Kdo koho odsoudil?

První čtení
Matouš 13:24  Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli.
25  Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel.
26  Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel.
27  Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: `Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?´
28  On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.´ Sluhové mu řeknou: `Máme jít a plevel vytrhat?´
29  On však odpoví: `Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.
30  Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.´"


Jedna z nejtěžších věcí je nemstít se. Už jako děti ve škole se mstíme. Jedna z nejčastěji užívaných hlášek ve škole – byla: to si vypiješ!
Za tím stojí přesvědčení, že jsem lepší, než druhý a že ten druhý si zaslouží odplatu a ještě trochu něco navíc, trest.
V Bibli čteme, že člověk se nemá mstít, že se to nelíbí Bohu. Ježíš ani Bůh se za své ukřižování nemstil.
Jeho následovníci se už mstít uměli. Tento rozpor v dějinách církve zasahuje až do dnešní doby. A tak to Ježíšovo slovo, abychom se nemstili a nevytrhávali plevel – protože tím zasejeme nespravedlnost – nás zasahuje se stejnou silou i v dnešní době.
  

Druhé čtení
Gn 34


Jákob odchází se svou rodinou k městu Šekemu, městu, které později - po rozdělení země – náleželo Lévijcům, tedy strážcům čistoty.
Možná není náhodou, že právě tady se stane další ze zamotaných událostí – životních zkoušek – které na Jákoba v životě čekaly.
Jákob měl krásnou dceru Dínu. Jméno Dína znamená souzená. Snad pro to, že se na ní ukáže, jaké poměry v té zemi vládnou. A také -  že na tom místě bude vynesen soud.
Kdo se v tom zamotaném příběhu plného násilí proti komu provinil? Jak to rozsoudit? Kde je spravedlnost?
Dína si vyšla, aby se podívala, jak žijí pohané. Text nám naznačuje, že na počátku udělala chybu Dína. Její zvědavost nebyla pouhá zvědavost. Dína nebyla na běžném turistickém výletě, ale v tom jejím jednání byla touha BÝT JAKO ONI.
Ona tedy vyšla, aby viděla a tu ji uviděl Šekem, na němž se ukáže, jaké poměry v té zemi vládnou.
Co je u pohanů běžné a obvyklé a čím se pohané liší od Izraelců.
Příběh nekritizuje to, že pohané slouží jiným bohům, ale máme na prvním místě vidět, jak je v této pohanské zemi nakládáno s druhými lidmi. Jak se získává majetek, jak se zachází se ženami. To je nám dáno k posouzení – na to ukazuje ta – jejíž jméno je „souzená“.
Místní způsob života se tedy prokazuje kořistěním, bezohledností, sobectvím. Místní bohatý mladík, syn knížete Chamóra si myslel, že může cokoli. Stav společnosti poznáme na tom, jak se zachází s nejslabšími. Proto minule Jákob šel jinou cestou než Ezau, Jákob se totiž řídí chůzí dětí a slabých. A proto jde pomalu. Njevyšší hodnotou Jákobovy rodiny tedy nemá být dravost, rychlost, ale soucit se slabými.
Jak je to tedy v té zemi chivejců? Když jde o dívku – slabou, hezkou, panenskou, tak se ukáže jasně, jaké jednání má v té zemi přednost.
Šekem  jakmile Dínu uviděl, ihned k ní přiběhl, skolil jí na zem a znásilnil ji a ponížil.
K čemu je hezká žena? No přece k obšťastnění. Takové poměry vládnou v tom lidu.
Jenže se mu to zkomplikovalo. Bez ohledu na to, co si myslí Dína – o jejím názoru se v tom příběhu nedozvíme nic – se do ní Šekem zamiloval.
Teprve potom, co jí ponížil si všimnul, že ta věc k potěšení má také duši. A chtěl si jí vzít za manželku.

Prekérní situace - je trošku trapné přijít k otci Díny a říct jí, že ji znásilnil – ale pak se do ní zamiloval. Požádá tedy svého otce knížete – který se zdá – umí takové trapné věci řešit. Není to asi poprvé.
Chamór, kníže, otec Šekema se tedy vydal za Jákobem situaci žehlit.
Jákob je tak zasažený tou událostí, že mlčí. Není schopen se k tomu, co se stalo vyjádřit. Možná proto, že už viděl v životě mnoho, možná proto, že sám se hodně provinil a vidí teď před sebou kolotoč násilí, který bude následovat.
Chamór znamená „osel“.
Nejedná moc chytře, když vytrvale mlčí o vině svého syna.
Chamór stále jen opakuje, že u nich doma je to supr a že Izraelci by udělali nejlíp, kdyby se mezi jeho lidem rozpustili. Kdyby s nimi splynuli, pak by nebylo žádných rozdílů a všichni by byli jedna rodina. A že se nedodržují práva slabého? Kdo by se o to zajímal – to je přece dneska normální.
Aby společnost něčeho dosáhla, nemá přece brát ohled na slabé. A silní se budou mít dobře, vy jste přece všichni silní ne?
A je v tom jednání také lest – protože Chamór počítá s tím, že od Izraelců získají všechen majetek – a o ten přece jde, že...(v. 23) – až na prvním místě.
Chamór tedy nabízí Jákokobovi a jeho rodině nový život. Základem jeho nabídky, je poznání, že žít znamená usadit se, obchodovat a vlastnit. A užívat si majetku.
Jákob mlčí.
Mluví jeho synové. Oni vědí, že takové jednání je v Izraeli nepřípustné.
A tady jsme u jádra dnešního textu. Smí se církev nechat pohltit vezdejším zlým světem? Nebo mu odolat – nebo ho přemoci?
Ano – i dnes se církev nesmí nechat pohltit pořádky a zlořády tohoto světa. Jenže jak s tím naložit? Ještě jinak: (Má církev světu sloužit, nebo nad ním silou triumfovat?)
V7 – dosl: zhanobil Izraele a to se nedělá!
Synové tu situaci zhodnotili jasně: život chivejců jde proti Boží vůli, jsou to zlí lidé. To co je u nich normální je u nás – věřících - těžké provinění. A tihle lidé nám znásilní sestru a ještě na nás chystají léčku? Chtějí nás asimilovat?
Jákobovy syny popadne svatý hněv, vezmou Boží soud do vlastních rukou (jak to kdysi udělal sám Jákob, když lstivě jednal se svým bratrem, aby si přivlastnil požehnání).
Ani je nenapadne zeptat se Hospodina, natož Jákoba na jeho názor. Vždyť je to jasné, proč by se ptali.
Naopak – vezmou to, co je svaté – obřízku – symbol svatosti lidu patřícího Hospodinu – použijí obřízku k vlastní lsti, k vykonání soudu.
Je to podobné, jako když si křesťané dají do čela armády kříž a jdou zabíjet pohany ve jménu svých hodnot. Je to podobné, jako když ve jménu Ježíše ponižujeme ty, kteří s námi nesouhlasí.
Kolotoč násilí a viny se roztáčí a nebere to konce. Všichni muži toho města byli v bolestech a třetího dne – kdy má vzejít slunce – třetího dne, kdy se obvykle ukáže řešení – když jedná Bůh -  (když se správně díváme – jako se díval Abraham a uzřel posla božího a potom beránka, kterého obětoval místo svého syna Izáka. Třetího dne vstal Ježíš z mrtvých.)
Třetího dne vtrhli Šimeón a Lévi, bratři zneuctěné Díny a vykonali soud na tom městě. 
Je z toho krveprolití a hanba. Další vina, další kolo násilí.
Nakonec promluví Jákob a není to pochvala za provedení soudu (msty): v. 30. Nás je málo, teď nás pobijí. Budeme jim páchnout.

Na konci života oslovuje Jákob své syny a každému zvlášť řekne, co právě pro něho považuje za důležité. Šimeónovi a Lévimu připomene událost zapsanou v Gn 34
Genesis 49:5
Šimeón a Lévi, bratři, jejich zbraně – nástroj násilí. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky. Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli.

Jaké ponaučení tedy z toho příběhu plného viny a násilí plyne pro nás? Je ta událost také podobenstvím pro náš život?

Krutý a bezohledný byl Šekem vůči Díně. Jenže krutí a bezohlední byli Šimeón a Lévi konající soud.
Zaslepený byl Šekem, když neviděl v Díně člověka, ale věc, kterou je možné zneužít.
Zaslepení jsou Šimeon a Lévi, když podlehnou ukřivděnosti a vnímají jen to, co vidět chtějí. A tak berou soud do vlastních rukou. Nezajímá je, že Šekem, který se sice provinil, se později zamiloval.
Ten příběh nám chce říci, že mstitel vidí jen spáchané násilí, není schopen vidět i polehčující okolnosti.
Mstitel zapomíná. Zapomíná, že ani Dína nebyla tak zcela bez viny. Na samém začátku si vyšla, aby se inspirovala u pohanů.
Ten příběh nám připomíná, že přesvědčení, že my jsme ti lepší a naše náboženství je to lepší – je jen iluze. Když začneme konat násilí na druhých – jsme jako oni a naše svaté řeči jsou jen svaté řeči.
Nakonec totiž přichází místo spravedlnosti ke slovu i chladnokrevná hrabivost. Jákobovi synové a celé „město vyloupili; pobrali jejich brav a skot i jejich osly a co bylo ve městě i na poli i vše, co bylo v domě“.
Ukazuje se, že nakonec tedy Jákobovi synové jednají stejně jako jejich nepřátelé (kteří přece měli jednat zle – protože to jsou pohané). Nakonec se ukáže, že jde o majetek až na prvním místě. Stejně jako v případě Chivejců. (Později, když Izrael zabírá zaslíbenou zemi, nesmí si Izraelci vzít nic z majetku těch lidí).

Kam tedy toto podobenství směřuje?
Abychom si řekli, že jsme stejní jako svět kolem nás? A že je jedno, čemu věříme, protože nakonec stejně všichni hrabeme a kořistíme?
Ne.
K tomu, abychom hledali zárodky zlého jednání u sebe. Protože člověku jde nejlépe utvrzování se ve vlastní spravedlnosti. Špatní jsou ti druzí. ONI.
To sz podobenství nám klade nepříjemnou otázku: není někde v počátku chyba i na naší straně?
Nepovyšujeme se často nad těmi, kteří jsou pro nás jako ti pohané? Nejde nakonec i nám až na prvním místě o majetek?
Když se setkáváme s projevy jiného lidského jednání nebo i náboženství, které nám není sympatické, netíhneme ke stejnému druhu pomsty a odplaty jako Jákobovi synové? Je to oprávněné?
Kdykoli se vyskytne nějaká nespravedlnost, neobjeví se i v našem nitru přání tvrdé odplaty, nějakého rychlého a jednoduchého řešení?
A není i to Šimeonovsko-Léviovské zneužívání náboženství k velice světským cílům na denním pořádku i u nás?

Jákob tehdy bědoval nad činem svých synů ještě z jednoho důvodu: „Způsobili jste, že vzbuzujeme nelibost u všech obyvatel země.“ Teď si nás tu budou všichni ošklivit. To nebyl jen výraz obav, že se okolní lidé postaví proti nim a zlikvidují je.
Abrahamův vnuk nezapomínána nejvlastnější poslání, které jim Hospodin dal: mají být druhým k požehnání, ukazovat cestu k Bohu.
Máme světu sloužit – nebo ho triumfálně silou přemoci? – to je základní otázka, kterou máme řešit.
A teď místo požehnání vzbuzují nelibost.
Takhle se plní úkol „být světlem světa a solí země“? – ptá se Jákob, máme se ptát i my...
Posteskl si jednou apoštol Pavel, že „Římanům 2:24  `Jméno Boží je vaší vinou v posměchu mezi národy´.“.
Jákobovi to leželo na srdci do té míry, že se k tomu vrátil ještě i na smrtelném loži: „Buď proklet váš hněv, buď prokleta vaše prchlivost. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva.“
Genesis 49:5

Kletba neleží až na zabíjení a vraždění, na ničení a fanatismu, ale už na hněvu, zlobě a touze po odplatě. – To bylo to poslední, co mohl Jákob svým synům říci a svým potomkům odkázat. To je také to, co i nám zaznívá z Ježíšova jednání a kázání.
Mějte se na pozoru před modlářstvím a pohanstvím, ale to pohanství už leží i ve vašem srdci, proto nemůžete vyhlašovat svaté války. Římanům 12:19  Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´
Deuteronomium 32:35  Má je pomsta i odplata...
Mě patří válčení, ne lidem – se říká už v SZ žalmu 46: 10 Hospodin činí přítrž válkám až do končin země.

Nakonec dostane ke slovu i Hospodin. Jákob sám se toho už nedočká, ale Hospodin i jeho dětem umožní novou budoucnost a dá jim nový směr: Právě Sichem ustanoví jako jedno z měst útočištných. Jako místo, kam se právě před pomstou smí uchýlit každý, kdo byl obviněn ze zločinu; tady byl chráněn před krevní mstou a mohl zde zůstat tak dlouho, dokud jeho záležitost nebyla řádně vyšetřena. – A bylo to právě pokolení Lévi, kterému byla péče o tato města svěřena.

Děkujeme, že nám ukazuješ, že ve jménu dobrých věcí, dovedeme také nenávidět a zabíjet. Děkujeme, že nám připomínáš, že nám není nic svaté a že dovedeme zneužít i nejsvětější symboly naší víry.
Prosíme, ať nejsme pro svět pohoršením, ať se nás svět neštítí, ale abychom tomuto světu sloužili, tak jak jsi ty sloužil. Abychom dovedli uzdravovat, sytit a slitovávat se.
Amen.