Pravdivost

První čtení

Izajáš 63:7  Milosrdenství Hospodinovo budu připomínat, Hospodinovy chvályhodné činy, všechno, jak Hospodin nás odměňoval, velkou jeho dobrotu k izraelskému domu. On je odměňoval podle svého slitování, podle svého velikého milosrdenství.

8  Prohlásil: "Vždyť oni jsou můj lid, synové, kteří nebudou klamat." Stal jsem se jim spasitelem.

9  Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval; svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné.

Druhé čtení

Ef 4,25-32

Efezským 4:25  Proto zanechte lži a `mluvte pravdu každý se svým bližním´, vždyť jste údy téhož těla.

26  `Hněváte-li se, nehřešte.´ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce

27  a nedopřejte místa ďáblu.

28  Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.

29  Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

30  A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.

31  Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost;

32  buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.

Kázání

Minule jsme slyšeli část, kde apoštol popisuje pohanství srdce. Pohanství, které se netýká náboženských rozdílů, ale stavu každého člověka.

Toto pohanství necharakterizují rozdíly v rituálech, ale vztah ke světu. Vyznačuje se:

• zatemněným chápáním,
• odcizením od Boha
• životní otupělostí.

Apoštol věří, že setkání s Kristem vede k proměně srdce - k stvoření nového srdce.

Pavel bourá představu, že někde uvnitř nás je nějaká jiskra Boha, kterou stačí oprášit. Pavel mluví o úplně novém stvoření.

Člověk je pokřiven a znetvořen špatnou volbou, nečistým srdcem, zbloudilým duchem, svedenými city. Jediný Bůh může znovu slepit člověka v nové stvoření.

Pavel v tom dnešním oddílu vyjmenovává, co znamená konkrétně toto nové lidství, které si máme obléct.

Zanechte lži, nedopřávejte místa ďáblu, nekraďte, pracujte – ne kvůli sobě, ale kvůli potřebným, přestaňte lhát, říkejte věci, které pomáhají, zanechte špatností.

Komu to vlastně apoštol říká? Co je to vlastně za křesťany?

Z apoštolovy řeči vyplývá, že jsou to lidé, kteří se chovají snad i hůř, než by se nám líbilo.

Má to být obraz nás samotných?

Podle toho, co apoštol těm lidem vytýká se zdá, že jsou to všechno zloději, lháři, podvodníci.

Na druhou stranu: komu vlastně Ježíš zvěstoval evangelium? Od kdy máme nad člověkem zlomit hůl? V příbězích o tom jak Ježíš zachraňoval lidi, čteme o tom, že Ježíš záchranu zvěstoval bez předchozího vyškolení nebo záruky, že se dotyčný člověk napořád polepší. Ježíšovo slovo naděje patřilo každému, kdo za Ježíšem přišel.

Každý z nás, pokud jde do sebe, narazí na spoustu neshod nebo věcí, které by chtěl udělat líp.

Rozhodně nejsme dokonalí. I nám –ale - Ježíšovo slovo záchrany patří. Stejně jako těm lidem v Efezu. Pavel postupuje jako Ježíš. Mohl by říct: jste zloději – nebudu vám nic říkat, nemáte šanci. Bůh vás nechce.

Lze předpokládat, že část sboru křesťanů v Efezu skutečně tvořili lidé podobného typu, s nimiž se setkával Ježíš. Tedy povaleči, zloději, prostitutky, opilci a další nejrůznějším způsobem podezřelé existence.

Pokud připustíme, že je Ef. sbor tvořen těmito lidmi, těmito „nepřizpůsobivými“, pak samozřejmě ta apoštolova slova znějí mnohem zřetelněji.

Ježíšova zvěst přece patřila právě těmto lidem, proto Ježíš pobuřoval – že se s takovými lidmi setkával.

Křesťané vždy působili na všelijakých náročných místech, ve vězeních, zařízeních pro sociálně slabé apod. Pomáhat těmto lidem vychází ze samé podstaty křesťanské zvěsti.

Evangelický sbor nemá být klubem pro vyvolené, pro tzv. slušnou společnost. Z evangelií vyplývá, že společenství následovníků Ježíše je místo, kam může každý. A v němž se díky tomu objevuje řada problémů.

Z apoštolova dopisu vyplývá, že sbor je místo náročné, protože se tam nachází právě lidé různého původu nebo způsobu života.

Pomáhat druhým - neznamená jim jednou pomoci, ale je to běh na dlouhou trať. Proto Pavel různým způsobem popisuje, co na této cestě dělat. Obnova lidského života se má promítat všude.

Apoštol uvádí tři věci, které jsou na cestě obnovy života důležité:

pravdivost – která vede k pomoci

poctivá pracovitost – která vede k milosrdenství

odpuštění – které je znamením odpuštění Božího

Když je člověk nepoctivý, tak se ukazuje, že v jeho životě – i kdyby se sebevíc hlásil ke křesťanství – ve skutečnosti panuje zlo. K takovému směru bytí patří i neustálé udržování hněvu, uraženosti, naštvanosti na druhé.

Takový člověk tedy dává prostor zlému jednání – tedy ďáblu – jinými slovy – příležitosti k maření Božího díla.

Lži a různé polopravdy, všelijaké přetvářky mohou činit život postupně neúnosným. Kristus v porovnání s životem v přetvářce a ve lži působí jako světlo obnovující pravdy. Apoštol poznal Krista jako toho, kdo vysvobozuje z otroctví přetvářky, lži nebo pokrytectví.

Společenství víry se vyznačuje tedy životem v pravdě. K tomu patří i nutnost přiznat vinu, přijímat pravdu a věřit, že lékem je odpuštění.

Společnost je obecně nastavená tak, že určitou míru lži a přetvářky považuje za normální - skoro bych řekl nutnou. Je normální dělat se lepším než jsem, zvláště – např. když po někom něco chci. Je normální vychvalovat to, co potřebuji někomu druhému vnutit nebo prodat. Je normální, že neříkám pravdu, když se mi to společensky – nebo politicky nehodí.

Před rokem 89 se doma často mluvilo úplně jinak, než na veřejnosti. Přetvářka po roce 89 ovšem nezmizela, svoboda slova vede k zneužívání této svobody.

Současná společnost se složitě vyrovnává s mírou lži a manipulace, která se objevuje např. na internetu.

Slovo apoštola Pavla nás vede k závažnému závěru a závazku:

Život v pravdě, otevřenost a ryzost slov i činů, to je hodnota, za kterou - jako křesťané - neseme zvláštní odpovědnost i uprostřed této společnosti. Platí to o nás jako o jednotlivcích, platí to i o sboru a církvi (církvích) jako celku.

Pavel dále mluví o pracovitosti. Opět apoštol nemyslí jakoukoli práci – např. práci lživou nebo práci zaměřenou k získání co největšího majetku – nejlépe za co nejméně úsilí – což je ve výsledku okrádání. Ve společnosti jsme svědky všelijakého okrádání jedněch druhými. Dřív platilo, kdo nekrade, okrádá rodinu, řada lidí není ochotna se tohoto hesla vzdát a s touto morálkou přistupuje např. k všelijakým dotacím a tak se přepisují majetky na osoby blízké apod. Řada lidí dokonce vstupuje do politiky jen proto, aby si přihráli pozemky či skryly majetkové machinace.

Máme si však říci – když kradou ostatní, budu krást taky?

Pavel mluví o konkrétní práci vedoucí ke konkrétnímu cíli. Jedná se o tzv. pořádnou práci, která je určena ne k osobnímu obohacení, ale k rozdělení se s potřebnými.

Nedokážu posoudit, kolik procent lidí v naší společnosti takto pracuje. To ovšem nesmí být pro nás mírou.

Křesťané jsou vyzýváni, aby ve společnosti – šli ostatním příkladem – jak to má vypadat.

V křesťanském pohledu na práci a podnikání nejde o to, abych si dřív než soused mohl koupit např. bavoráka a strávit dovolenou na nějakém luxusním místě - ale abych svůj dostatek, výsledky své poctivé práce a dřiny mohl sdílet s těmi, kteří si vydělávat z nejrůznějších příčin nemohou:

- tady jde apoštolovi o dílo diakonie, o službu potřebným, vdovám a sirotkům – postiženým, bezdomovcům, lidem odstrkovaným na okraj a za okraj našich všedních dní.

Další důležité Pavlovo napomenutí se týká hněvu. Hněvu se asi občas neubráníme, ale máme povinnost s ním pracovat. Tzn. uvědomit si, že život ve vzteku je možná svým způsobem pohodlný, ale ve výsledku je to důsledek naší vlastní pýchy. Potřeby dokázat ostatním, že pravdu mám jenom já.

Řada z nás to zná, když nám stoupne adrenalin, těžko myslíme v té chvíli na odpuštění. Těžko myslíme na to, jak podobnou situaci řešil Ježíš nebo Pavel. Máme mysl zateměnou - v takové chvíli se nám jakákoli jiná cesta, než vztek – jeví jako cesta slabosti.

A přece je to naopak.

Efezským 4:31  Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost;

32  buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.

Velkorysost a ochota odpouštět nebo dobrota není projev slabosti, ale síly, vděčnosti a víry.

Ten, kdo skutečně pustil Ježíše do svého srdce, vede vnitřní zápas s touhou ukázat ostatním, že jen on má pravdu. Vede vnitřní zápas s touhou urazit se nad činy druhých.

Nakonec – viděno pragmaticky – uražený člověk si ubližuje nejvíc sám. Věčně naštvaný člověk si kazí život sám sobě, on sám žije v dosti nepěkném vesmíru.

Slovo, které se v tom dnešním oddíle objevuje stále mezi řádky - je: solidarita. Nebo: spolulidství, sdílení, vzájemnost.

Ať už jde o pravdivost směrem k druhým lidem nebo pracovitost kvůli potřebnosti druhých, nebo omezení hněvu – opět ve vztahu k druhým. To je poloha života, kterému se máme celý život učit – i ve společnosti, kdy jsme tlačeni do ulity a do strachu, že přijdeme o nějaké výhody nebo o své pohodlí.

Pavel nás zve k životu, který člověk nežije kvůli sobě.

Tváří v tvář těmto Pavlovým slovům si možná říkáme, že jsou v životě chvíle, kdy se nám jeví Ježíšův způsob jednání jako pohádka. Protože jsou přece chvíle, kdy je potřeba užít sílu, zlost, převahu.

Pavlův text můžeme vnímat tedy jako závažnou otázku:

co si vlastně o Ježíšově cestě myslíme my?

Vpustíme tuto cestu do našeho života nebo ne?

Platí tato cesta nebo neplatí?

Modlitba

Děkujeme Pane, že nastavuješ zrcadlo našemu jednání a zveš nás na cestu života. Prosíme, buď s námi, abychom na této cestě obstáli.

Amen