První čtení
Marek 4:26 Dále řekl: "S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země;
27 ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.
28 Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.
29 A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň."
Dnes si budeme číst o tom, že Jákob znovu ve chvíli, kdy selhal, uslyšel Boží hlas. Bůh na něj nezapomněl. To spíš lidi zapomenou na Pána Boha a potom si navzájem dělají spousty zla. Boží království roste bez ohledu na našem nadšení nebo nedověře.
Druhé čtení
Gn, 35, 1-20
Po krveprolití v Šekemu smí Jákob zaslechnout Boží hlas: vstaň a vystup do Bejt-el. Bůh se ti ukázal, když jsi byl na útěku, když jsi byl sám a měl jsi nouzi. Zjevil se ti, když jsi byl na dně, na útěku, když jsi zneužil jeho jméno – protože jsi se handrkoval o požehnání a prvorozenství.
Podváděl jsi svého bratra i otce.
Protože sis takhle spatlal život, musel jsi být na útěku.
Místo, abych tě v této chvíli trestal a řekl ti: zhřešil jsi, proto jsi na tom tak špatně. Tak jsem se ti zjevil jako Bůh, který dává sílu k překonání pádů a provinění.
Dal jsem ti sílu, abys vstal a šel. Zjevil jsem se ti jako síla – tak jako jsem se zjevil Abrahamovi a Izákovi.
Jákob uslyšel znovu hlas Boha, který staví na nohy, když je člověku těžko a úzko. Úzko z vlastní viny i z viny svých bližních, protože člověk takový je. Místo, aby byl Izrael pro druhé požehnáním, aby i ostatní mohli k Hospodinu přicházet – přece to je hlavní poslání Izraele – být pro druhé požehnáním, tak se to zase pokazí. Jákob dokonce mluví o tom, že se jich ostatní teď budou štítit. Mluví o zápachu, ten zápach z rodinných poměrů Izraele stoupá až do nebe...
Jákob dokonce vynesl nad jednáním svých synů kletbu.
Jákob byl rezignovaný. Neuměl zabránit násilí, které spáchali jeho synové – když vykonali krutou a lstivou pomstu za pohanění své sestry Díny. Možná byl zoufalý a rezignovaný z toho, že některé věci v životě nevyřešíme, že se valí kolem nás jako lavina. I když chceme pro rodinu to nejlepší, nejsme schopni zabránit hořkosti.
V takové chvíli nouze a tísně Jákob znovu uslyšel hlas Hospodina. Vyjdi. Vystup. Vyjdi ze svého zoufalství, vyjdi ze své bezmocnosti a pocitu, že nemůžeš nic změnit. Vždyť BK roste, jako když se vyseje zrno na pole. Věř, že já konám své dílo – i přes zápach a hořkost, kterou je cítit až v nebi.
Vystup tam, kde jsi se setkal se sílou, která změnila tvůj život. Vystup do Bejt-el postav tam oltář. Znovu buď pro svět požehnáním. Aby i ostatní národy viděly – kdo je Bůh.
Jákob si na Pána Boha rozpomenul, vzpomněl si na to, co mu Hospodin připomněl a vydal se na cestu.
Je to ale těžký úkol. Těžký, protože kulhající Jákob má před ostatními svědčit o Bohu. O jeho dobrotě, síle, vykupující moci. Jak by se mu to svědčilo, kdyby nekulhal, kdyby jeho rodina nebyla pro druhé postrachem.
Lidé si ale přece řeknou: to je ten, který vyvražďuje a mstí se. Ten, který neumí vychovat vlastní děti. Ten, který má neustále nevyřešené rodinné poměry! Náboženství zneužívá pro své účely... Tenhle nám má kázat o Bohu?
Nepřipomene nám to něco?... Jak můžeme my svědčit o Bohu, když selháváme. Jak kázat evangelium ve společnosti, když společnost může poukazovat na to, že církev se chová často zle, když přitom pořád hlásá o dobru?
V podobné situaci je Jákob. Jákob ale poslechne, vydá se na cestu a tu cestu pojme jako pokání. Nechlubí se. Vyzývá i ostatní k pokání.
Káže o Bohu odpouštějícím.
Jákob přináší lidem zvláštní evangelium: Boží smilování nad člověkem – ne trest – zvedá člověka k pohybu a vyvolává novou naději a vděčnost.
Jákob vyzve svou rodinu a všechny, kteří patřili do jeho domu, aby vykonali spolu s ním tuto cestu naděje a vděčnosti. Mají se zbavit cizích bohů a převléknout i oblečení. Jákob chce ty bohy pohřbít, zakopat je do země. Chce, aby se lidé převlékli – podobně jako když voda křtu smívá staré viny a symbolizuje ochotu nastoupit novou cestu. A symbolizuje také důvěru, že dobrotivý Bůh se k nám sám už přiznal.
Jak je možné, že se objevují cizí bohové v Jákobově rodině?
Copak neodešli všichni s Jákobem za jeho Bohem?
To si celou dobu nesla jeho žena Ráchel z rodného domu bůžky, které ukradla svému otci?
Víra je zápas každého dne. Nejde jednou pro vždy staré bůžky porazit a myslet si, že jsme vyhráli na pořád.
Proto se přes celý SZ vyvolený lid pere s potřebou vlastnit jiné bohy.
Jákob tady tak přijímá roli Mojžíše nebo proroků a připomíná lidem, že se mají obrátit k Bohu. Stejně jako mnohem později Jan Křtitel, stejně jako Ježíš. Každý svým vlastním originálním způsobem nabádal lidi k obrácení. Potřebuje to slyšet každá generace i každý člověk znovu a znovu.
Apoštol Pavel vyzývá křesťany (kteří se přece už jednou obrátili): Efezským 4:22 Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, 23 obnovte se duchovním smýšlením,24 oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. 25 Proto zanechte lži a `mluvte pravdu každý se svým bližním´, vždyť jste údy téhož těla.
Člověk potřebuje slyšet, že má obnovit svůj vztah s Hospodinem. Že je třeba starat se o svůj duchovní život – tedy zápasit o pravdivost, schopnost odpouštět, schopnost milovat a být milosrdný.
Bůh znovu připomene Jákobovi, že je s ním a že platí jeho nové jméno Izrael. Že ten zápas u potoku Jabok byl skutečný. Netrestá ho. To staví Jákoba na nohy.
Hospodin Jákobovi připomene, že je třeba na této cestě vytrvat. Nevzdávat se, i když se podle životních okolností zdá, že držet víru nemá v tomto světě smysl. Že se to pokazilo a víra vychladla. A že jediná rozumná odpověď je rezignace.
Proto to evangelium o věrném Bohu máme slyšet dnes i my.
A proto se smíme i přes svoje selhání také postavit na nohy, odhodit starého člověka a vydat se na cestu víry.
Po Jákobově obnově slibu víry, nenásleduje ráj na zemi. Podobně, když my se k Pánu Bohu přiznáváme u SVP, nebo při křtu nebo při konfirmaci – nenásleduje automaticky cesta pokrytá krásným zdobeným kobercem. Přicházejí bouře a vichry jak na věřícího tak nevěřícího.
Nyní – když Jákob obnoví svou víru a víru svého lidu, obnoví důvěru - přichází další životní zkouška – rána osudu.
Při porodu umírá jeho milovaná Ráchel.
Někdo by mohl říct: Tak se Bůh Jákobovi odvděčil? Hned po tom, co Jákob poslechne a přijde se poklonit Hospodinu do Bejt-el, potká ho taková životní rána?
Ano – i po našem vyznání přichází nemoci, utrpení, smrt.
Navíc - Ráchel neumírala smířená, pojmenovala svého syna: Syn zmaru.
Přese všechno utrpení to však byl Jákob, který dal v nastalé situaci sobě i těm okolo naději. Proti ranám osudu, proti nezvratnosti umírání postavil svou víru. Ne – tento syn není synem zmaru, ale synem síly – pravice - synem zdaru – Ben-jamín. Ben-jamín, který jednou s prvorozeným Josefem zachrání svých 11 bratrů.
Jákob poznal, že věřit Bohu má smysl i ve chvíli, kdy nás potkává neštěstí. Tak to zakusil ve svém životě. Ať se děje cokoli, Bůh pomáhá a zůstává věrný. Jákob uvěřil, že Bůh je s ním a pomáhá mu překonávat různé bouře, které se na něj valí.
Kdo svou víru vsadil na Boží slovo (kdo se tímto slovem řídí a nechá vést) – ten je jako strom zasazený u tekoucí vody. Ten vydá své ovoce v pravý čas. Toho nestrhne proud, ani ho nevyvrátí bouře. A dokonce ani smrt pro takového člověka není definitivní tečkou jeho života. Boží království roste z Boží dobroty dál.
Jákob poznal, že ho už nic nemůže odloučit od lásky Boží.
Jméno jeho druhého syna bylo vyznáním víry. Benjamín – to je zaslíbení a požehnání. Ne smrt, ale naděje je tím, co určuje náš život.
Děkujeme ti Pane, že nás skrze příběh o Jákobovi posiluješ na naší cestě. Podobně jako Jákob všelijak kulháme a mnoho věcí kazíme. Jsme tomuto světu pro smích a dokonce možná vydáváme nelibý zápach. Děkujeme ti, že si smíme jako Jákob připomenout a přijmout tvoje odpuštění.
Prosíme, abychom dovedli jako Jákob jít cestou pokory a pokání. Abychom i uprostřed zmaru a neštěstí dovedli zahlédnout naději. Prosíme, abychom se přese všechno naše selhávání stávali pro druhé požehnáním. Abychom byli solí tomuto světu.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat