Seniorátní dny mládeže - téma modlitba - téma kázání: narození Izáka, utrpení Hagar

První čtení
Mt 13,- 46

Druhé čtení
Gn 21, 1-21



Kázání

Hospodin splnil svůj slib – i když mu Sára nevěřila. Když naposled Hospodin potvrdil, že Sára porodí syna, tak se smála.

Hospodin tu na zemi chce mít svůj lid. S člověkem víra neumírá. Podobně jako třeba nemáme vytrhovat plevel s pšenicí, tak nemusíme mít strach, že víra zanikne. Je to Boží kompetence.
Není to z lidské zásluhy – že Bůh povolává Izrael. Vždy, když je matka neplodná a narodí se jí dítě, chce tím Bible naznačit – že se to neděje ze zásluhy člověka.
V dějinách se děje Boží dílo – na svět přicházejí lidé jako Jákob, Samson, Samuel, Ježíš...
To je evangelium dnešního příběhu.

A teď se Sára zase smála, ale byl to jiný smích, než minule.

Najednou Sára zakouší, že smích, který je odpovědí na život – je od Pána Boha. A že je to dar.
Po všech zkouškách a selháních se jim narodí syn. Abraham ve stáří může poznat, že vykročil na správnou cestu. (List Jakubův  1:2  Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.)

Každý se tak může smát – kdo o tom uslyší. Kdo porozumí evangeliu (= Boží záchraně člověka) – ten se může smát. Ten už nemusí propadnout smutku a beznaději.
Evangelium je ze slyšeného slova (!).

A syn se bude jmenovat Izák. Smíšek.
Už jste se někdy smály děti?

I Sára se diví, že ona a Abraham budou mít malé dítě. Kdo by to byl řek!
První smích byl posměch, smích nevěry – i to připomíná jméno Izák.
Ten druhý smích je smích úlevy, radosti, štěstí z nového života. „Bůh mi dopřál, že se mohu smát“.
Je to smích z radosti nad nalezenou perlou, pokladem v poli...

A co Hagar Egyptská, ta princezna samotného Faraona (jak říkají někteří rabíni)? Jak to, že se jí u věřící rodiny nevede dobře?
Vždyť jsme slyšeli o nalezení veliké radosti?

Člověk se chvilku raduje z Boží blízkosti a najednou zase nenávist.

Abraham by nejrači udělal za minulostí tlustou čáru – vždyť staré viny jsou – zdá se – zapomenuty (nebo ne?)... a kostlivci lezou ze skříní... Co s tou Hagar? Hříchy tvý tě jednou doženou...

Izmael – to je taky takový smíšek.
Co to je poštívač? To jeho jméno: poštívač se dá taky přeložit jako „směje se“.
Izmael se posmívá Abrahamovi a Sáře.
Izmael chce možná říct: na co si to hrajete? Tolik radosti a veselí – ale vlastně pořád umíte nenávidět a jste zlí...

Abraham se velmi trápil.
Myslíte děti, že když se někdo trápí, že ho může slyšet Bůh?

To trápení byla vlastně taková modlitba. Když nás bolí u srdce, když jsme skleslí a neumíme řešit svou situaci – pak je z toho nářku modlitba.
 – a byla to modlitba to trápení – Bůh odpověděl.
Bůh řekl: netrap se, neboj se, poslechni Sáru, propust Hagar se svým synem, postarám se nejenom o tvého Izáka, ale i o Hagar.

A Abraham tomu slovu uvěřil. Propustil Hagar i s Izmaelem.

Je Bůh krutý? když toto říká? Vyhnat ženu s dítětem do pouště?
Naopak Bůh se chce o Hagar postarat. Taky ale ten příběh ukazuje, že cestou víry chtějí jít jenom někteří.

V tom Izmaelově smíchu byl posměch a ironie. Posmíval se Abrahamovi a Sáře – a jakoby tím říkal: ta vaše víra, že se život může změnit – je směšná. Nemá smysl věřit Bohu.
Proto se Bůh nakonec přiklání na Sářinu stranu.

Abraham propustil Hagaru a vypadalo to, že umře.

Hagar se trápila na poušti, myslela si, že umře – a hle – to její trápení byla zase modlitba, kterou uslyšel Hospodin.
Hospodin se sklonil k Hagaře i Izmaelovi. Z milosti. I oni – ač by se věřícím mohlo zdát, že se Bůh k lidem, kteří Bohu nevěří – nemůže chovat dobře.
Bůh se stává světlem – i těm, kteří jsou na cestě i těm, kteří klopýtají.

Jak vypadá celý ten příběh z perspektivy Hagar a Izmaele? Podle rabínských výkladů se egyptská princezna Hagar přidala k Abrahamovi kvůli Hospodinu, protože chtěla být raději služkou u věřících, než princeznou na egyptském dvoře.
A ti věřící to pěkně nastrojili: Hagar byla nucena se stát Abrahamovou ženinou, pobočnou ženou, jejíž potomci neměli právo na dědictví – přesněji řečeno Sára zamýšlela jejího očekávaného syna adoptovat, aby to byl Sářin syn. Hagar by pak zbyly jen oči pro pláč. To ovšem Sáře nevyšlo. Proč? To nevíme. Ale napětí v Abrahamově rodině je přímo hmatatelné. Na jedné straně Hagar s Izmaelem, na druhé Sára s Izákem, mezi tím Abraham, který miluje obě své děti a modlí se za ně.
(Připomínám Abrahamovu modlitbu Gn 17,18: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti“. (Zdá se, že pro Abrahamovu lásku k těm dvěma ženám ve vzniklém napětí nezbývá moc místa).
Sára jako první žena dělá své služce ze života peklo, a trápí Abrahama, aby vyhnal Hagar i s Izmaelem. Povšimněme si té věty: „Zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem.“
Seniorátní dny mládeže, které zde proběhly, byly o modlitbě. Jak je to s modlitbou?
Abraham se modlí často, modlí se za své nepřátele i své děti. Velmi odvážně se přimlouvá za obyvatele Sodomy, modlí se za Izmaele. Je to zvláštní, ale nikde se nemodlí za Sáru (ani explicitně za Izáka) či za sebe.
Člověk vlastně v mnoha věcech Abrahamovi nezávidí a neměnil by s ním. Stal se praotcem víry a vztahuje se k němu mnoho národů a náboženství – a přitom jeho vlastní, vnitřní – rodinný život byl spojen s takovými napětími.
Nezpůsobilo to něco, co se projevovalo v Abrahamově víře – ostych předložit Hospodinu své nejvlastnější trápení a největší tužby i ve formě prosby? Vždyť oč by byl jiný Abrahamův život, kdyby jeho příběh zněl podobně jako Izákův Hospodin jeho prosby přijal a Sára otěhotněla?
Možná by pak praotec naší víry byl mnohem optimističtější postavou, a nehleděli bychom na některé jeho skutky s takovými rozpaky.
...
Čtrnáctiletý chlapec umírá žízní pod keřem a jeho matka se na to nemůže dívat, a tak se vzdaluje opodál. Tu do příběhu, jakoby předem načrtnutého a určeného Sárou, znovu zasahuje Bůh. (v. 31) Bůh uslyšel hlas chlapce a Boží posel z nebe zavolal na Hagaru. Pravil jí: „Co je ti, Hagaro? Neboj se, Bůh slyšel hlas chlapce na tom místě, kde je. Vstaň, vezmi chlapce a pečuj o něj, já z něho učiním veliký národ.“
Jedním z problémů modlitby je, že lidé při ní mají pocit, že mluví do zdi.
Izmael zřejmě ani nevěděl, že se modlí. V Bibli čteme o zvláštních modlitbách těch, které Bůh slyší, i když oni o tom sami ani neví. Bůh slyší Hagařin pláč a hlas toho, kdo už asi žádný hlas nevydává – kdo umírá žízní, ten stěží sípe. Izmael z dějin nemizí, dostává pozoruhodné požehnání (Gn 17,20): „Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ.“
Když vykládali náš příběh staří rabíni, dodali k němu zajímavé pokračování. Po smrti Sáry se rozhodl Abraham navštívit Izmaela. Nalezl v poušti jeho stan, ale Izmael nebyl doma. Jeho žena odmítla Abrahama vpustit dovnitř a říci mu, kdy Izmael přijde. Když se to Izmael doslech, rozvedl se s ní – a vzal si dívku jménem Fátima. Když pak časem znovu Abraham hledal Izmaela, pozvala ho Fátima dovnitř a pohostila ho. Potom, co Abraham odešel, se Izmaelův stan najednou naplnil dary.
Fátima se ovšem jmenovala také nejmilejší dcera proroka Mohameda. Zřejmě tímto příběhem chtěli dávní židovští vykladači vyjádřit to, co mezi řádky můžeme číst i v Bibli.
Abrahamovo požehnání je tak bohaté, že z něj mohou dobře žít potomci Izákovi i Izmaelovi, Židé a muslimové, a mohou k sobě najít dobrou cestu.
Příběh Izáka a Izmaele končí dvěma krátkými poznámkami: Izák s Izmaelem po smrti Abrahama společně pohřbili svého otce (Gn 25,9) – a zřejmě k sobě opět nalezli cestu.
Izák zřejmě nakonec čerpal víru od svého otce Abrahama a své nevlastní matky Hagar.
Hagařina víra, víra rodinného outsidera - se proplétá s vírou praotců i vírou naší. Z tohoto pohledu k nám nevyslovené modlitby Hagar s Izmaelem, modlitby těch, kteří jsou v koncích a neví, co by měli Bohu říci, mluví dodnes.

Děkujeme ti Pane, že se smíme na tebe spolehout. Že v těžkých situacích jsi nám na blízku, pomáháš nám a vedeš nás. Slyšíš naše prosby – i když mi sami často neumíme vyjádřit, co vlastně chceme a potřebujeme.