Můžu se na tebe spolehnout? Můžu se na sebe spolehnout?

První čtení
Mk 14, 17-25


   Nikdo z učedníků si není jist, jestli to náhodou neudělá on. Proč? Znamená to, že si Ježíš vybral špatné lidi?
Protože nikdo z nás si není jistý sám sebou, že někdy někoho nezradí, že neudělá něco špatně, co druhému ublíží. Často ubližujeme druhým lidem i tak, že o tom ani nevíme. Učedníci zrazovali Ježíše různě. Buď proto, že se nad něj povyšovali, když věděli lépe, než on, co má dělat. Nebo, že se báli mu pomoci, když pomoc potřeboval. Nebo když je vyzval, aby s ním bděli a oni usnuli. Každý věděl, že umí Ježíše zradit.
I my se umíme navzájem zrazovat.
Proč to připomínat? Ne proto, abychom z toho měli smutek, abychom se bičovali a připomínali jsme si, že jsme zlí. Ale proto, že vyznání viny nám samotným pomůže přijímat druhé lidi a přijmout i sami sebe.
Kdo si o sobě myslí, že je bez chyby, ten se začne postupně chovat jako malý bůh. A okolí takového člověka začne většinou vnímat jako pěkně otravného poloboha.

Proto bychom každý den měli prosti za odpuštění. Kdo se modlí pravidelně modlitbu Páně, ten takto prosí. Odpusť nám, jakož i my odpouštíme našim viníkům.

Píseň
   148s Kdo na kolenou klečí

Druhé čtení
Gn 33, 1-17


Jákob zápasil s neznámým. Možná to byl on sám. Zápasil se sebou, protože jedna jeho část se bála přiznat, že je úskočný a možná musel vybojovat zápas o to, aby se mohl doznat. Ano – já jsem ten, který podváděl.
Ten neznámý se ho ptal na jméno a to mu připomnělo nehezkou vzpomínku vlastního selhání. Kdysi se ho ptal na jméno vlastní otec Izák. Jákob mu lhal: řekl – já jsem Ezau. Podvedl Izáka, podvedl Ezaua. Jákob musel sám před sebou i před Bohem vyznat, že to byl on, kdo udělal chybu, kdo zranil druhého člověka.
Ten neznámý zápasník měl také rysy Ezaua. Možná se chtěl mstít.
Ale také měl – ten neznámý -  některé rysy Jákobova Boha. Boha jeho otce Izáka i děda Abrahama. Boha, který se stále ptá po tvém bratru. Kdysi se tak zeptal Kaina: kde je tvůj bratr Ábel? Kde je tvůj bratr? Chováš se ke svému bratru dobře?
Jákob zápasil, nevěděl s kým, málem ho to stálo život. Dokázal v tom zápase nelhat.
Od té doby kulhal, nosil na svém těle trvalou připomínku toho zápasu na život a na smrt. Ale obstál. Dokázal se podívat své minulosti tváří v tvář a vyznat, že udělal chybu.
To my často nedovedeme. Minulost si všelijak překrucujeme ke svému obrazu nebo si ji vylepšujeme – vylepšujeme obraz sami o sobě, abychom si to nyní usnadnili. Děláme tlusté čáry za minulostí – abychom nemuseli připomínat to, co je nám nepříjemné.
Jenže v bibli se tlusté čáry nedělají. Jákob vyznává, že je podvodník ještě mnoho let po svém podvodu. Ježíšovi učedníci se po sobě se strachem dívají, že zradí. Apoštol Pavel neváhá vyznat, že to byl on, kdo pronásledoval křesťany. Vina není to, co máme zapomenout, ale to co máme vyznat. Vědomí viny a to, že nám bylo odpuštěno nám totiž může dát úžasný dar – milosrdenství směrem ke druhým – podobně omilostněným viníkům.
Vědomí o souvislosti odpuštění vlastní viny s  odpuštěním svému bratru – tedy druhému člověku nám připomíná i modlitba Páně: odpusť nám, jakož i my odpouštíme našim viníkům.
Jákob nahlas řekne: ano – já jsem ten, který podvedl otce a bratra. Už si nic nenalhávám. Ani po mnoha letech to nechci zamlžit. Nechci si podplatit falešné svědky, kteří by mi dosvědčili, že jsem to nebyl já, kdo bratra a otce podvedl.
A když se takto vyznal ze své viny, tu ho potkal v srdci klid, jaký nikdy před tím nezažil. Vzešlo nad ním slunce – se doslova píše v Bibli. Začalo mu svítat – že strach a zoufalství nemají poslední slovo. Nic ho už nemůže odloučit od lásky Boží.
Jákob neudělal tlustou čáru za minulostí a v zápase obstál. Jako kulhající se vydal na další cestu, nyní už před rodinou, aby schytal první nápor bratra Ezaua.
Snad bratr Ezau přijme moji tvář milostivě, snad přikryji jeho rozhněvanou tvář darem, pak chci spatřit jeho tvář, snad mě přijme milostivě.
Ano, Ezau Jákoba přijme a nechce ho zabít. Jákob nazve Ezaua pánem a Ezau Jákoba bratrem. Po mnoha nekonečných letech řekne Ezau slovo, které bylo tabu, které bylo důkazem jejich zničeného vztahu.
Ty jsi můj bratr.
Odpusť nám, jakož i my odpouštíme našim viníkům.
Jákob prosí, aby Ezau od něj přijal dar. Přijmi tento dar, protože jsem viděl tvou milostivou tvář, a je to, jako bych viděl milostivou tvář Boží. Opravdu, vidět tvář někoho, kdo nám odpustil, je jako vidět tvář Boží.
To si smíme uvědomit, když vedeme sami zápas o to, jestli máme přijít k člověku, který nám ublížil a odpustit mu.
Ezau přijme od Jákoba dar a stvrzuje tím, že už proti němu nevztáhne ruku. Někteří vykladači říkají, že ve starém Izraeli přijmout z ruky druhého dar bylo jako přijmout z ruky druhého požehnání. A že to je jakoby tím Jákob Ezauovi vracel požehnání, které mu kdysi ukradl.

EPILOG
Odpuštění napravilo vztahy mezi dvěma bratry, nevedlo ale k tomu, že by se jejich rodiny spojily. Stejně jako se kdysi rozešel Abraham s Lotem se i nyní rozchází Jákob-Izrael s Ezauem.
Na začátku při jejich narození se říká, že Jákob a Ezau jsou dva národy. Izrael a Edom. Příběh je podobenství o Izraeli jako národu. A ten jde vedle Edomu a dalších národů svou vlastní cestou.
Ezau je doma v edómských polích v pohoří Seíru, tam, kde je červená země. Od ní je odvozeno i jeho jméno. Jákob musí zůstat věrný svému poslání cesty za Hospodinem, odejde do Sukotu, aby sloužil Bohu svého děda Abrahama a otce Izáka. A tak naznačí Ezauovi, že s ním jeho cestou nepůjde. Ezau to pochopí a bratra propustí.

Jaký je rozdíl mezi putováním Jákoba a Ezaua?
Ezau se dál živí v divoké zemi Seír jako lovec, Jákob bydlí v sukótu jako pastýř.
Jákob se řídí krokem svých dětí ne své touhy lovit. Jeho přístřešek je z listí – to značí jméno Sukót. Přístřešek, který je a který není, do dnes si to Izrael o svátku sukot připomíná. Dům, do kterého každý může, ne dům, který je ohrazen ostnatým drátem s ozbrojeným hlídačem. Sukót – to je typ domu - nezatíženého lpěním - na majetku, ani na rodné zemi...
A tak v tom zvláštním způsobu přebývání můžeme zaslechnout Boží radu.
Izrael nemá zapouštět kořeny do svaté země, ale má tuto zemi celý život vyhlížet a putovat k ní. Jinak by mu hrozilo, že začne tuto zemi uctívat, jako se uctívá třeba rasa. Pak už je člověk blízko prolévání krve.
Bůh připomíná člověku, že je tady na zemi jako host a poutník do zaslíbené země.
Na této cestě má být pro druhé a zemi zaslíbenou spíš vyhlížet jako cíl všech svých cest, který bude krásným horizontem před námi.

Možná tuto Boží radu plně pochopil Ježíš, když nám místo o zaslíbené zemi vypráví o BK. BK nikdy nebudeme vlastnit, ale smíme ho už tady ve společenství břatří a sester zakoušet.

Hospodine, děkujeme ti, že nás vedeš k nahlédnutí a vyznání vlastních chyb.
Děkujeme ti, že nás vedeš do zaslíbené země, BK, které nám přichystal tvůj Syn JK.