První
čtení
Genesis
Genesis 4:1 I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla
a porodila Kaina. Tu řekla: "Získala jsem muže, a tím
Hospodina."
2
Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem
ovcí, ale Kain se stal zemědělcem.
3
Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin
země.
4
Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z
jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar,
5
na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain
vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.
6
I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul? A proč
máš tak sinalou tvář?
7
Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat
dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty
však máš nad ním vládnout."
8
I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na
poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej.
Druhé
čtení
Efezským
3:1 Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás
pohany.
6
pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají
v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.
8
mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta
milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství
10
Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze
církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost,
11
podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši,
našem Pánu.
12
V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s
důvěrou.
13
Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás
musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě.
Efezským
4:1 Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu
povolání, kterého se vám dostalo,
2
dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a
trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce
3
a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem
pokoje.
4
Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni;
5
jeden je Pán, jedna víra, jeden křest,
6
jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny
působí a je ve všech.
Kázání
Dnes
se opět vracíme k apoštolskému listu do Efezu. Apoštol v něm
připomíná, že se křesťané z pohanů nemají čím chlubit,
zejm. ne původem. Před přijetím Krista byli dosl. mrtví pro své
viny, protože podléhali duchu tohoto světa. Tzn. jejich systém
hodnot byl utvářen okolím, nikoli dílem JK. Vysvětlili jsme, co
všechno může spadat pod onen vliv běhu tohoto světa. Apoštol
připomíná, že Bůh ze své lásky dal nám – tedy pohanům –
znovu se narodit spolu s Kristem. Vzkříšení tak má pro nás
konkrétní dopad. Byli jsme zachráněni – čistou Boží milostí
– ne našimi skutky. Proto se nemůžeme chlubit. Jsme povoláni v
tomto světě – všelijak pošramoceném konat dobré skutky. Tyto
skutky jsme si nepřipravili ani nevymysleli, ale připravil nám je
Bůh ze své milosti.
My
– křesťané z pohanů – už tedy nejsme cizinci a
přistěhovalci, ale patříme k Božímu lidu, k Boží rodině.
Jsme součástí stavby, jejímž úhelným kamenem je JK a základem
apoštolové. Apoštol zdůrazňuje, že jsme budováni, nikoli
jednou provždy hotově a definitivně zabudováni. Jsme v tvůrčím
procesu.
Vyvolený
národ nelíčí Pavel jako národ, který je zavržen, protože
nepřijal Krista, ale jako rodinu, do níž jsme skrze Krista byli
přijati.
Dnes
tedy pokračujeme apoštolskou výzvou k jednotě, k pokoji,
tichosti, trpělivosti.
Z
toho dnešního oddílu nás provokuje zejm. situace, z níž apoštol
k jednotě vyzývá. Apoštol totiž píše z vězení. To je
kontrast. Apoštol se totiž nemůže zaštítit autoritou nějaké
funkce nebo vlivným postavením. Nebo aspoň důkazem, že jeho
volba pro Krista přinesla materielní či hmatatelné vítězství
uprostřed tohoto světa. V jistém smyslu je pohoršující, že
apoštol píše prostě z kriminálu. Lidi by si mohli říct: co nás
má tenhle poučovat. Obecně se mezi lidmi říká, že když někoho
zavřou – tak přece musel něco udělat. Setkávám se i s tím,
že se toto říká o lidech, kteří byli odsouzeni nespravedlivě.
Apoštol
se nebojí. Nejen že se nebojí vězení, ale nebojí se to i
přiznat – kam ho jeho služba vzkříšenému Pánu dovedla. Do
vězení.
Přesto
si Pavel – právě ve vězení - dovoluje tvrdit, že jsme byli
povoláni k naději.
Už
z tohoto úvodu je snad patrné, jak provokativní ta apoštolova
slova jsou. Přesto – když o naději mluví člověk, který sedí
zrovna v kriminále – zní to snad autentičtěji, než kdyby o
naději mluvil člověk z hradní kanceláře, či přes svého
mluvčího.
V
každém případě nás apoštol zve k víře, která se nebojí ani
kriminálu. Víra se dívá dopředu směrem k naději, která je
zakotvená v Bohu. Tato naděje a víra je založena na poznání, že
Bohu můžu důvěřovat.
Není
to ani snadná ani jednoduchá víra. Není to víra, která směřuje
do uzavřenosti před světem. O tom svědčí apoštol vlastním
tělem.
V
kontrastu k prožívanému apoštolovu příkoří jsou jeho slova o
klidu.
Na
cestě víry máme jít jako společenství. A máme o něco
usilovat:
3
usilovně
hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.
4
Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni;
5
jeden je Pán, jedna víra, jeden křest,
6
jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny
působí a je ve všech.
Jeden
Pán je tedy ten ukřižovaný Kristus. Jeden Duch, jeden Otec,
který se vzkříšením přiznal právě k tomu jednomu ukřižovanému
Kristu, kterého zavrhli. Právě tento Mesiáš se nám stává
zdrojem záchrany. Právě tento způsob života a víry ukřižovaného
Ježíše z Nazareta se nám stal záchranou.
Tato
jednota, o níž apoštol mluví je nesamozřejmá, provokativní,
zvláštní a probojovaná. O tuto jednotu máme dosl. USILOVAT.
Apoštol
nás nevybízí, abychom si našli jednoho vůdce a kolem něj se
semkli jako jedna armáda. Máme být jednotni v odpovědi na dílo
JK.
Apoštol
říká, že Kristovo vítězné panství se zviditelňuje v tomto
světě právě na našem životě, jeho následovníků.
4,
2b: Snášejte
se navzájem v lásce
3
a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem
pokoje.
Máme
být spojeni svazkem pokoje. Apoštol má na mysli pokoj, který
přinesl JK. Nikoli pokoj od hádek v manželství, v zaměstnání,
se sousedy. Pokoj od tohoto světa. Pokoj získaný útěkem od
problémů tohoto světa.
Sám
apoštol svědčí o tom, že vnášení pokoje Kristova do tohoto
světa je často spojeno s napětím a odmítnutím. J nepřinesl
falešný pokoj, pokoj ve smyslu útěku od služby druhým. Ježíš
skutečně nikdy neřekl, abychom se kvůli tomu, abychom měli pokoj
– stáhli ze světa. Naopak, následování pokoje Ježíšova nás
v tomto světě staví do hádek a různého nepřátelství.
Ve
chvíli, kdy podle Kristových blahoslavenství trpíme s trpícími
nebo pláčeme s plačícími, dosahujeme pokoje ve smyslu svědomí
a ve smyslu naplnění slov JK, ale naše nasazení bývá zpravidla
vnímáno jako drzý odboj a vede k násilné reakci.
Jedná
se o zvláštní pokoj Kristův, pokoj svědomí, o nějž máme v
lásce usilovat. Usilovat bez touhy po pomstě nebo povýšenosti,
ale v solidaritě jedni z druhými.
Uprostřed
tohoto světa, uprostřed našich jinakostí a originálních
přístupů máme usilovat společně o jednotu, o pokoj zakotvený v
JK. V jeho způsobu života, v jeho cestě, v jeho těle a krvi.
Apoštol
říká, že pomoci nám k tomu má skromnost, pokora, tichost,
velkorysost.
Často
jsou naše konflikty lemovány touhou po sebeprosazení a
sebedůležitostí. Apoštol radí, abychom si uvědomili, že jsme z
hlediska viny a spásy na tom všichni stejně.
Z
tohoto přiznání si skutečného stavu přichází rozpoznání
vděčnosti.
Apoštol
nám připomíná, že před Bohem si díky Kristu nemusíme nic
zasloužit. Před Bohem si nemusíme nic překřičet, urvat,
odstrčit, vybojovat, vyvztekat. Nemusím ukazovat, jak jsem
dokonalý, nemusím dávat na odiv své bohatství.
Jsem
totiž obdarovaný a můj život se smí řídit podle této
vděčnosti. Najednou může vzniknout prostor pro nahlédnutí nouze
druhého člověka.
Apoštol
jmenuje v tom našem usilování také trpělivost – kterou můžeme
přeložit také jako velkorysost. Tpělivost, či velkorysost je
opak urážení se, které je navíc většinou spojeno se
samolibostí. Když se na někoho urazím, tak nedám samolibě
prostor pro možné řešení situace. Mohu se dokonce nechat utopit
ve vypočítávání křivd, které se mi udály, protože mi ten a
ten nedal za pravdu.
Pavel
poznal, že i ve společenství následovníků Krista se lidi utápí
v těchto hádkách, proto se snaží křesťany v Efezu povzbudit,
aby si vždy, když se dostanou do podobných sporů uvědomili, co
je skutečně podstatné a k čemu máme společně směřovat, aby
na nás bylo vůbec poznat, že jsme křesťané.
Apoštol
nás povzbuzuje, abychom v našich zápasech nebyli malicherní a
urážliví – tedy abychom neměli v centru sebe, ale abychom byli
trpěliví a hledali prostor pro řešení sporů v lásce a
solidaritě – tedy – abychom měli v centru Krista.
Vždyť
malicherné spory dokážou postupně společenství zcela rozvrátit.
Apoštol
připomíná, že Bůh je sám velkorysý. Nakonec toto poznání
vyjádřil už žalmista: 4 Hospodin vykupuje
ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a
slitováním,
10
Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám
dle našich nepravostí.
O
tuto velkorysost máme usilovat, Pavel nezastírá, že je to zápas
a dřina. Je to zápas, který má smysl.
MODLITBA
Děkujeme
Pane za povzbuzení k životu zakotveném v JK. Prosíme, abychom
dokázali rozpoznat, co je v životě podstatné a co je malicherné.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat