Jsme přistěhovalci a cizinci

První čtení

Izajáš 57:15  Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: "Přebývám ve vyvýšennosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.

Druhé čtení

Ef 2, 11-22

Kázání

Minule jsme otevřeli list apoštola Pavla do Efezu. Dozvěděli jsme se, že již nemusíme žít životy druhých, nemusíme si nechat určovat, co znamená být šťastný nebo nešťastný, koho poslouchat, komu věřit. Nemusíme být chodící mrtvoly, ale díky vzkříšenému Pánu jsme ujištěni, že Ježíšova cesta víry a lásky je cestou života. Je cestou vysvobození z kruhu beznaděje a smrti. Apoštol vyhlásil, že jsme spasení pouhou milostí a že jsme se s Kristem znovu probudili k životu. Proč? Prostě proto, že Bůh je dobrý. Spasení je dar, není z nás, nemůžeme se jím proto chlubit. Proto se nemůžeme považovat za lepší.

Proto se radujeme, když konáme dobro, víme, že je to z milosti Boží.

My, kteří jsme ještě včera byli v moci zloby a smrti jsme byli zachráněni Boží milostí. Evangelium záchrany nám otevřelo zcela nový pohled na život. Právě v tomto čase (který je vždycky náročný) smíme radostně vykročit, abychom šli v dobrých skutcích, tak jak nám je Bůh připravil a představil na životě a díle JK.

O velikonocích jsme byli vysvobozeni k životu víry a důvěry v oživující dílo JK. Apoštol pokračuje ve vysvětlování toho, kde vlastně stojíme a co jsme zač.

Naše vděčnost lidí, kteří se setkali s velikou milostí pochází z uvědomění, že to tak být nemuselo.

Apoštolovi záleží na tom, aby si křesťané v Efezu uvědomili, že původně byli dosl. neobřezanci, pohanští psi. Bez Boha, bez Mesiáše. Jinými slovy – žili vlastně bez naděje – v naprosté nicotě a cizotě.

Samozřejmě nás napadne, proč to ten apoštol musí takhle vytahovat? Proč ty chudáky efezské křesťany takhle trápí? Jakoby těm chudákům říkal: – podívej – čím byla tvoje babička/dědeček, měli jste záchod v křoví za domem, přišli jste kdovíodkud, podezřelí cizinci, nemáte si co vyskakovat.

Ano, takhle je apoštol trápí. Z kontextu vyplývá, že je takhle trápí proto, že se křesťané v Efezu začali před jinými věřícími chlubit, že jsou vyvolenější a lepší než ostatní.

Jakoby dělníci na vinici, kteří byli přijati už ráno začali těm co byli přijati večer vyčítat, že dostali zaplaceno neoprávněně, my jsme tu přece byli dřív než vy.

Apoštol říká: ani náhodou. Byli jste cizinci, neobřezanci a bez naděje. Nemáte si tedy co vyskakovat.

Apoštol se zamýšlí nad životem bez Boha, který právě křesťané z pohanů vedli. Je to život, který vede k zoufalství.

Připomíná efezským křesťanům – a ta slova mohou platit i nám, protože jsme také křesťani z pohanů – byli jste odloučeni od obecenství Izraele, vyvoleného lidu Božího.

Apoštol připomíná, že pohany s vyvoleným národem nespojuje nic pokrevního. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův - otec JK – není v tomto smyslu Bohem našich otců, ať dojdeme ve svých rodokmenech jak chceme hluboko do minulosti.

Na JK – tedy Mesiáše – jsme neměli žádný nárok. A přece nyní se k němu smíme hlásit, smíme v jeho jméno křtít, chodit k jeho slovu, chodit k jeho stolu…

Jak jsme k tomu tedy přišli?

Apoštol říká, že jsme k tomu přišli pro krev Kristovu. Pro jeho oběť. JK se obětoval a tím došlo k rozbourání plotů a zdí, které nás dělily od Boha Izraele.

To je ta milost, která nás zachránila / spasila. Přijímáme-li tedy Kristovo dílo záchrany, smíme najednou patřit mezi ty, v jejichž čele kráčí Abraham, Sára, Izák, Rebeka, Jákob, Mojžíš, Izaiáš ad.

Díky Kristově milosti smíme být součástí a pokračováním Izraele.

Co to tedy pro nás znamená? Že nemusíme žít v tomto světě jako lidi bez naděje, lidi ponecháni nicotě a zoufalství. Znamená to, že smíme v tomto světě žít plně lidsky v radosti, v naději, ve víře a lásce, kterou přijímáme v Kristu. Smíme mít také vyhlídky k spravedlivé a milosrdné budoucnosti, která je v Božích rukou.

Zaslíbená událost, kterou měl přinést Mesiáš je tedy zapojení pohanů – různých cizinců a přistěhovalců - do rodiny Izraele. Do cesty Izraele. Tato událost znamená pokoj a smíření. Když Mesiáš Kristus učinil toto smíření, vedlo to – k bourání plotů a zdí mezi lidmi.

Jelikož jsme si záchranu nezajistili sami, ale byla nám darována, nemůžeme se jedni nad druhé povyšovat. Před Kristem jsme na tom všichni stejně. A tak si křesťané nemohou hrát na to, že jsou jedni lepší nebo výš než druzí. Proto křesťané vždy vystupují aktivně všude tam, kde se lidé nenávidí kvůli barvě pleti nebo státní příslušnosti nebo kvůli majetku nebo kvůli tisícům dalších věcí. Kristus tahle všelijaká dělení jednou provždy zboural. Křesťanství se díky této víře stalo univerzálním náboženstvím pro všechny lidi.

Ježíšova oběť tedy v určitém pohledu přinesla rozbití stávajících hodnot, stávajících plotů a zdí.

Apoštol popisuje, že na tom zbořeništi díky Kristu vyroste člověk, který žije z jeho milosti. Tzn. člověk bez nenávisti k druhým. Člověk, který následuje Krista, nikoli tento svět a tak se učí třeba milovat své nepřátele.

Apoštol říká, že ti omilostnění hříšníci jsme my. Jelikož věříme Kristovu dílu, jsme vyváděni z milosti Boží z našich všelijakých posedlostí, nenávistí, předsudků, předpojatostí nebo různých falešných vášní.

V Kristu a před Kristem tak není podstatné, jestli jsme bohatí nebo chudí, slušní nebo neslušní, místní či cizinci, tradiční nebo netradiční...

Najednou smíme v jednotě Ducha stanout před Bohem.

Kristus zboural všechno to, co nás rozděluje a otevřel – i nám lidem z pohanů - cestu k Bohu Otci.

Apoštol provokativně připomíná: toto všechno zaslíbení smíme přijmout pouhou vírou. Nemusíme si ho zasloužit, nebo odpracovat.

My, bývalí cizinci, kteří neměli z Božích zaslíbení nárok na nic - máme tedy najednou díky Kristu nárok na všechno.

Z nás – cizinců a přistěhovalců – se stala jedna rodině, najednou máme domov. Patříme doslova k Boží rodině.

Mimochodem: viditelným znamením tohoto stavu věcí – této záchrany - je pro nás křest.

Vždy, když nás tedy budou přepadat pocity, že jsme si něco zasloužili nebo že jsme lepší než druzí nebo že se můžeme povyšovat nad jiné, měli bychom si připomenout právě tato apoštolova slova.

Zajímavé je, že apoštol tady neskončí. Neřekne – tak a teď už můžeme po zbytek života jen rozjímat v nějakém zbožném rozvlažení, že jsme dorazili z cizoty a nicoty domů, do nové rodiny.

Apoštol používá metaforu stavby.

Stali jsme se součástí nové rodiny – a tedy – stali jsme se stavbou.

To je zvláštní přirovnání. Jak můžeme být stavbou? To s námi má být nějak zacházeno a stavěno?

Ano.

Nepatříme už sami sobě, svým svévolnostem, své nenávisti vůči druhým nebo vyvyšování nad druhými.

Stali jsme se (podle apoštola) součástí rozestavěné stavby, která nepochází z našeho já nebo z naší představy, nebo z naší mysli. Stali jsme se rozestavěnou stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a samotným úhelným kamenem, který vše drží a spojuje – je Kristus – tedy Mesiáš.

Tyto základy byly položeny o velikonocích. A díky nim stojí i naše společenství víry. Učíme se rozumět podle jakých plánů má být naše společenství budováno. Učíme se také poznávat a rozumět základu stavby – tedy Kristu. Je to – v tomto životě - nekončící proces.

Proto čteme Písmo, proto se učíme rozumět apoštolským a prorockým kořenům. Všechno naše činění bychom měli porovnávat s Písmem a stále se dotazovat, jestli směřujeme v našem úsilí tam, kam chce Kristus.

Protože tu stavbu, jejíž jsme součástí, neřídíme my, ale Kristus. Z tohoto rozpoznání roste naše vnímavost pro to, co je v daný čas potřebné.

Apoštol vyjadřuje tento způsob našeho života dynamicky. Proces stavění není ukončen, ale děje se. V něm – v Kristu - jste společně budováni.

Tímto způsobem se stáváme Božím příbytkem, tedy společenstvím, které ví, komu patří. Společenstvím, na němž je také vidět, komu patří.

Jsme společně budováni v duchovní příbytek Boží. Z ekumenického překladu nezazní tak zřetelně – co to v tomto případě znamená duchovní:

Efezským 2:20  Vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdežto jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus, 21  Na němžto všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu; 22  Na kterémžto i vy spolu vzděláváte se v příbytek Boží, v Duchu svatém.

Nejde tedy o jakoukoli duchovnost, ale konkrétně o Ducha svatého.

Ještě jednou tedy – apoštol zaslibuje, že se stáváme příbytkem Božím skrze oživující dění Ducha.

Toho Ducha, který má moc proměňovat naše okoralá srdce v srdce plná milosrdenství, solidarity a lásky, tak jak je plně zjevil JK.

Modlitba

Děkujeme Pane, že smíme tvořit ve společenství s Božím lidem duchovní stavbu. Děkujeme, že naše budování směřuješ ke Kristu a nikoli k pomíjivým pozemským statkům. Prosíme, abychom v tomto světě vystupovali právě takto – jako chrám, jehož základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem je JK.

Amen.