Úkol církve

První čtení

Žalmy 68:

4  Spravedliví se však zaradují a jásotem budou oslavovat Boha, budou se radostně veselit.

5  Prozpěvujte Bohu, pějte žalmy jeho jménu, upravujte cestu tomu, který jede pustinami. Hospodin je jeho jméno, jásotem ho oslavujte.

6  Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém.

7  Bůh, jenž osamělé usazuje v domě, vyvádí vězně k šťastnému životu; odbojníci však zůstanou ve vyprahlé zemi.

Druhé čtení

Ef 4,7-13

Efezským 4:7  Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.

8  Proto je řečeno: `Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.´

9  Co jiného znamená `vystoupil´, než že předtím sestoupil dolů na zem?

10  Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest.

11  A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele,

12  aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla,

13  až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Kázání

Naposled jsme četli oddíl o tom, že se máme navzájem snášet v lásce, protože jsme byli zachránění Boží milostí skrze JK.

Apoštol své slovo zvěstuje z vězení, což je zvláštní výchozí situace. Pro někoho je to doklad, že víra nepřináší v životě výhody, pro jiného svědectví apoštolovy opravdovosti.

Apoštol nabádá křesťany, aby si uvědomili, že byli vysvobozeni ze smrti a proto si mají vždycky, když budou chtít prosazovat sebe – vzpomenout na toto vysvobození. Mají se proto navzájem s velkou trpělivostí snášet i ve své různosti.

Apoštol pokračuje radostně: každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. To je dnešní evangelium. Tady bychom mohli skončit.

Každému z nás byla dána milost samotným Kristem. Jak si tu milost představit? Co to vlastně znamená – toto radostné zvolání?

Jaké dal Kristus dary lidem?

Kdybychom vytrhli tyto věty z kontextu apoštolova života a myšlení, mohli bychom si za ně dosadit v podstatě cokoli. Někdo úspěšnou kariéru, jiný dlouhý bezstarostný život, vítěznou na věky zabezpečenou církev, atp.

Apoštol vyhlašuje ovšem evangelium z vězení bez objektivního potvrzení radostné budoucnosti.

Co tedy má na mysli?

Povelikonoční období je nesené radostnou zvěstí o Kristově vítězství. I uprostřed útlaku a nespravedlnosti zní tato provokativní zvěst. Kristus zvítězil, zajal nepřítele, dal dary lidem.

Apoštol zvěstuje víru, že nás od Krista nemůže oddělit žádná sféra, žádná část tohoto světa. Ani výšiny, ani hlubiny, ani cokoli jiného nás už nemůže vzdálit Boží lásce, kterou právě Ježíš Kristus svou obětí přinesl každému člověku.

Konkrétně – apoštol sedí ve vězení – a přesto ví, že toto vězení je dočasné, kdežto vítězství Krista přesahuje všechna vězení tohoto světa. To co nás poutalo a zotročovalo, to o velikonocích spoutal Kristus. Jinými slovy Bůh skrze svého Mesiáše JK.

Proto lidé, kteří byli duchovně mrtví pro své viny a hříchy a kvůli běhu tohoto světa – jsou nyní znovuzrození. Najednou smí lidé poznat a vyznávat, že to co je zotročovalo, co vládlo jejich životem – jako strach, nenávist, předsudky, hamižnost, pýcha, závist, lež, už vládnout nemusí.

Apoštol vyhlašuje radostnou zvěst, že Kristus zlomil moc všem těmto věcem – mocnostem. Už je nemusíme poslouchat, místo toho můžeme zpívat jednomu jedinému Pánu s vděčností, že je on jediný hoden žehnání a chvály.

Naše modlitby a naše díkuvzdání, také ovšem slavení SVP je demonstrací Kristova vítězství v tomto světě. Podobně jako když se modlíme Otče-náš, nahlas zvěstujeme, že různé mocnosti a časní vládcové nebo poměry nejsou naši páni.

Kristovo vítězství má zvláštní povahu. Nemůžeme ho vidět venku způsobem jak jsme běžně zvyklí. Asi ho neuvidíme ve zprávách nebo na plakátech, a pokud ano – tak v pokřivené podobě. Není to totiž vizuální.

Kristovo vítězství se projevuje jako výsledek vnitřního zápasu. Apoštol proto mluví o důvěře a „vnitřním člověku“ (v. 16). Kristovo vítězství znamená, že v nás mohou růst právě tyto (chcete-li: mocnosti) – důvěra, láska, velkorysost apod.

To všechno pro nás Kristus vybojoval. Můžeme se vydat z vnitřní důvěrou i do míst a situací, kam bychom dříve nevešli, protože bychom byli pod panstvím strachu nebo nenávisti. Kristus pro nás vybojoval velkorysost nebo trpělivost etc. a tak se smíme chovat jinak, než dosud. Smíme se zastavit a upřít pohled na svůj život pohledem evangelia. Pohledem důvěry, otevřenosti a lásky.

Kristovo vítězství má být vidět podle apoštola Pavla především na nás, na církvi. Máme být díky těmto vítězstvím alternativou tomuto světu (v. 10).

Existuje řada různých definicí církve. Z úhlu pohledu apoštolova listu do Efezu, bychom mohli říci, že církev je místo, kde lidé vzali vážně Kristovo vítězství. Na takovém místě můžeme rozpoznat Kristovu vládu – právě skrze dary své milosti. Církev se tedy nedá zastrašit a svou činnost projevovanou velkorysostí, solidaritou, trpělivostí, touhou po pravdě, milosrdenstvím, láskou – koná uprostřed různých protivenství a zkoušek, které tento svět chystá. Příklad – kam také může tato cesta dojít - dává apoštol svým vlastním tělem, píše z vězení.

Když tedy jako církev vyznáváme, že Kristus zvítězil, že vstoupil na nebesa, že má v rukou moc, tak tím uprostřed tohoto světa tuto moc demonstrujeme a postupně zviditelňujeme.

Jinak řečeno: stačí, když necháme tyto Kristovy dary mezi námi působit. To je náš hlavní úkol. K tomu máme směřovat v našem úsilí a soustředění – protože jsme byli povolání k jedné naději (v. 3).

Naše vyznávání a naše veřejné přihlášení k vítěznému Kristu tedy nemá smysl bez viditelného života omilostněných hříšníků. Bylo by to braní Božího Jména nadarmo.

Pouhé veřejné proklamování křesťanství např. za účelem demonstrace síly nebo za účelem poškození někoho jiného - je v tomto kontextu rouháním. Církev má v každém čase bdít a být na pozoru, aby do tohoto pokušení zneužití moci neupadla.

Někdy se mluví o Jakubově epištole jako o chybně pochopené milosti, Jakub v ní zdůrazňuje nutnost skutků. Tato epištola se klade jako protiklad uvažování apoštola Pavla. Zde vidíme, že to není pravda. Apoštol mluví o spasení z milosti a zároveň mluví o tom, že vítězství Kristovo je viditelné v tomto světě na nás. Pokud tuto milost přijmeme a vezmeme vážně, naše činy začnou této milosti odpovídat.

Není to tedy samozřejmě tak, jak to chápala církev ve středověku, že pomocí skutků se doplížíme k spáse, je to přesně naopak. Jako první je milost, pak následují naše díky a postupná změna našeho života.

Kristus povolal apoštoly, proroky, zvěstovatele evangelia, pastýře, učitele, aby tito lidé připravovali ostatní, kteří uvěřili milosti – ke službě. K budování Kristova těla.

Každý z nás má v církvi nějaký úkol, řada z úkolů je zaměřená na používání slova, srozumitelně a živě předat svědectví víry. Jiné jsou zaměřeny na službu ve smyslu pomoci druhým. To všechno proto, abychom rostli zralého lidství, které měříme mírou Kristovy plnosti – tedy způsobem života JK – jeho víry jako důvěry.

Církev (sbor) je společné dílo – není to ani zmatek, ani vláda jednoho vůdce, který o všem rozhoduje. Každý z nás je částí těla Kristova. Každý je důležitý – i když třeba na první pohled - nebo pro někoho to může působit, že je někdo víc důležitý než druhý.

My ale nemůžeme hledět do srdce druhého člověka ani nemůžeme vidět všechny úhly pohledu, které má Bůh. Proto je velmi ošemetné kritizovat někoho, že je víc nebo míň vidět.

Apoštol nás povzbuzuje: v církvi se neobejdeme jedni bez druhých. Každý má jiné obdarování a jiný úkol, ale jedni druhé potřebujeme, jsme si navzájem darováni, jsme tu společně jedni s druhými – kolem jednoho Pána.

Za chvíli - kolem jednoho stolu.

Jaký je tedy závěr?

Dostali jsme od našeho Pána ty největší dary, jaké si umíme představit. Dar osvobozující milosti a naděje. Tyto dary smíme v našem sboru – naší církvi – uvádět v život, Kristovo slovo přivádět k vtělenému slovu v naší konkrétní situaci.

Náš úkol do budoucna je věrně a trpělivě tyto dary dál v tomto světě nést. Nést je jako společenství omilostněných hříšníků. Těch, kteří byli zachráněni z otroctví strachu nebo pýchy a otevřeli se Kristovskému životu v tomto světě – tedy zájmu o nouzi nebo potřeby lidí okolo nás.

Pak se už nemusíme bát, že tento úkol nezvládneme a naopak můžeme mít radost z překvapení, že cílem života není strach o život nebo o různé výdobytky, ale služba Kristu, jedinému skutečnému Pánu.

Modlitba

Ježíši Kriste, tobě vzdáváme chválu za tvé vítězství i za slovo, které otevírá naše žití tvé vládě. Buď s námi svým Duchem, aby tvou vládu nepřekryla ani náš strach, ani sobetví, ani pýcha, ani pohodlnost.

Amen.