věřit Bohu je tak akorát pro smích

První čtení
Lk 24, 13-35

Druhé čtení
Gn 18,1-16

Kázání
Ubíhal čas a Abraham se Sárou stárli a dítě nepřicházelo. Možná dny plynuly jeden jako druhý a staří manželé dávno přestali věřit Hospodinovu požehnání a zaslíbení.
A možná v nich špetka naděje zbyla.
Přesto se své víry v Hospodina nevzdali. Abraham dál vystupoval jako člověk, který se snaží konat dobro, jako ten - kdo si pročítá každý den v Hospodinově zákoně.
A stalo se, že Abraham zachoval moudře a dobře k pocestným.
Není to samozřejmé.
Kdyby Abraham pocestné vyhodil, nedozvěděl by se od nich nic.
Tuto pravdu zachytily mnohé pohádky. Nafoukaní princové prošli kolem různých pocestných a nevšímali si jejich situace. Princ ňouma se staral o ty, kteří mu do cesty přišli a vyplatilo se mu to. Navíc to princ ňouma nedělal pro to, že by z toho chtěl mít zisk.
Abraham měl asi také radost, že po dlouhé době k němu někdo zavítal.
Tři muži, kteří stáli kousek od Abrahama nemuseli vypadat zrovna královsky. Asi měli špinavé nohy, asi vypadali hladově.
Z takových setkání - i s lidmi, jejichž jména vůbec neznáme - se může znovu probudit život, probudit víra, ze které se mohl stát stereotyp.
Tu se v Abrahamovi něco probouzí. Abraham vyskočí na nohy a začíná pobíhat kolem. Prosil ty zvláštní pocestné, aby se u něj posilnili, aby byli jeho hosty a cítili se u něj dobře. Dosl. jim řekl: posilníte své srdce a potom půjdete.
Nabízí jim skývu chleba, ale zatím připravuje velkou hostinu.
Rabíni kdysi tento Abrahamův postoj komentovali takto: spravedlivý člověk má říci málo, ale udělat mnoho. Není jako ten, kdo toho hodně slíbí, ale ve skutečnosti toho udělá málo, ani to, co slíbil Abraham... totiž kousek chleba.
Abrahama tato návštěva doslova vyburcovala, najednou byl konec nejistoty, nevadilo mu horko, nevadilo mu stáří ani žádná deprese.
Abraham začne tušit, že s touto návštěvou přichází k němu nějaké důležité poselství, snad od Hospodina. Hospodin je nějak přítomen.
Zůstaň s námi Pane když se stmívá.
Pojez s námi. A stane se zázrak, do naší rozechvělé duše vstoupí znovu pokoj a radost.
Už jsme unavení, už jsme utrmácení, už jsme ubití ale poznali jsme, že s tebou - i když nevím přesně kdo jsi - přišla do našeho domu nová naděje.
Nepoznáváme tě podle tváře, ale podle toho, jak s námi jednáš.
Abraham nachystá doslova hostinu. Raduje se, že se vzácní hosté zdrží, raduje se ze společného jídla.
Vždyť tam kde je společné jídlo, tam klíčí důvěra, tam lidé mohou překonat mnoho překážek.
Podobně jako jedli učedníci se svým mistrem - i když ho nepoznávali, v té hostině, když lámal chléb a dával víno, byl nějak s nimi. Nedovedli to popsat ani slovy. Byl v jejich srdci. Jakoby přestal existovat čas i smrt, když se dělili o chléb a víno.
Sára se ale ke společnému jídlu nepřidává. A tak se poslové ptají: kde je Sára?
Není to jednoduchá otázka. Vypravěč chce, abychom pochopili, že tak se ptá po člověku Bůh.
Kde jsi Adame? Kde jsi člověče před Bohem? Kde je Abel, tvůj bratr?
Kde je Sára, která má s tebou tvořit společenství víry?
Sára zůstává skrytá se svými pochybnostmi.
Stejně jako měl Adam svobodu zůstat skrytý, stejně jako měl Kain svobodu ve svých rukou.
Poslové si nevyžádají přítomnost Sáry.
Není to tedy člověk - který se ptá po Bohu, ale Bůh, který se ptá po člověku.
V našem věku se často ptáme: je Bůh?
Kde byl Bůh, když byla ta nebo ona válka?
V Bibli čteme: kde jsi člověče, když trpí tvůj bratr?
Kde jsi, když jsi zván na hostinu lásky a milosrdenství?
Proč nezanecháš své pochybnosti a nepřijdeš napít se vody živé?

Sára zůstává svobodně ve stanu. Ví své. Možná je to podobné s námi. Bůh volá každého z nás, ale nechává na nás, jestli budeme chtít sami přijít na jeho hostinu.
Pozvání z Boží strany je stále otevřené.
I přesto, že Sára odmítne zatím přijít blíž, zazní i pro ni zaslíbení - ne odsouzení.
Za rok bude mít Sára syna.
Schovaná Sára to slyšela.
Boží zaslíbení se naplní úplně jinak a jindy, než si to Abraham a Sára představovali. To je také základní zkušenost víry. Boží zaslíbení se naplňují jinak, než si to my lidé představujeme.
Vše je jinak, než jsme si my naplánovali. Cesta víry je plná překvapení a všechno nakonec dopadá jinak.
Sára vyslechla zaslíbení, ale měla své představy. Směje se...
Sářin smích je pošklebkem. Ironií.
I toto je základní zkušenost víry. Boží slovo v tomto světě vzbuzuje často jenom posměch.
A tak se lidé smějí Ježíšovi, že spolehl na Hospodina a přichází napravovat svět beze zbraní a bez konexí s mocnými.
Pak se lidé smějí, že Bůh se přeci nemůže nechat ukřižovat. Tuto zkušenost zakusil na sobě apoštol Pavel. A po něm mnoho křesťanů až do současnosti.
Pokud existuje Bůh, tak musí přesahovat život jednoho člověka.
Hospodin se zeptal: proč se Sára smála? Ta otázka vlastně přes všechna staletí od vzniku tohoto vyprávění - míří na každého člověka - proč se směješ nad odvážnou nadějí víry? Proč nepočítáš s Boží věrností?
Scéna se postupně zvrhne do groteskního přetlačování, kdo se smál a kdo se nesmál - skoro jako ve škole. Zítra začne nový školní rok a tak tento výjev pěkně zapadá do školních lavic.
Smála ses! Ne - já jsem se nesmála! Ale smála ses! Ne, fakt jsem se nesmála!
Ta otázka po člověku a jeho ovoci, jeho směřování - nám je stále nepříjemná. Nechceme ji slyšet.
Možná se někdy Ježíšovu Božímu království smějeme, možná vypadá v tomto světě příliš naivně.
Nejlepší víno na konec?
Bůh jednou setře každou slzu z očí?
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?

Děkujeme ti Pane za to, že s námi chceš slavit svou hostinu důvěry.
Děkujeme ti za to, že toužíš po naší blízkosti, že se nám vydáváš.
Dej, abychom dovedli o tvém království svědčit před světem kolem nás. I když se nám budou lidé smát za naši naivitu nebo slabost.
Amen.