Spása milosti

První čtení

Exodus 15:1  Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň. Vyznávali: "Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.

2  Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. On je můj Bůh, a já ho velebím, Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji.

3  Hospodin je bojovný rek; Hospodin je jeho jméno.

4  Vozy faraónovy i jeho vojsko svrhl v moře, v moři Rákosovém utonul výkvět jeho vozatajstva.

5  Tůně propastné je zavalily, klesli do hlubin jak kámen.

6  Tvá pravice, Hospodine, velkolepá v síle, tvá pravice, Hospodine, zdrtí nepřítele.

11  Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy?

12  Vztáhl jsi pravici a země je pohltila.

13  Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil, provázel jsi jej svou mocí ke své svaté nivě.

Druhé čtení

Efezským 2:1  I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy,

2  v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.

3  I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.

4  Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval,

5  probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

6  Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši,

7  aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.

8  Milostí tedy jste spaseni skrze víru.

9  Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

10  Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Kázání

Je už nějaká doba po velikonocích a tak se můžeme ptát, k čemu vlastně nám velikonoce jsou – co pro nás vlastně znamená zázrak vzkříšení? Ta otázka se může zdát na první pohled nevhodná.

Přesto je právě tato otázka tématem začátku listu do Efezu. Jistě se mnoho lidí už tehdy ptalo, k čemu v našem životě vlastně velikonoce vedou. Co se změnilo?

Jak přijmout to, co se stalo. Z evangelií víme, že událost zázraku nemusí znamenat nic. Dokonce může znamenat, že zlí lidé začnou v reakci na vzkříšení ještě více ubližovat. Tak jednali např. velekněží, když dali příkazy vojákům, aby rozšířili zprávu, že učedníci Ježíšovo tělo ukradli.

Samotné setkání se zázrakem vzkříšení ještě není zárukou, že to s námi něco pozitivního udělá. Dokonce v Mt evangeliu je řečeno, že někteří z těch, co se klaněli vzkříšenému Pánu v Galilei – pochybovali.

Musíme se tedy ptát, co vzkříšení znamená pro ty, kteří uvěřili, že takto jednal s Ježíšem sám Hospodin?

Apoštol jde na samou dřeň. Říká, že jsme dřív byli mrtví. Chodili jsme v různých přestoupeních, babrali jsme se ve svých vinách, otročili jsme špatným věcem.

A v tom našem umírání jsme byli naráz oživeni Boží milostí, která má svůj vrchol. Ten vrchol jsou právě velikonoce. Ježíšovo ukřižování a vzkříšení.

Jsou to vlastně docela drsná slova a dnešnímu člověku málo srozumitelná.

Možná bychom byli raději, kdyby apoštol mluvil o nějaké Božské energii nebo životu samotném, který právě na jaře tolik ukazuje svou úžasnou sílu. Bylo by nám to asi pochopitelnější.

Apoštol nemyslí ani na energii ani na přírodu. Myslí na Boží milost, která všechny tyhle věci o velikonocích přesahuje a přeznačuje.

Co měl asi na mysli autor listu Efezským, když mluvil o všelijakých vinách, v nichž jsme chodili jako mrtví?

Ono to na první pohled vypadá, jako nějaký náboženský moralismus. Apoštol jde ale hlouběji a ptá se po tom, co vábí lidi k tomu, aby nemuseli myslet na to podstatné. Lze totiž poměrně snadno prožít celý život v různých starostech i touhách a úspěšně se vyhýbat otázkám po tom, jestli to naše pachtění není náhodou jen závoj nebo náhražka, která má zakrýt palčivé otázky po vlastním hlubokém naplnění, které tak necháváme uplavat pryč.

Známe řadu příběhů např. z hospicu, které ukazují, že lidi skutečně tyto věci nechávají být, ale v situaci životní zkoušky jim znovu neodbytně přijdou na mysl.

Apoštol Pavel se domnívá, že existují různé typy duchovního umírání, různé typy nebo znaky podřízenosti.

Jednak je to posluhování duchu doby, běhu času, všelijakým mocnostem tohoto věku a pak také zcela jednoduše otročení vlastnímu já.

Všechny tyhle věci nám brání žít naplněný život, k němuž jsme byli Bohem povoláni.

Člověk je těmito způsoby neustále podmaňován k otroctví. Už ze SZ víme, že Bůh Izraele je Bohem naděje vysvobození z otroctví. Následovníci JK pochopili život a dílo JK jako lék nebo cestu vysvobození z lidského utrpení, které právě apoštol popisuje.

Člověk trpí, když otročí duchu doby. To znamená, když opakuje bezmyšlenkovitě to, co opakují druzí. Když se nechá strhnout obecnými představami co je štěstí. Když naslouchá různým módním řečem nebo trendům. S tím se pojí různé dobové závisti – kdo by dnes záviděl sousedům počítač nebo ledničku. Pamatuji se na řadu rozhovorů z dob totality, kdy se řešilo, kdo ze sousedů má kterou značku a který přístroj. Dnes je to úsměvné, ale různé touhy a závisti v nás stále přežívají a jen věci mění jména.

Nejde o věci. Jde o to, že člověk může být doslova vlečen obecnými postoji o tom, co znamená najít štěstí. Postaví-li si můj přítel dům, chtěl bych si taky dokázat, že umím postavit dům, jedou-li sousedé na dovolenou do Egypta, neměl bych jet já taky do Egypta, abych se neztrapnil?

Mám se kvůli tomu tajně zadlužit?

Je řada lidí, kteří doslova žijí životy druhých. Nechají si okolím určit jak žít, kolik vydělávat, za co utrácet, jak trávit volný čas. Komu věřit.

Otročení duchu doby se projevuje také v oblasti smutku. Okolí může určit, z čeho mám být smutný. Většinou, když nemohu dosáhnout toho, co okolí. Člověk tyto „neúspěchy“ pak může dokonce prožívat jako životní prohru.

Jsou případy, že si lidé z tzv. neúspěchu úplně zkazí život a propadnou totální beznaději a pocitu zmaru.

Nakonec - pocit, že nežiji svůj vlastní život byl vyjádřen v mnoha filmech a umění.

Apoštol říká, že takový člověk není živý. Je jako chodící mrtvola. Apoštol má tu drzost, že zevšeobecňuje a říká to o nás všech.

Všechno toto mrtvolnění jinými slovy znamená, že sloužíme něčemu jinému než tomu co ztělesňuje Bůh. Podle apoštola jsme k takovému mrtvolnění vábeni všichni.

Naproti tomuto našemu mrtvolnění stojí JK svým životem a dílem. Apoštol věří, že JK ztělesnil Boží působení zcela jedinečným a mimořádným způsobem. Naplnil na sobě stoprocentně lidství. Můžeme je popsat jako ztělesněnou víru naději a lásku.

Člověk, který se uzavřel víře, naději a lásce podle Pavla slouží spíš vlastnímu egu a strachu nebo závisti a zatvrzelosti. To vše si můžeme představit pod termínem „vládce nadzemských mocností“. Je to vše, co nás vzdaluje od víry, naděje a lásky.

Vždy když člověk propadne strachu a beznaději, tak v té chvíli vystihuje tu Pavlovu myšlenku. I my někdy říkáme, že už ničemu nevěříme, že nic na světě nemá smysl, že zlo triumfuje.

A skutečně, když podlehneme tomuto pocitu či názoru – tak napomáháme zlu. V každé chvíli kdy sami řekneme, že nemá smysl ničemu dobrému věřit se stáváme jakousi duchovní mrtvolou.

Často tento pocit vítězí právě z nějakého osobního neúspěchu nebo ze závislosti na skutcích druhých. Je to takový začarovaný kruh.

Bohužel tento kruh nefunguje jenom u jednotlivců, ale také u větších skupin, ba u celých národů. Jedni nenávidí druhé, chtějí urvat na druhých co nejvíc výhod pro sebe, a tak jako celé národy kořistíme, vedeme války, nenávidíme se. Místo abychom přijali poznání, že jsme všichni lidé na této planetě bratři a sestry, děti jednoho stvořitele a máme se všichni milovat.

Apoštol má na tento stav věcí lék. Nabízí vysvobození z tohoto kruhu beznaděje a kruhu smrti. Z kruhu beznaděje, který je nejdříve v našich hlavách, v naší mysli a potom se rozlévá do reálné nenávisti.

Apoštol do tohoto stavu věcí - do naší mrtvolnosti provokativně vyhlašuje: 4  Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval,

5  probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

Apoštol vyhlašuje nesmírně drzou myšlenku.

Bůh nás probudil k životu spolu s tím odepsaným popraveným a pohřbeným Kristem.

Nás, kteří jsme chodící mrtvoly uzavřené v pasti naší sobeckosti, pýchy nebo závislosti – o velikonocích vytrhl z této smrti.

Do světa, který je zasažen zlem a smrtí najednou vtrhl život vysvobozený a proměněný.

Vzkříšení vedlo k proměně i nás.

A má moc natrvalo náš život proměnit a ovlivnit. Oživit.

Protože Bůh je dobrý. Jeho dobrota se právě takto projevila.

Bůh to s námi myslí dobře. Tak apoštol vyjádřil radost a naděje z velikonoční události.

Velikonoce znamenají ujištění, že na světě není nic, co by mohlo tuto oživující moc zničit nebo zastavit.

Tuto naději chce vyjádřit obraz nebo znamení nebo symbol Krista sedícího po pravici Boží. Nikoli přísný brutální soud, ale vyhlášení vítězství naděje, víry a lásky nad strachem, nenávistí, beznadějí.

Apoštolova víra je provokativní. Jinými slovy říká, že Bůh ukázal svou pravou tvář a podstatu v díle JK.

Křesťané toto provokativní vyznání v různých dobách pochopili různě. Bohužel ho mají tendenci některé skupiny vnímat jen jako bič na druhé. Říkají: my jsme ti vysvobození, ti lepší, ti křesťané, ti spasení. A vy ostatní, kteří věříte jinak jste horší a špatní.

Tato hašteřivost dokonce už od začátku vládla mezi jednotlivými sbory. Proto apoštol připomíná:

9  Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

I dnes existují lidé nebo i my sami můžeme mít někdy vnitřní pocit – že jsme lepší – tak do těchto pocitů či k těmto lidem patří apoštolova slova – že spása není nijak spojená s našimi činy. Je to Boží dar.

Ať se nám to líbí nebo nelíbí – často nelíbí – proto je v evangeliích mnoho podobenství o tom, jak dělníci nedostali od svého pána stejně zaplaceno a nadávali – ať se nám to líbí nebo ne - spásu nemůžeme nijak ovlivnit svými činy.

Jsme osvobozeni od předhánění, kdo z nás je víc věřící.

Jsme osvobozeni od odsuzování těch, kteří žijí tak jak se nám třeba nelíbí.

Pokud nás tedy evangelium ovlivňuje k tomu, abychom konali dobro, nebo abychom pečovali o druhé, nebo abychom pečovali o sbor. Máme za to děkovat.

To, že někomu pomohu - je milost. Nikoli znak toho, že jsem lepší a že se mohu nad druhého povyšovat.

Apoštolovo slovo: milostí jste spaseni – si můžeme představit jako nadšený výkřik člověka, který byl zbaven tíhy. Je to křik člověka, jemuž se navrátila do srdce láska, do mysli radost a do jeho konání veliká naděje.

Apoštol se raduje tak jako se kdysi radoval z vysvobození Mojžíš. Bůh vás vysvobodil, jeho milostí jste spaseni!

Vy, kteří jste ještě včera byli v moci zloby a smrti jste byli zachráněni Boží milostí. Evangelium záchrany nám otevřelo zcela nový pohled na život. Právě v tomto čase (který je vždycky náročný) smíme radostně vykročit, abychom šli v dobrých skutcích, tak jak nám je Bůh připravil a představil na životě a díle JK.

Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Modlitba

Děkujeme Pane za tvé vysvobození. Děkujeme, že jsi nám v Kristu Ježíši nablízku a pomáháš nám nalézat naše místo ve světě. Děkujeme, že ve tvém jménu smíme působit dobro v tomto náročném světě.

Amen