Mít sny je nebezpečné

První čtení
Marek 15:16  Vojáci ho odvedli do místodržitelského dvora a svolali celou setninu.
17  Navlékli mu purpurový plášť, upletli trnovou korunu, vsadili mu ji na hlavu
18  a začali ho zdravit: "Buď zdráv, židovský králi!"
19  Bili ho po hlavě holí, plivali na něj, klekali na kolena a padali před ním na zem.
20  Když se mu dost naposmívali, svlékli mu purpurový plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. Pak ho vyvedli ven, aby ho ukřižovali.



Jaké to je nechat se svléknout?
Buď nás svléká láskyplně maminka, nebo někdo, kdo nám chce pomoci, když sami nemůžeme. Nebo, když nás někdo připravuje ke svatbě. Nebo nás může taky svléknout někdo, kdo nás nenávidí, kdo se nám chce posmívat.
  


Druhé čtení
Gn 38, 12-36

Kázání
Minule jsme začali číst příběh o Josefovi a zjistili jsme, že se omyly a chyby otců opakují – jen v jiných souvislostech. Bratři se opět nenávidí, rodiče opět milují jedno dítě víc, než jiné. Ti, kteří jsou milováni, pohrdlivě shlížejí na své okolí.
Připomněli jsme si, že je to i podobenství o lidu víry – Jákob je Izrael. Izrael takto svědčí o své vyvolenosti. Nezvládá to, chybuje – stejně jako chybujeme my, když se někdy povyšujeme před ostatními nebo je poučujeme. 
Ani nám špatné praktiky světa tohoto nejsou zas až tak cizí. I když se rádi proti světu vymezujeme. A čteme o tom, že ani v tak mizerné situaci lidu víry Bůh tento lid neopouští.
A tak smíme mít naději, že neopouští ani nás, když podobně chybujeme.

V co kdo věří v tom dnešním příběhu?
Jákob věří, že jeho Josef je vyvolený. Přišel na svět zázrakem. Porodila ho ta, která byla považována za neplodnou.
Josef přišel tedy z vůle Boží jako potvrzení Hospodinových zaslíbení. Jákob tak trochu zapomněl na Hospodina a zcela se upnul na Josefa. Možná si z něj udělal malého boha.

Josef věří, že je vyvolený a že nad ostatními má panovat. Má je poučovat, má před nimi vystupovat jako jejich zástupce před Hospodinem. Proto také nosí pestře tkanou suknici – aby to všichni na vlastní oči viděli. Akorát asi moc neví, co si počít s Hospodinem. Ví jak poučovat druhé, ale vlastně sám neví, jak nakládat s Hospodinovým slovem.
Josefovi bratři věří sami sobě. Sami vezmou osud svého bratra do svých rukou, protože – mají pocit - se jich jinak nikdo nezastane.
Když se lidé hrnou do neštěstí, většinou to bývá proto, že nedůvěřují v Boha. Nebo jinak: že nekonají, jak by měli podle Božího vedení konat. I když jsou třeba na venek věřící.
A tak si na Pána Boha v té rodině vlastně nevzpomněl nikdo – i když se k němu i možná modlili.
Do svých věcí ale Boží slovo nevpustili.

Ten text je ale také o naději. Dozvídáme se, že sice lidé Pána Boha vyřadili ze svých úmyslů, on se jim však připletl do cesty sám.
Připletl se ale tak jak bychom to nečekali. Josefovi jako tajemný muž – Boží posel, který bloudícímu Josefovi ukázal cestu k bratrům.
Proč ho poslal do neštěstí? Ne proto, aby Josefa trestal za to, že v něj nevěřil, ale aby skrze něj jednou zachránil Josefovy bratry. Jinak řečeno – aby na té rodině ukázal své vlastní skutky. (Jan 9:3  Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.)
Člověk se odvděčuje druhému člověku zlem, Bůh dobrem – to je evangelium tohoto příběhu.
Bůh tedy neukazuje cestu Josefovi k bratrům, aby se mstil, ale aby se jasně ukázalo, že bratři to s Josefem myslí zle a aby se ukázalo, že Bůh se Josefa zastane. I proti vůli bratrů i proti Josefovu vlastnímu selhávání.
I na Ježíšovi se jednou jasně ukáže, jak to s ním lidé myslí. Proto jde Ježíš do Jeruzaléma – protože – tam se jasně ukáže.
Proto se v textu dočteme, že ten muž nalezl Josefa a nikoli obráceně.

Josef se tedy odebral vstříc svým bratrům, aby zjistil, jestli nepůsobí náhodou v té zemi nepokoj. Ještě než je Josef stihl pozdravit, tak z něho strhli pestře tkanou suknici a nahého ho uvrhli do studně. Nebýt Rúbena, zabili by ho rovnou.
Když se ho zbavíme, co zbude z jeho snů?
To je jedna z nejhlubších otázek bible. Stejně tak se později lidé umluvili, že zabijí Ježíše –  v Mk evangeliu to bylo poté, co ukázal přede všemi v synagoze, že izraelská víra je uschlá, jako je uschlá ruka jednoho nemocného člověka. Když je provokoval svými sny o Bohu – který chce uzdravit jejich víru, tak se rozhodli, že se ho zbaví.

Josef je v cisterně, díky Rúbenovi zatím živý, bratři jedí chléb. Není nic krutějšího, než lámat chléb zatímco bratr kousek vedle trpí. I toho jsou věřící v tomto světě schopni.
Jíst, když jsou kousek vedle lidé, kteří trpí.
Tu kolem táhne karavana Izmaelců do Egypta.
Judu napadne, že by nebylo špatné Josefa prodat. Je to vlastně dobrý nápad: za prvé milost, za druhé si bratři nemusí špinit ruce jeho smrtí.
Juda je stejné jméno jako Jidáš. I on prodává svého bratra do zajetí za pár stříbrných. Otrok má v Egyptě jen dočasnou trvanlivost, je to jakási vražda na dálku.

Bratři roztrhali ten šat na kusy – jakoby se ještě na těch šatech chtěli pomstít. Roztrhat je jako Josefovy sny. Namočit je v krvi kozla – ne beránka, zneuctění je až náboženské.

Už nás konečně nebude otravovat těmi svými sny. Když ty šaty roztrháme, co zbude z jeho snů?
My – čtenáři - víme, že budoucnost bude přesně opačná. Ty sny se naplní a skrze ty sny budou jednou sami bratři zachráněni.
Oni jsou ale přesvědčeni, že ze snů nic nezbude. Tak je odsouzen i Ježíš na kříži. Uvidíme, co zbude z jeho snů... říkají si ti, kteří jej odsoudili.
Co je tedy jen sen?
Víra, že láska je mocnější? Víra, že Bůh je při člověku, i když ten selhává?
Nezávidíme to Jákobovi ani Josefovi ani vlastně těm bratřím.
Josef a později Jákob musel mít pocit, že se probudil naopak ze snu do kruté reality. Všechno se jim v jejich životě zhroutilo.

Každý z aktérů tohoto příběhu něco ztratil.
Jákob ztratil budoucnost – na rozdíl od Izáka nepřišel žádný beránek, který by jeho syna zachránil. Divoká zvěř ho rozsápala. Tak se to jevilo Jákobovi.

Josef ztratil přítomnost. Zůstal nahý, zůstal jako zboží, které má dobu použitelnosti určenou na nějaké dva tři roky. Déle otrok nevydrží...
Bratři ztratili naději, protože se dopustili bratrovraždy... Může být vůbec ještě nějaká horší situace?
Co jen se to stalo ve vyvoleném národu?
Co jen se to děje s námi, když se vzájemně nenávidíme a podvádíme?

Jákobovo utrpení je nesmírné. Pohled na krví zbrocenou suknici Josefa a zpráva, že ho roztrhalo zvíře, zasáhne starého muže jako blesk. Na celá léta zahalí noc beznaděje a zármutku Jákobovu mysl. Stal se zlomeným člověkem. „V žalu sestoupím za synem do podsvětí" (v. 35).
Byl krutě podveden vlastními syny – najednou sám na sobě prožil, co to znamená podvést svého otce a přijít o syna.
A přece je Jákob „Izrael", zápasící s Bohem. V tom příběhu se to jméno vrací jako ozvěna. Ano – i tak mohou vypadat věřící. Tak sklíčeně. Tak zdrceně.
Čtenář má ale vědět, že Bůh Jákoba ani Josefa – dokonce ani bratry neopustil.

Právě tady, kde Izrael - zápasící s Bohem nemůže ani pohnout prstem, právě tady je Bůh při díle a buduje své království.
Když staré Jákobovy oči neviděly nic než jámu, a své vlastní myšlenky a hrob Josefův, byl už Josef na cestě. Právě on se stane zachráncem.

Když velikonočního rána neviděli učedníci nic než prázdný hrob, byl už zachránce vzkříšen.

Děkujeme Pane za příběh o Jákobovi a Josefovi. Děkujeme ti, že nám takto ukazuješ, jak je to tady na světě i s námi. Často vidíme jen temnotu kolem sebe a nevíme o tom, že ty jsi při díle.
Prosíme, abychom dokázali mít sny. Abychom dovedli snít o Něm snil o Bohu Ježíš.
Amen.