Němý

První čtení

Izajáš 35:1  Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím.

2  Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha.

3  Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím.

5  Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých.

6  Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině.

10  Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.

Druhé čtení

Mt 9, 32-34

Kázání

Evangelista Mt nám představuje postupně soupis různě nečistých lidí, aby nám ukázal, jak se k nim Ježíš zachová.

A aby představil různé situace, v nichž se má projevit Ježíšovo poslání.

V pozadí stojí tedy zásadní otázka evangelií: je Ježíš Mesiáš? Vždyť proto bylo evnagelium sepsáno, abychom se mohli rozhodnout, jestli v takového Mesiáše chceme věřit.

Vůbec to není jednoduchá otázka, protože Mt představuje Ježíše jako toho, kdo zavádí různé novoty a převrací na ruby zavedené zvyky a řády. Např. slepotu přece dopouští Hospodin a má k tomu asi svůj důvod. A teď přijde nějaký Ježíš a tvrdí, že Hospodin je na blízku i slepci. Z pohledu farizeů se tedy Ježíš stavěl proti náboženským normám.

Všechny příběhy o postižených lidech z posledních částí evangelia, které čteme, spojuje jedno společné – něco – co je i pro nás nesmírně důležité. Ve všech případech se s Ježíšem setkají tito lidé jako s novou šancí ve svém životě. S novým počátkem. Často se jejich zážitek projevuje jako něco, co zcela zbořilo předešlé představy o tom, jak funguje svět. Ti, kteří byli z různých důvodů (které jsou nám postupně naznačeny) vyloučeni ze společnosti jsou najednou prohlášeni za čisté. Jinými slovy: jsou Ježíšem přijati, objati.

Jejich život najednou dostane úplně nový směr. Ať to byl člověk, který byl zotročený vinou – celník. Nebo lidi prokletí – posedlí v Gerase. Nebo lidi odepsaní pro své postižení – žena s krvotokem. Nebo slepci s hořkým životním údělem a samotou. Ti všichni se setkali s Ježíšem jako nečekanou novou šancí.

A evangelista neopomene vždy připomenout, že vždy tyto novátorské činy vyvolali také vlnu odmítání a nevole – řekli bychom u zástupců běžné společnosti – jakési střední třídy (samozřejmě) věřících. Ty právě zastupují farizeové.

Uzdravení slepci se rozeběhli do kraje a tu k Ježíšovi přivedli němého člověka. Přesněji – hluchoněmého. (řec: kófos znamená dosl hluchý a němý)

Hluchoněmý člověk tu představuje jakousi krajní možnost v níž se může kazatel – mesiáš – ocitnout. Hluchoněmý člověk je velmi osamocený. Jaké měl asi postavení v době Ježíše? Byl z hlediska společenského života odepsaný stejně jako ti slepci.

Hluchoněmý člověk nemůže slyšet. Nikdy si nezazpívá píseň, kterou by uslyšel. Nemůže ovšem také slyšet zvěst o Ježíšovi. To je možná hlavní důvod, proč nám o něm evangelista vypravuje. Představí nám postupně seznam různě vyčleněných lidí ze společnosti a nyní tedy případ snad nejtěžší – člověka, který prokazatelně nemohl o Ježíšovi slyšet. Tento člověk nemohl tedy ani prosit o smilování. Nemluvil.

Tato kombinace neštěstí je tedy obzvláště smutná. Někdy přemýšlíme o tom, zda před tím, než nás Ježíš přijme, musíme učinit nějaké vyznání či pokání. Evangelia jsou provokativní v tom, že nám ukazují Ježíše jako toho, kdo přijímá člověka, aniž by ho před tím prověřil, lustroval, vedl k pokání. I celníka přijal hned. Tady je najednou člověk, který – i kdyby chtěl – nemůže pronést nějaká kající slova nebo prosbu.

Podle přirozené náboženské lidské logiky by mu tedy nemělo být odpuštěno, protože nevíme, co si ten člověk myslí. Je to nesmírně choulostivá situace z různých stran.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsou pro mne osobně nejtěžší chvíle v hospicu, kdy mám navštívit právě lidi hluché nebo ty, kteří nemohou mluvit. Jsem v takových chvílích bezradný.

Našli se ovšem lidé, kteří si asi řekli něco v tomto smyslu: Ježíš se chová divně, porušuje zvyky a tradice, přijímá vyvržené a nečisté. Třeba pomůže i tomuto hluchoněmému. A třeba se taky ukáže, že tak daleko jeho síla nesahá a s člověkem jako je tento nebude moci nic učinit. Ale aspoň to zkusíme.

Třeba je vedla jen zvědavost. Nevíme.

Ať je to jak chce, našli se ti, kteří když sami uslyšeli a snad i uvěřili, vzali toho, který neslyšel a nemluvil a přivedli k Ježíšovi.

Možná si vzpomněli na dávné proroctví o tom, že slepí prohlédnou a hluší uslyší a němí promluví.

Ježíš sestoupil k tomu hluchoněmému a vyvedl ho zpět do společenství těch, kteří slyší a mluví.

Evangelista nám nenabízí detail Ježíšova uzdravujícího činu. Jako bychom ten čin sledovali z dálky. Ani se zde dnes nemluví o víře. Evangelista se místo toho soustředí na reakci okolí. Jedni jsou nadšeni, druzí odmítají a pomlouvají. Pro Mt je důležitější upřít pozornost právě na tento aspekt Ježíšova působení.

Opět se tu tedy opakuje tradiční scénář. Ježíš je jedněmi oslavován a druhými nenáviděn. Jedni jsou nadšeni z toho, že je tu něco nového. Tolik radosti si nikdo nepamatuje.

Ovšem hned zní také obavy z těch novot. Stejně jako u Gadary. Ochránci náboženství Ježíše odmítají jako nebezpečného novátora. Obávají se, že staré dobré měchy zvyku a tradice začínají mít kvůli takovému jednání trhliny.

Evangelista nám ukazuje dva světy. Jeden je svět, který neulpívá na zvycích, který má radost, když se někde radost objeví, který očekává dobro – i když je přece na světě tolik zla.

Druhý postoj je řekli bychom pesimistický. Nečeká nic dobrého. Za tím, co vypadá jako dobro, se určitě skrývá něco nebezpečného a tak je lepší to odmítnout. Nedůvěra. To je Paní těchto lidí – kteří jsou – kupodivu věřící a dokonce velmi moc věřící – v Bibli zběhlí.

Je zvláštní kolik místa a energie věnují evangelia kritice věřících lidí.

Náboženství je nebezpečné, generuje nebezpečné postoje, které tady prezentují farizeové.

Jsou to ovšem postoje obecně lidské. Proto je tyto místa potřeba číst jako kritiku do vlastních řad, nikoli, jak se to četlo celá staletí – jako kritiku židovské víry. S farzejstvím se setkáváme ve všech vírách.

Mt se snaží ukázat, že evangelium je skutečně něco, co souvisí se změnou.

Každá změna je nám lidem – většinou čím jsme starší – víc nepříjemná. Lidi se bojí změny.

Proto Ježíšovy nové postoje, i když vedou k dobru – přináší tolik odmítání.

Kde se v evangeliu objeví Ježíš, tam se s ním objeví nový počátek. A nopak – ustupuje všechno, co v životě staví bariéry mezi lidmi, všechno co rozsévá nenávist, všechno co izoluje jednoho člověka od druhého, všechno co zbavuje naděje. Všechny názory, které tvrdí, že bude jen hůř.

Fariezové potvrdili svým jednáním, že Ježíš přináší nový přístup.

Svůj názor ovšem vyslovili jako verdikt, který má Ježíše trvale poškodit. Ježíšovi nelze věřit, je to podvod, démoni ho poslouchají, protože jim za to něco slíbil.

Ve skutečnosti svým přístupem fariezové ukazují bídu svého postoje, oni vlastně nevěří, že Bůh skutečně může učinit něco nového a dobrého. I když navenek tvrdí, že věří. Jejich víra je uzavřená sama v sobě, jsou přesvědčeni, že jen oni ví nejlíp, kdo to je Bůh a jak se má jeho moc projevovat.

Jakoby nám kladl Mt otázku: jak jste na tom vy, jak moc vpustíte Ježíše do svého života? S radostí nebo s odmítnutím?

Modlitba

Náš Pane, ty sám nás uč slyšet a poslouchat. Mít pročištěné uši, nebýt hluchý, zaposlouchaný sám do sebe - když se vyprávějí mesiášské příběhy.

Dej nám svého Ducha, ať nám poskočí srdce - vítá tě s vírou – statečně vykročí neprošlapanou cestou - a přináší ti všechny ty chromé, hluché a slepé, na něž se zatím nedostalo.

Amen.