První čtení
Mt 3, 13- 4, 11
Kdyby vám někdo řekl, že jste ten, kdo byl vyvolen Bohem, aby zachránil tento svět?
Co byste dělali?
Člověk může utéct, zneužít toho, nadchnout se, ale pak zapomenout. Přijdou zkoušky – a raději zapomene.
Nebo přijde nemoc a člověk zatrpkne.
Každý z nás je zrozen Hospodinem k jeho obrazu – není to vlastně tak, že každý člověk je skoro Bůh? A když se stane králem, potom má pocit, že tím Bohem opravdu je.
Píseň
632 Neskládejte v mocných naději
Druhé čtení
Gn 37, 1-11
Jákob měl 12 synů. S jeho milovanou Ráchel měl dva. Josefa a Benjamína. K nim nevýslovně přilnul. K Josefovi proto, že byl prvorozený a narodil se až po tom, co přestali doufat, že se narodí. Narodil se stejně jako Izák – nikdo to už nečekal. Byl to syn narozený z Ducha svatého.
Benjamín byl druhý syn Ráchel. Při porodu Ráchel zemřela a Jákob. Benjamín byl jeho vyznáním víry, že budoucnost má smysl. Že budoucnost není zmar, ale naděje. To mělo vyjadřovat i jeho jméno.
Tenkrát, když se narodil Josef, Jákob si dodal odvahy a za dramatických okolností odešel od Lábana. Jákobovi se narodil Josef a on se rozhodl, že se vydá za Ezauem prosit o odpuštění. Po narození Josefa se dal jeho mezi tím už usedlý život znovu do pohybu.
Josef i Benjamín byli pro Jákoba živým znamením Boží věrnosti.
Stejně tak byl kdysi sám Jákob takovým znamením pro svou matku Rebeku a otce Izáka.
Přestože rodina Izáka byla pod zaslíbením Boží věrnosti, dva bratři – Jákob a Ezau – se nenáviděli. Přesto, že Bůh přitáhl k víře Abrahama a Izáka, rodina velmi klopýtala ve vzájemných vztazích. Nedůvěřovali si a intrikařili jeden proti druhému.
Člověk byl Bohu nevěrný, Bůh však zůstal člověku věrný. Opakovaně Bůh potvrzoval svou věrnost, když se všechno úplně pokazilo.
Když se Jákob vrátil, svou matku už živou nezastihl. Mohl však pohřbít spolu s Ezauem otce Izáka. Pochoval však i svou milovanou ženu Ráchel.
A co bude teď? Jakou má Izrael budoucnost?
Bude se historie opakovat? Nebo se potomci Jákoba poučí? – a lid víry – tedy církev už konečně nebude dělat Pánu Bohu ve světě ostudu?
Budou se zase bratři nenávidět i v dalším pokolení? A co jejich děti? A děti jejich dětí?
A pomůže Bůh lidem zase znovu, i když se hádají a jednají proti Božímu slovu?
To jsou otázky, na které dává odpověď příběh o Josefovi.
Jákob ztratil svou milovanou Ráchel a tak upnul svou lásku k Josefovi a Benjamínovi.
A možná i proto svým lpěním zatížil život Josefova. Mohl za to? Mohl za to, že tolik miloval? Mohl za to, že jeho milovaná žena zemřela?
V životě logiku najdeme jenom z části. Mnoho toho, co na nás dopadá ovlivnit přímo nemůžeme. Můžeme ovlivnit jenom naši reakci na zkoušky, které na každého z nás téměř denně přicházejí. Můžeme se učit milovat své nepřátele a mnoho dalšího, co nás vyučuje JK.
Stejně jako v evangeliu potvrzuje Ježíš, že lidé, na které spadla věž v Siloe svůj osud ovlivnit nemohli a nemohli ani za to, že ta věž na ně spadla. Mohli ale ovlivnit svou vlastní reakci po tom – pokud přežili. (Lukáš 13:4 Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?)
Praotcové věří, že kdyby Bůh nepomohl, ... ve zmatku vlastních vin a náhod bychom se utopili.
I tento příběh nezačíná šťastně – stejně jako příběh Jákoba a Ezaua. Můžeme se divit Jákobovi, že své dva syny s Ráchel tak miloval? A můžeme se divit ostatním synům, že Josefa za to nenávidí?
Bratři Josefa nenávidí. Ano, je to tu opět, v rodině toho, kdo má svědčit před ostatním světem o svém vztahu k Bohu, o své víře – je zase přítomná nenávist. Ten, kdo má jít ostatním příkladem, opět selhává.
Tak jako selháváme my, když máme jít druhým příkladem. Spolu s Jákobem i Josefem si máme připomínat, že naše svatost a vyvolenost nespočívá v nás, ale v Bohu, který se rozhodl nás neopustit. To má být základem naší bláznivé víry.
A protože Jákob – Izrael ulpěl na Josefovi, daroval mu pestře tkanou suknici. To roucho mělo připomínat, že Bůh na člověka nezapomněl. Možná to bylo trochu liturgické roucho. Josef měl být znamením pro ostatní, že Bůh je s nimi. Tím rouchem se ale ještě víc zvětšila nenávist ostatních bratrů proti Josefovi. Sám Josef ještě přilil olej do ohně, když bratrům sdělil sen, který se mu zdál a který byl prorockým snem. Možná měl mlčet. Protože nechápal dobře svou roli v tom snu. Stejně jako kdysi mladý Jákob si nyní i Josef myslel, že Boží požehnání a věrnosti znamená, že ten, komu se žehná bude mít zvláštní moc nad ostatními. A že bude moci ty druhé ovládat. A aby toho nebylo málo – k jednomu snu přidal i druhý.
I Ježíš se setkal s tímto pokušením na poušti. Ale Ježíš odmítl. Snad také proto, že znal příběh o Jákobovi a Josefovi. Poznal, že takto vykládat Boží moc vede k neštěstí.
Josef si tedy představoval, že bude nad svými bratry vládnout, vždyť jeho otec ho měl nejraději a dal mu oděv, který musel stát celé jmění. Dal mu oděv, který nosí jistě králové, kteří vládnou z Boží vůle svým poddaným.
Můžeme se těm bratrům divit, že Josefa nenávidí? Ne, je to pochopitelné. Oni pracují, on vládne... Oni nejsou milováni, on je milován. Můžeme se divit národům, které nenávidí jiný národ, za to, že o sobě tvrdí, že je vyvolený přede všemi? Ne nemůžeme. Vše má svou logiku.
Můžeme se divit, že křesťany mnoho lidí nenávidí za jejich řeči o morálce a svatosti, když vidí jejich selhávání?
Ne nemůžeme. Vztah Josefa a jejich bratrů je podobenstvím o vyvoleném národu mezi národy, podobenstvím vyvolené církve uprostřed tohoto světa.
Víra vzbuzuje nenávist. Bohužel často proto, že my věřící s tím darem neumíme nakládat a místo pokory vytrubujeme do světa, že jsme ti nejlépe zpraveni o Pánu Bohu, že jsme skoro jeho pravou rukou. A stavíme se proti tomuto světu do role vyučujících. A přitom na to nemáme. Stejně jako Josef.
Chováme se pošetile a druzí se nám za to v lepším případě smějí.
Věřící lidi opakovali pořád dokola stejné chyby, kdyby ne – nemusel by Jakub – bratr Páně, nabádat své spolubratry: Jakubův 3:1 Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří. Jakubův 4:11 Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon.
Provinil se Jákob – protože zapomínal na své ostatní syny. Provinil se Josef, protože poučoval druhé o své vyvolenosti, aniž by chápal, co znamená být vyvolený a tedy co znamená víra. Myslel si, že být věřící znamená ostatním ukazovat svou vyvolenost a říkat jim, že on ví všechno líp a oni jsou hloupí. Snižoval je tedy.
A provinili se bratři, protože nenáviděli svého bratra – i když byl hloupý. Dali zvítězit svému hněvu, tak jako kdysi Kain dal zvítězit svému hněvu.
- I když všichni věděli, co chce Bůh po člověku.
To je tragedie člověka ve světě. Ve stvořeném světě z Boží dobroty a darovaném člověku, aby v něm člověk hledal a dával lásku.
Nikdo těm snům nerozuměl. Druhý sen byl horší než první, urážel dokonce otce Jákoba. Není potřeba Jákoba ochránit před takovou urážkou? Podobně jako kdysi Dínu bylo potřeba pomstít za urážku její cti. Není někdy potřeba ochránit Ježíšovu čest silou?
Schyluje se k tragédii...
Jen Jákob zpozorněl. Jákob ty sny – ta slova - uchoval v mysli, i když jim zcela nerozuměl. Nepřestával na ty sny myslet. Tušil, že přece je v nich něco skryto hlubšího, než můžeme pochopit. Že by nějak tajemně slunce a měsíc a hvězdy vyprávěly, že je sám Hospodin ve hře?
Naštěstí těmi sny Jákob nemlátil druhé lidi po hlavě, ale mlčel. To bylo dobré. Jákob se zachoval správně.
Mnohem později jedna žena v Izraeli také uchovala ve svém srdci slova, kterým nemohla a nedovedla rozumět. Že se jí narodí syn, který přinese Izraeli a lidem na celém světě spásu.
Jsou věci víry, které je třeba střežit, i když vysloveny v tomto světě se stávají zranitelnými a zraňujícími. Když se řeknou nevhodně – ve špatnou dobu a ve špatný čas.
Naštěstí se tady rozhodl Jákob správně.
Bratři to netušili. Měli ve svém srdci jen nenávist a pomstu. Možná i jakousi svatou pomstu, protože přece – ten, kdo nectí své rodiče (dokonce zemřelé), ten zaslouží trest.
Na Josefa mají tedy přijít veliké zkoušky. Možná by bylo lepší, kdyby se ten, který má druhé zachránit ani nenarodil.
Modlitba
Děkujeme ti Pane JK, že si díky Josefovi smíme připomenout tvůj příchod mezi své bratry a sestry – mezi nás lidi.
Děkujeme, že jsi se narodil – i když jsi přišel do světa plného temnoty – vlastní sourozenci ve víře – tě nechali popravit.
Děkujeme ti za to, že jsi se za nás obětoval. Prosíme, abychom dovedli zacházet s darem víry tak, abychom nepobuřovali. Abychom neuráželi. Abychom nevyvolávali spory mezi lidmi, ale abychom byli známi pro svou mírnost, obětavost a radost v srdci.
Žádné komentáře:
Okomentovat