První čtení Mk 16, 1-8
Druhé čtení
Gn 22, 1-19
Kázání
Minule jsme četli o uzavření smlouvy mezi Abrahamem a Abímelekem. Uzavření
smlouvy věřících s vrchností je v Bibli popsána jako veliká zkouška
víry.
Abraham v této životní zkoušce obstál, neuzavřel smlouvu, která by zakrývala
nespravedlnost.
Ač měl sebou při vyjednávání Abímelek armádu, Abraham neustoupil a riskoval
i to, že smlouva nebude uzavřena nebo i to, že si Abímeleka znepřátelí. Pro
Abrahama byla na prvním místě víra ve spravedlivého Boha a tak se Abímeleka
nezalekl a zůstal v tomto světě prorokem.
Abrahamovi se dařilo velice dobře.
Narodil se mu syn, Hospodin splnil svá zaslíbení, příběh by tady mohl
skončit. Rodina Abrahama by mohla ve štěstí a klidu žít dál. Abraham mohl
spokojeně dožít své dny.
Abrahamova celoživotní pouť víry má ale překonat ještě jednu zkoušku, mohli
bychom také říci – Abraham má zakusit ještě jedno ZJEVENÍ.
Každá naše zkouška tak může být i pro nás zjevením. Jak jsme viděli,
zkouškami víry mohou být pro nás zdánlivě běžné a každodenní zkušenosti.
Každého dne po nás zbývá nějaké ovoce.
Abrahama čeká poslední velká zkouška. Ještě jednou a naposled ve svém
životě uslyší Abraham to zvláštní Hospodinovo slovo: VYJDI.
Vyjdi až na horu Moria, tam bude vrchol tvého života, tam bude vrchol
poznání smyslu života.
Poprvé se Abraham musel vzdát svých rodičů, své země – své minulosti – nyní
se má vzdát své budoucnosti v Izákovi.
Proč to takhle Bůh po Abrahamovi chce? Co je to za fanatismus – ptá se
moderní člověk?
Nic se z textu nedozvíme o psychickém stavu Abrahama, ani o stavu
Izáka. Naopak – mohlo by se i dokonce říci, že Abraham zůstával klidný a že
k Izákovi se chová vypravěč krutě, protože přece o děti v té době
tolik nešlo.
Myslím, ale, že nejde o krutost, ale o záměr vystavění příběhu – abychom se
mohli něco důležitého dozvědět.
Abraham se umí přimlouvat za ostatní, za sebe se nepřimlouvá. Ani neříká:
Hospodine, odejmi ode mne tento kalich.
Z textu ale tušíme důležitou věc, že Abraham nepřestává doufat
v Hospodinovu věrnost. Abraham řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme
dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme."
(Gen 22:5 CEP)
Někdo by mohl říci, že Abraham služebníkům lže, aby se nezděsili, ale Abraham
pro lži nemá příliš důvod. Ten dnešní text je totiž o naději. A Abraham má
naději.
Nastává mlčení, které trvá celou věčnost. Jakoby Abraham sestoupil do pekel
a nebylo cesty ven.
Třetího dne po mlčení a putování uvidí Abraham to místo. Třetího dne cesty
ke smrti se najednou rozbřeskne. Třetího dne vítězí život vyrvaný ze spárů
smrti. Čteme to u Jonáše, známe to z proroků, známe to z evangelií.
Třetího dne Bůh vrátí život.
Oz 6:2 Po dvou dnech nám vrátí život,
třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít.
Toto vyznání přesahuje rozum, přesto někdy v srdci tušíme, že jsou
věci, které i smrt překonávají. Třeba odpouštějící láska, jak to vyznává
apoštol Pavel. Vítězství smrti (i nemoci) je jen dočasné. Možná stejně jako
v tomto příběhu. Smrti zdá se vítězí, ale třetího dne začíná svítat a
ukazuje se, že ještě je naděje.
Přeneseně se dá říci, že Abraham jde
vidět, jak třetího dne zvítězí život nad smrtí.
A my máme jít s ním.
Kdo se zasekne na začátku tohoto příběhu – je ochuzen o naději, ve které
tento příběh vrcholí.
Vidět, jak třetího dne zvítězí
život nad smrtí.
Pravděpodobně toto mu chce Bůh ukázat. To má být nejhlubší Abrahamovo
poznání.
Abraham zatím neví, jak se to stane, ale věří. Není to víra fanatická, je
to víra člověka, který už vše odevzdal.
Když se ptá Izák na obětní zvíře, Abraham odpovídá jakoby vyhýbavě. I za
touto druhou vyhýbavou odpovědí je nadějná víra, že to dobře dopadne. I když to
vypadá podle lidské logiky velice špatně. Abraham stále věří, že to dobře
dopadne. I tváří v tvář smrti.
Nestojíme tak i my v podobné situaci – na pohřbu, když pochováváme
blízkého člověka – a přesto si dovolujeme troufale tvrdit, že Bůh zvítězil nad
smrtí?
To je víra, která přesahuje lidskou beznaděj.
Hospodin je snad přece věrný, přece nenechá Izáka zabít – říká si možná
Abraham.
Ten příběh je tu proto, abychom viděli. Abychom viděli, že Bůh je věrný a
nechce smrt.
Abychom viděli, že víra v Boží věrnost má smysl i v situaci, kdy
se zdá, že je vše ztraceno.
Ve chvíli, kdy Abraham vztahuje ruku na Izáka, zazní Hospodinovo rázné
slovo: nevztahuj na chlapce ruku!
Ještě tedy jednou: je Bůh krutý?
Nejvíc záleží – jak se ptáme a co se chceme dozvědět. Pokud máme už předem
jasno – že tohle se prostě nedělá, pravděpodobně nám unikne pointa příběhu.
Jsou myslitelé, kteří říkají, že SZ Bůh je z pohledu dobrotivého NZ
Otce vlastně ďábel, když požaduje takové krutosti.
Jenže linie Abrahamovy oběti jde celou Biblí. Ani Ježíš není
z dnešního pohledu kdovíjak humánní.
Ať se nám to líbí nebo ne, Abrahamova zkouška nás staví také před otázku:
za co nám víra a Bůh stojí... Jak dalece jsme ochotni Bohu důvěřovat.
Jsou to dva okruhy životní zkušenosti:
Za prvé:
Budeme věřit v Boží milosrdenství, i když nás povedou na popraviště ve
vykonstruovaném procesu?
Má důvod věřit Mistr Jan Hus v Boží milosrdenství, když to s ním
tak špatně dopadá?
Budeme věřit v Boží milosrdenství, když se staneme účastníky pogromu?
Věříme Božímu milosrdenství, když nám zemře milovaná osoba?
A za druhé:
Jsme ochotni se pro Abrahamovskou víru vzdát různých výhod? Vzdát se
dokonce minulosti nebo budoucnosti?
Toho, co třeba stojí mezi mnou a Bohem?
Dávný vypravěč nám nepředal příběh o Abrahamově obětování Izáka proto, aby
nám ukázal, jak fanatičtí musíme být, ale proto, aby na tomto příběhu vykreslil,
jak hluboce víra člověka zasahuje a do jaké hloubky jde.
A v tomto smyslu je NZ Ježíš stejně krutý jako SZ příběh.
Ježíš říká slovo, které jsme slyšeli při minulých bohoslužbách:
Matouš 10:34 Nemyslete si, že
jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Matouš
10:36 a `nepřítelem člověka bude
jeho vlastní rodina´. 37 Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne
hoden. 38 Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.
Kdo tedy říká, že NZ je humánní a SZ je krutý, tak čte NZ špatně.
Pro Ježíše není lidský život ani zdraví na nejvyšší příčce hodnot.
Marek 8:35 Neboť kdo by chtěl
zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro
evangelium, zachrání jej.
Ježíš sám svůj život zmařil, protože zůstal věrný Bohu. Opustil vše. Stejně
jako Abraham.
Mnoho Kristových následovníků prošlo stejnou zkouškou absolutní oběti.
Mezi Ježíšem a Bohem nestálo nic. Žádná vlastní touha nebo potřeba nebo
hodnota.
Protože Ježíš – stejně jako Abraham věřil v Boží milosrdenství a
věrnost, která překoná i smrt.
Právě v této víře a důvěře se třetího dne rozbřeskne. Právě
k této víře a důvěře jsme s Abrahamem pozváni i my.
Ač tedy moderní člověk v tom krutém příběhu vidí především, že Bůh
zavolal Abrahama, aby šel obětovat svého syna, troufám si tvrdit, že takhle to
tam není.
Jak ten příběh končí?
My jsme přece pozváni, abychom viděli. Co?
Přece – že Bůh nechce smrt. Bůh chce život!
Ten Abrahamův příběh je napsán také proto, aby lidé věděli, že Bůh Izraele
nechce lidské oběti.
Lidé totiž vždycky chtěli s bohy dělat různé smlouvy. Když třeba
chtěli do války a nefoukal jim dobrý vítr, tak řekli – obětuji vlastní dítě a
potom se bohové umoudří a příznivý vítr začne foukat. Takhle obětoval Agamemnon
svou dceru, aby mohl vyplout na Tróju.
Snad všechny národy – kromě Izraele – běžně obětovávaly své děti. Dávali je
např. „pro štěstí“ do základů měst.
Toto je jakýsi praktický důsledek – Bůh jasně říká NE lidské potřebě
zavázat si ho obětí.
A nyní se teprve dostáváme k té nejhlubší a nejméně lidským rozumem
pochopitelné rovině.
Abrahamova cesta naprostého sebevydání je předobrazem sebevydání Ježíšova.
Ježíš sám na sobě ukázal, co znamená zmařit svůj život a nalézt život
věčný.
Ježíš šel na svou horu Moria, na Golgotu, do naprostého sebevydání – stejně
jako Abraham. Narozdíl od Abrahama ale žádná záchrana nepřišla. Protože on řečeno
s prorokem nesl na sobě naše nemoci a naše viny.
Pro nás se stal Ježíš tím beránkem nevinným, který byl obětován za mnohé.
Kalich mé krve, který se prolévá
za mnohé...
V tom dnešním příběhu se říká, že Hospodin si vybral svého vlastního
beránka.
V té chvíli Abraham zjistil, že mu Syn zůstane. A že On může mít ještě
budoucnost.
Hospodin si vybral svého vlastního beránka. Syna svého jediného, kterého
vydal za nás všechny.
A tak i my (stejně jako Abraham) smíme mít dál své sny, svou budoucnost,
svou naději.
Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal
svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Žádné komentáře:
Okomentovat