O dělnících na vinici - víkendovka pro děti

První čtení
•    Izajáš 5, 1-7

Pro děti
Vzpomínáte na žalm první? Jak člověk, který naslouchá Bohu vydá své ovoce v pravý čas?
A co vinice?
Vinici většinou někdo zpravuje, aby vydala své plody v pravý čas.
Ta vinice vydala odporná pláňata. To znamená, že se lidé o vinici špatně starají.
Prorok říká příběh o vinici jako podobenství. Vinice vydá pláňata ve chvíli, kdy se k sobě lidé začnou chovat zle.

Píseň
   110 Má duše

Druhé čtení
Mk 12

Kázání
Toto podobenství je o tom, že pro mnoho lidí Bůh tady na zemi není a nepůsobí. Chovají se záměrně tak, jako by Boha nebylo.  Ježíš o tom často mluvil.
Například v podobenství o hřivnách. Pán odjede a jeho zaměstnanci si musí poradit sami. Čekají pouze, až se pán vrátí a budou muset předložit účty.
Nebo příběh o tom, jak učedníci vypluli na moře, Ježíš jim řekl, kam mají doplout, dal jim instrukce, ale nevstoupil k nim na loď. Učedníci byli sami a Ježíš někde daleko. A když pak přišla bouře a oni propadli beznaději, ani Ježíše nepoznali, když k nim přicházel.
Majitel vinice odcestoval a nechal vinaře, ať si s tou vinicí poradí.
Majitel je tedy nepřítomen.
Vinici připravil - vysadil ji, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž.
Není na vinici, aby ji ohlídal, předal vinařům možná instrukce, ale odjel.
Místo toho posílá svého služebníka, aby vybral od vinařů podíl z úrody. Poslal jim svého zástupce. Jakmile ho ale vinaři uviděli, zbili ho a poslali ho zpět.
V nepřítomnosti majitele začne člověk přemýšlet o majiteli jako o neexistujícím majiteli. Vždyť se říká: sejde z očí, sejde z mysli.
Nepřítomný majitel je vlastně trochu jako mrtvý majitel. Je to majitel, který vám nemůže nic udělat. Nemůže vymáhat svůj podíl.
Ježíš se snažil takto popsat náboženství, které ztratilo víru. Které ztratilo živou spojnici mezi srdcem člověka a Pánem Bohem.
V podobenství o vinici jde ale Ježíš ještě dál. Na Boha zapomínají právě ti, kteří dostali za úkol spravovat vinici – tedy předáci Izraele, kněží, velekněží...
Nebyli to žádní ateisté, naopak Pána Boha měli plnou pusu. Z víry se stala ideologie, která měla sloužit jenom některým.
Říká se ale v tom podobenství, že Bůh není?
Vítězí jenom ti, kteří jeho jména zneužívají ve svůj prospěch?
Majitel vinice byl v daleké cizině a přesto ke své vinici nemlčel. Nenechal ji jen tak svému osudu. Nebyl majitelem netečným.
Na svou vinici posílal celý zástup služebníků. Ti volali nájemníky k odpovědnosti, odvolávali se na smlouvu, kterou s majitelem uzavřeli – ale na kterou už jakoby zapomněli.
Z dějin křesťanství víme, že toto podobenství se netýká jenom Izraele, ale všech církví. Kolik spravedlivých bylo upáleno a umlčeno za to, že kritizovali ty, co zneužívali svého postavení. Za všechny můžeme připomenout mistra Jana Husa, který volal představitele církve k rozpomenutí se na to, co se píše v Bibli.
Rozpomenutí se na smlouvu. Rozpomenutí se na hostinu beránkovu, hostinu lásky.

Zákoníci a saduceové, poznali, že tohle není jen tak nějaký nezávazný příběh, hned porozuměli, že podobenství mluví o nich.
To se stává, že se v tom člověk pozná, že nějak pocítí, že tohle slovo, přesto, že není adresováno výslovně jemu samému, trefuje se přímo do černého. Někdy se až posluchač zhrozí, kde se vzala v Písmu  v kázání taková známost jeho provinění.
Zákoníci a saduceové nevyužili okamžik prozření k tomu, aby se obrátili, aby změnili své jednání, aby se konečně vyvlékli z kostýmu zlých vinařů. To, co Ježíš ve svém slově popsal, sami naplnili a ztvrdili svým skutkem. Hned hleděli, jak se tohoto Syna majitele vinice zbavit. Podobenství se slilo s realitou, naplnilo se.
Dnes, když pod kazatelnou rozpoznáme, že zvěstované slovo bylo řečeno „proti nám“, nemáme už možnost Ježíše fyzicky zlikvidovat. Nemůžeme ho nechat zavřít a ukřižovat. To ale neznamená, že se nemůžeme chovat podobně, jako jeho tehdejší protivníci.

Božího Syna totiž můžeme zahubit tím, že jej prostě nenecháme promluvit, že si od něj nenecháme nic povědět, že ho vytěsníme za zídku naší vinice, za předsádky zavřených, neotvíraných Biblí, do bezpečné karantény nedělního dopoledne, odkud jeho slova do našich pondělků a úterků už nedolehnou.
Anebo že o něm budeme stále mluvit, tak často, aby to vypadalo, že jeho slovo stále plníme... I to se stává, člověk je vynalézavý.. v tom, jak se vyhnout zodpovědnosti.

Záleží na nás – jak se zařídíme.
To, jestli bude Ježíšovo podobenství o zlých vinařích podobné i nám, záleží na nás.

Jak je to tedy s Boží přítomností?
Lidé se často chovají jakoby Boha nebylo.
My však máme možnost chovat se jakoby Boha bylo. I když není fyzicky přítomen, přesto se můžeme chovat tak jako ti Boží poslové a připomínat ostatním, že tady jsou nějaké smlouvy, nějaké příběhy, které nás volají k Božímu slovu zpátky. Které nás volají k tomu, abychom si rozpomněli.
Můžeme lidem připomínat (nebo i sami sobě – když budeme v Bibli hledat posilu a povzbuzení, když jsme sami zoufalí), že  Pán Bůh odcestoval – ale přesto není mrtvý, není ani v pravém slova smyslu nepřítomný. Přichází ve svých služebnících, přichází ve svém Synu. Přichází ve svém slovu. V živé tradici, která jeho slovo předává až do dnešních dnů.
To je evangelium dnešního textu.
Pán Bůh nás povolává k odpovědnosti víry, volá nás k tomu, abychom se rozvzpomněli na dávno uzavřenou smlouvu.
Volá nás ke svému Synu, abychom byli připraveni s vděčností přijmout jeho slovo a nechat si ho pustit přímo do srdce – i když se nám to nebude třeba líbit – jako těm zákoníkům a saduceům.

Hospodine,
Děkujeme Ti za to, že smíme mít podíl na Tvé vinici. Děkujeme Ti za péči, díky které může být tato vinice plodná. Prosíme Tě, dej nám pozorné a citlivé uši, abychom nepřeslechli volání Tvých služebníků a Tvého Syna.
Amen