaua. Ezau mu totiž ublížil.
Když to nakonec dobře dopadlo a Ezau mu odpustil, Jákob řekl, že vidět tvář Ezaua je jako vidět tvář Boží.
Když člověk zažije odpuštění, rozjasní se, vyjde mu slunce a i na jeho tváři se bude zračit toto slunce, ta veliká úleva...
Druhé čtení
Gn 32
Jákob odešel od Lábana. Nakonec odešel v dobrém, což byl zázrak. Lában se k němu nezachoval dobře, nechtěl ho propustit, protože chtěl na Jákobovi bohatnout. Jákob se mu za to mohl chtít pomstít. Neudělal to. Nakonec si odpustili.
Jákob tedy odešel. Kam šel?
Mohl by začít někde úplně jinde, nemusel by se vracet do rodné země, kde na něj čekal bratr Ezau, který ho chtěl zabít.
Naštěstí Jákob už neuvažoval podle toho, co je pro něj nejvýhodnější, nebo nejsnadnější.
Jákob začal poslouchat hlas Hospodinův a jednat podle něj. Neříkal tedy jenom – věřím v Hospodina – že Bůh existuje, ale také podle Božího hlasu jednat. Dělat to, co je obvykle v lidském měřítku třeba krátkodobě riskantní nebo nevýhodné. A tak se vydává za otcem, kterého podvedl a za bratrem, se kterým se neusmířil. Jákob naštěstí naslouchá hlasu, který ho na nebezpečnou a nepopulární cestu zve. Tento hlas je hlasem, který vede k způsobu jednání (či bytí), které vyjmenovává apoštol Pavel jako ovoce Božího Ducha.
A tak můžeme říci, že byl Jákob veden Božím Duchem. Byly doby, kdy Jákob poslouchal jenom sám sebe. Žil jakoby sám byl Bůh nebo jakoby všechno, co činí bylo dílem Hospodina... Naštěstí už to tak není. Odložil fantazie o své všemohoucnosti. To vůbec není jednoduché, málo komu se to povede. Proto se navzájem utlačují, podvádějí, nenávidí. Za tím vším je touha po ovládání druhých a víra ve vlastní bohorovnost.
Jákob se rozhodl, že půjde požádat bratra i otce o odpuštění. Takové jednání je čin víry. K tomuto činu jej vede Hospodin svým Duchem.
Aby tento čin víry mohl Jákob vykonat, musí se vrátit.
Kdysi, když opouštěl rodnou zemi, spatřil nebesa otevřená, spatřil záchranný žebřík visící z nebe na zem.
Nyní při vstupu do této země jej opět čekají andělé, doslova se s nimi srazil. Proč?
Co je to za přivítanou?
Vítání ztraceného syna?
Před lety byl na útěku a velmi slabý.
Nyní je mnohem silnější. Možná si bude muset vyslechnout kritiku za své jednání, které byl tehdy ušetřen... Možná mu ten Boží tábor má připomenout, že ho čeká nelehký zápas.
Ať je to jak chce, Jákob se musí vyrovnat se starými proviněními, které nyní doléhají s mnohem větší silou. Obstojí ten tlak?
V životě člověka někdy přijde přelomové období, kdy se musí rozhodnout. Něco v člověku dlouho zraje a najednou to musí ven, musí se to vyslovit. Po letech to přijme tvar.
Jákob je bohatý, má rodinu, v životě obstál, ale nezískal zatím to podstatné. Možná právě toto měl na mysli Ježíš... Marek 8:36 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
Jákob získal mnoho, ale má problém se svým životním naplněním, se svou duší. Proto jde do rodné země, aby našel sám sebe, aby se utkal sám se sebou – nebo s tím, kým má být. Možná je to tak, že každý z nás je povolán k naplnění a každý to naplnění naší osoby-celku hledáme.
Teprve, když se člověk nechá vést Božím Duchem, pak je jeho člověčenství, jeho vnitřní poslání Božího stvoření naplněno.
Jákob jde, aby svedl zápas o své životní naplnění. Zápas o to, aby získal svůj život, nebo duši – chcete-li. Tady ty dva pojmy v Bibli splývají. Živý člověk – živý tvor – se hebrejsky řekne: živá duše.
Jákobova situace z pohledu Jákoba je zoufalá. Jde vstříc smrti. Je lepší pokusit se o usmíření – i když je malá šance, že to dobře dopadne?
Evidentně ano – to je jádrem zápasu – Jákob takto rozumí Božímu hlasu. Je lepší nasadit vlastní život – ztratit svůj život (na kterém lpíme), aby věčný – naplněný život získat.
V tomto pohledu jedná tak jak radí JK.
Zoufale vysílá muže k Ezauovi, aby mu vyřídili, že přichází jako Kajícník. Nedostane se mu však odpovědi. Poslové mu jen oznámí, že Ezau už vyrazil. S armádou.
Jákob v zoufalství rozdělí svou skupinu na dvě části, víc dělat nemůže – pak zbývá modlitba. Jákob se zoufale modlí. Prosím Bože Abrahamův, Izákův – mohl bys být i mým Bohem? Děkuji ti za svůj život. Bojím se o svůj život, bojím se, že mě Ezau zabije. Vždyť ty jsi mě kdysi slíbil, že rozmnožíš mé potomstvo, jak tomu mám rozumět, je to pořád pravda? Dals mi tolik, kolik bych nikdy nečekal, všechno co mám, vnímám jako dar od tebe. Prosím, pomoz!
Jákob se zoufale modlí, je to upřímná modlitba. Nic Hospodinu nenalhává. Nedělá se lepším, ale vyznává, že nic nemá. A pokud něco – pak jen díky Bohu. Jákob je upřímný, na nic si nehraje, vyznává svůj strach.
Po modlitbě si nelhne a nečeká, jak to dopadne, ale připravuje Ezauovi veliký dar. Modlitbu tak provází opět činnost.
Jákob vymyslí specielní taktiku, svůj dar Ezauovi rozdělí do několika úsporných balíčků. Tím Ezau může nabýt pocitu, že je dar ještě o něco větší. Ezauova zloba se o balíčky bude postupně snad rozbíjet.
Jákob, který si dříve myslel, že bude první z nejlepších jde nyní vzadu jako kajícník.
Rabínský komentář k tomuto jednání dodává: Jákob se připravoval na střetnutí s Ezauem trojím způsobem. Sebe i tábor strategicky připravil na boj o život, v modlitbě se odevzdal do Božího milosrdenství a Ezauovi poslal štědré dary, aby zmírnil jeho hněv. Doufal v Boží pomoc, ale zároveň udělal to, co bylo v lidských silách. Ani ten nejsrpavedlivější člověk se nemá spoléhat na Boží zásah prostřednictvím zázraku, ale má se v očekávání rozumě připravit.
Kdybych to převedl do naší reality: přimlouvat se za trpící a při tom jim v reálném životě nepomáhat nejde. Modlitba je vždy součást nějakého činu.
Jákob přemýšlí o Ezauově tváři. To je vrchol Jákobova příběhu.
verš 20 je tím vrcholem.
Říkat něco sám sobě je jedna věc. Ale mluvit s druhým člověkem, být před jeho tváří, to je úplně něco jiného. Před tváří druhého člověka neutečeme. Vidět tvář druhého a vztahovat se k němu svými činy... to je jako vidět tvář Boží.
Jákob doslova říká: chci přikrýt (usmířit) rozhněvanou tvář Ezaua darem, který jde před mou tváří. Pak chci vidět jeho tvář. Snad pohlédne milostivě na mou tvář.
Zásadní věci v životě člověka se odehrávají před tváří jiného člověka. Když se díváme druhému do očí.
Jákob uléhá ke spánku a přemýšlí o tváři Ezaua.
Jenže mu to nedalo, vstal, přešel potok s rodinou, zůstal sám a tu s ním kdosi zápasil.
Usne a vede zvláštní zápas, nevíme s kým. Kdo je ukryt za tou tváří? Snad Jákob sám, snad Ezau, snad posel Boží.
Bible přikrývá ty nejhlubší a nejdůležitější okamžiky tajemstvím – podobně jako Ježíšův zápas na kříži – i to, co následovalo. Člověk to nemá do detailu vědět.
Ani tady nevíme, jak přesně proběhl klíčový okamžik Jákobova života.
Zápas Jákoba dovede k nejhlubší podstatě své bytosti. Kdo vlastně jsem? Jsem Jákob – úskočný? Jsem stále ten, který ohrožuje druhého svou mocichtivostí? Nebo jsem ten, který poznal Hospodina a jedná podle jeho slova? Tozn. ten, kdo je ochotný uznat, že láska k druhému člověku je důležitější, než láska k sobě?
Kdo vlastně jsi? Ptá se neznámý...
Odpoví – jsem Jákob. Úskočný. Já jsem ten, který podvedl svého bratra a svého otce.
Ta odpověď je zpověď. Už neuskakuje, neuhýbá (kdysi se ho slepý otec zeptal – jak se jmenuješ? Ezau..., už neuskakuje, nelže, ale vyznává. Jsem Jákob. Ten úskočný.
V té chvíli, přichází den, začíná svítat. Obstál jsi, už se nebudeš jmenovat Jákob, ale Izrael, neboť jsi zápasil s Bohem i lidmi a obstáls.
Jákob – Izrael uvěřil, že s ním jednal sám Hospodin. A nazval to místo Peníel, neboť viděl Boha tváří v tvář.
Zápas Jákoba-Izraele navždy změnil a také poznamenal, odnesl si poraněný kyčel. Tak si ten zápas bude po celý život pamatovat.
Tak si ho bude pamatovat celý Izrael, který se na tuto zkušenost víry odvolává. Věřit znamená vyznávat, že nepatřím sobě, ale Pánu Bohu – tozn. že mi nezáleží na mém prospěchu, ale na tom, co je dobré pro Pána Boha. Věřit, tozn. důvěřovat Hospodinu, že přijímá i toho, který ve svém životě všelijak pokulhává.
Věřit, tozn. také přijmout fakt, že Pánu Bohu ani druhým lidem nemusíme předvádět profesionální taneční krok víry.
K této pokoře a důvěře, ať nás vede Boží Duch svatý.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat