Do němoty!

První čtení
Matouš 18: 23  - 35

Druhé čtení
Gn 19, 30-38

Kázání
Lot se bál bydlet v Soaru. Nevíme proč. Snad se bál, že ho Sodoma dožene. Že ho to otroctví, které prožíval, prolezlo nějak zevnitř. Podobně jako Izraelci, kteří byli vytrženi z Egypta a přesto museli zemřít na poušti. Mentalita otroků a otrokářů byla v nich.
Ta mentalita nakonec možná zvítězila i u Lota. Otřepal se z katastrofy, která ho postihla. A chtěl co nejvíc zapomenout – a možná dělat, že Sodoma nikdy nebyla.
Při útěku stačil prosit Hospodina, aby ho nechal bydlet aspoň v maličkém městě, bál se do hor – blízko k Bohu. A pak už nechtěl na nic myslet. Možná chtěl rychle zapomenout. Možná chtěl udělat tlustou čáru za minulostí.
Jenže ho dohnal znovu strach. Nešlo bydlet v Soaru, nešlo bydlet nikde. Lot zalezl do nitra hory.
Někdy se ptáme, jestli může prožité utrpení člověka proměnit k lepšímu. Třeba tak, že dotyčný začne být vůči druhým tolerantnější.
Hospodin to lidem také připomíná, když říká: já jsem Hospodin – já jsem vás vyvedl z domu otroctví. Tak se chovejte dobře k těm, kteří také prožívají nějaké otroctví!
A tak – když jste byli otroky – tak byste se měli k druhým lidem chovat hezky. Z vděčnosti, že už nejste otroky. Ježíš to samé připomíná v podobenství o nemilosrdeném služebníku.
Podle bible je každý člověk nějak zotročen a teprve společenství s Hospodinem dává člověku pravou svobodu. Každý člověk, který se obrátí k Bohu má tak vlastně zkušenost nějakého typu otroctví.
Nejlepší odpověď na vysvobození je vděčnost a tolerance. Utrpení ale vždy k tomuto prozření nevede.
Možná to nám chce ten dnešní příběh připomenout. Že stejně záleží na rozhodnutí každého člověka, co se svou záchranou udělá. Lot byl zachráněn ze Sodomy, ale nečteme, že by za to Hospodinu poděkoval.
Možná si řekl, že je tak špatný, že nemůže Bohu děkovat, protože to Bůh od takové vši nemá zapotřebí. Možná opravdu na děkování zapomněl. Možná chtěl udělat prostě jenom tlustou čáru. Jenže tlustá čára za minulostí nefunguje, pokud zapomeneme prosit o odpuštění, zapomeneme děkovat a zapomeneme také sami odpouštět.
Nevíme, co se Lotovi táhlo hlavou. Víme jen to, že když se do podobné situace dostal Abraham, tak první co bylo – děkoval Pánu Bohu za záchranu. A pomohlo mu to děkování k životu věčnému – k životu ve společenství s Bohem. Abrahamův život vedl do věčnosti, kdežto Lotův do zkázy.
A tak je ten příběh pravděpodobně napsán proto, abychom si uvědomili, že ten, kdo neumí děkovat - nežije svůj život naplno.
Podobně jako ten, kdo nedovede odpustit. Ani druhému, ani sám sobě.
Lot zůstal s dcerami sám. Bez lidí i bez Boha.
V oblasti kolem jeskyně nebyli muži. Lotovy dcery se rozhodly vzít život do svých rukou. Sjednotily se v jakémsi plánu na obnovu života.
Jejich plán vycházel z jejich vlastního rozhodnutí, nepočítal s Hospodinem. Možná by se od Hospodina dozvěděli, že musí být trpělivé – třeba čekat jako čekala Sára na Izáka. Čekat, až Sodoma v nich odumře a na její místo nastoupí svoboda Boží.
Sára to jednou taky zvorala, když chtěla vzít život do svých rukou – a nechala porodit Hagar Abrahamovi syna.
Bylo to špatně, vzešlo z toho mnoho bolesti. Přesto Abrahamova rodina zůstávala ve vztahu s Hospodinem, k Bohu přece jen občas volali a snažili se podle jeho slova řídit – zkrátka sním mluvit.
Lotovy dcery se zachovaly podobně jako kdysi lidé, když se chtěli sjednotit k veliké společné věci – ke stavbě věže: Gen 11:3 Tu si řekli vespolek: "Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny.  
  4Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“
Ne každý společný jednotný čin je prospěšný.
Hlavním motivem stavby babylonské věže bylo sjednocení se z důvodu touhy po moci. Učiníme si sami jméno – nepotřebujeme Boha. Aby se nám vedlo lépe za každou cenu.
Proti tomu Hospodin postavil – kdo bude usilovat o svůj život, ten o něj přijde. Kdo vidí jenom vlastní prospěch, ten skončí špatně.
Pokud se lidé sjednotí za jediným cílem – aby se starali jenom o sebe, pak taková společnost upadne do zmatku. Tenkrát vlastně těm stavitelům babylónské věže Bůh pomohl, když jim zmátl jazyk. Nemohli se sjednotit a tak ta jejich ideologie neskončila ve velikém krveprolití.
Lotovy dcery na tom byly podobně. Vymyslely si plán záchrany nezávisle na Bohu. V pozadí slyšíme toto uvažování:
Nevyplatí se ti odpuštění dluhů? Tak neodpouštěj. Nevyplatí se ti milosrdenství? Tak zůstaň tvrdý a požaduj všechno vrátit až do důsledku – jako ten nemilosrdný služebník z podobenství.
Proč děkovat, proč čekat, proč brát vážně bibli? Zařídíme se sami.
Pojď, opijeme otce vínem, souložme s ním, a zachováme tak sémě od našeho otce!
Akce se zdařila, Lot měl ze svých dcer syny i vnuky zároveň.
Akce se zdařila ale jenom zdánlivě.
Z dalších příběhů bible se dozvídáme, kdo byli tito synové-vnukové.
Z Moába (to je Z otce zplozený) povstali Moábští a z Ammona (to je Syn mého příbuzného) vezjdou Ammonité.
Dva národy, které zůstaly na věky Izraeli nepřátelské. Dočítáme se, že v těchto národech kvetly různé ohavnosti – tak jak to bylo kdysi v Sodomě.
Lot zůstává tragickou postavou. Je rozpolcený, sodomou poznamenaný, zapomíná děkovat, pije do němoty, plodí nepřátele.
Je to smutný příběh – podobně jako je smutné podobenství o nemilosrdném služebníkovi. To proto, my, kteří slyšíme - šli do sebe a neopakovali takové chyby.
Tady bych měl skončit. Aby to ale nebyl smutný konec, tak se pokusím přidat konec dobrý.
Příběhů s opilci je v Bibli víc a divte se – mají i dobré konce. Ten nejslavnější najdete v knize Rút. Byl tam jeden hospodář, který se jmenoval Bóaz. Tento Bóaz se zastal opuštěné cizinky - vdovy Rút. Rút velmi trpěla kvůli hladu, dokonce přišla o svého manžela. Mohla udělat nějakou podobnou hloupost jako dcery Lotovy, (protože i ony zůstaly samy, i ony měly hlad) ale neudělala – slyšela o Hospodinu a tak svou víru a vůli zacílila na Hospodina. Hledala záchranu u těch, kteří také v Hospodina doufali.
Rút 3:7  Bóaz se najedl, napil a byl dobré mysli. Pak si šel lehnout na kraj hromady obilí. Ona se přikradla, odkryla mu plášť v nohách a lehla si. 8  O půlnoci se ten muž vyděsil, trhl sebou a vidí - v nohách mu leží žena. 9  Otázal se: "Kdo jsi?" Odpověděla: "Jsem Rút, tvá služebnice. Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce." 10  Nato jí řekl: "Požehnána buď od Hospodina, má dcero. 
Boaz pije víno jinak, než Lot - na znamení vděčnosti. Neopije se tak, aby nevěděl co se děje. Poznává Rút a bere si ji nakonec za manželku. Oba děkují Bohu. Dozvídáme se tak v tomto příběhu o záchraně člověka. O milosrdenství, které vedlo ke skutečnému životu – k životu věčnému. Zachráněná Rút se stává pramáti Davidovou, Matouš Bóaze a Rút uvádí v rodokmenu Ježíšově.
Evangelista věří, že v Ježíši přichází náprava pro celý svět. Dokonce i pro ty ztracené duše, které vzešly z krvesmilstva. A tak možná ten Lotův nešťastný příběh dostává nadějinou notu právě až v evangeliu. Vždyť každý člověk má díky Ježíši Kristu novou šanci.
I Ježíš pil se svými učedníky víno – ne však do němoty – ale, aby jim připomněl, že s nimi uzavírá novou smlouvu a že s nimi bude pít v království svého Otce kalich nový.

Děkujeme ti Pane, že milosrdenství, které přišlo s Ježíšem do našeho života, může přemoci i dávné a fatální křivdy. Děkujeme ti, že nás učíš děkovat a odpouštět. Vděčností a odpuštěním mařit starého člověka v nás. Prosíme, ať dovedeme šířit ve světě radostnou zvěst, že skrze tebe přichází do našeho světa radost a požehnání.
Amen.