První čtení
Mk, 4, 35-41
Pro děti
Kdo jsme my, že máme sami zápasit s tak velikou hlubinou? Proč ten Ježíš spí? Vždyť utoneme!
Druhé čtení
Ex, 2, 23-25; Ex 3, 1- 15
Dlouhá léta pobýval Mojžíš ve vyhnanství. Možná se v té nové zemi dobře zabezpečil a možná mu to vyhnanství přestalo vadit. Měl rodinu, dobré živobytí.
Možná se z toho mladého idealisty bouřliváka stal spokojený usazený člověk.
Co se ale stalo s jeho bratry – hebreji – v Egyptě? Je to již mnoho let, co se mladý Mojžíš pokusil jednoho zachránit z rukou tyranského Egyťana. Jak asi musel vypadat život jeho bratří v Egyptě?
Dovedeme si to představit: nekonečná dřina a zotročování, koloběh utrpení a neštěstí.
A zase se zdá, že nespravedlnost páchaná na těch lidech je navěky. Nikdo jim nepomůže, Bůh je daleko, příběhy o jeho záchraně jsou jen dávné pohádky.
Tak se to vždycky může jevit těm, kdo trpí a jejich neštěstí nepomíjí.
Farao, který Izraele uvrhl do otroctví sice zemřel, ale na jejich utrpení to nic nezměnilo.
Kdo tedy změní úděl trpícího člověka? Kdo na něj pohlédne? Kdo nám porozumí, když je nám těžko a nemáme na koho se obrátit? Kdo shlédne až do našeho stísněného srdce? Kdo má moc projít přes zeď našeho vlastního strachu?
Stalo se, že lidský nářek a lidské utrpení dolehlo k Bohu. Nejprve jsme se setkali s porodními bábami, které se Boha bály a tak zachraňovaly lidské životy. Potom jsme se setkali s lítostí faraonovy dcery, lítost také zachránila život. To vše bychom mohli nazvat jako skrytá přítomnost Boží.
A teď vstupuje do příběhu Bůh.
Člověk by mohl říct – škoda, že to trvalo tak dlouho, cožpak je Bůh bezcitný? Tolik utrpení?
Ten dnešní příběh ale na tuto otázku neodpovídá. Ten dnešní příběh nám chce dát naději. Tento svět není ovládán jenom zlem krutých vládců a jejich poddaných. V tomto světě není jenom beznaděj. V tomto světě působí také Bůh, kterému není jedno, že tu někdo trpí.
Je to Bůh, který není lhostejný k utrpení lidí tohoto světa. To je evangelium dnešního příběhu.
Tento Bůh se dal připomenout Mojžíšovi. Asi nemá smysl spekulovat proč zrovna k Mojžíšovi. Bůh se rozhodl, že se dá poznat jemu, protože si ho pro tento úkol vybral. A tak Mojžíš spatřil keř, který hořel a přitom nebyl plameny stráven.
Mojžíš je najednou jako v chrámu, tam se také zouvají boty. Ale ta svatost není proto, že hoří keř, ale proto, že se tu Mojžíš něco dozví, co navždy změní jeho život.
Bůh řekne Mojžíšovi, že je Bohem jeho otce a Bohem Abrahama, Izáka, Jákoba.
Hospodin Mojžíšovi sděluje, že je jiný Bůh, než si kdy představoval. Možná si i Mojžíš představoval Boha, který je někde daleko a nevidí a neslyší.
Hospodin promlouvá zvláštně: a viděl jsem, že můj lid trpí a slyšel jsem jeho křik a poznal jsem jeho bolest. A není mi to lhostejné. Bolestně mě zasahuje to veliké utrpení. A já vám chci pomoci, chci Izraele vychvátit z toho otroctví.
Nesestoupil jsem do tohoto keře proto, aby jen povídal, ale abych ti oznámil, že budu konat.
A budu konat skrze tebe – protože ty jsi Mojžíš, ten, který vytahuje druhé z beznadějné pasti. Vyvedeš tento můj lid do svobodné země a dobré země – ne dobré podle faraonových představ, ale podle mých představ.
Co asi Mojžíšovi táhlo hlavou?
Možná si vzpomněl na žalm: Žalmy 113:5 Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? 6 Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. 7 Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka 8 a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Možná si Mojžíš řekl: kdysi jsem slýchával o našem Bohu a myslel si, že je někde na nebi a o nás neví nic... že to je jenom pohádka.
A teď je najednou tady a mluví o těch, kteří ztratili veškerou naději.
Ten podivný Bůh oživil naději, kterou v sobě Mojžíš možná dávno pohřbil – o záchraně nespravedlivě trápených.
Je to divné – vždyť tento Bůh nesestoupil v podobě hromu a blesku ani v podobě armád andělů, neukazuje svou sílu jako vojevůdce, ale mluví o víře a naději.
Podobně tak jednou vystoupí Ježíš – ne s armádou perfektně vycvičených profesionálů nebo fanatiků, ale jen se svým slovem, svou vírou, svou nadějí – kterou skládá v Hospodina.
Tento Bůh přichází spíš jako přítel, než jako vojevůdce.
Je to zvláštní Bůh a Mojžíš může být na pochybách. Co je to za sílu? Všechno je jinak, než jsem si to sám kdysi představoval, když jsem chtěl zachraňovat druhé od násilí. Zapletl jsem se sám do kruhu násilí a zloby a musel jsem utéct.
A teď mi to tento zvláštní Bůh ukazuje cestu ven.
Jeví se to jako sen, Mojžíš pochybuje, možná si říká, jestli se mu to celé nezdá. A na cestu vysvobození si netroufne.
Což pak on, který se už jednou spálil by se měl vydat na takovou nebezpečnou a nejistou cestu?
Bůh člověka někam posílá a člověku se nechce, člověk propadá strachu. Ježíš svým učedníkům ukázal cestu a na lodi usnul. A oni mu pak vyčítali, že je poslal na tu nebezpečnou cestu.
Bůh se nejdřív zjevuje jako Bůh v hořícím keři. Pak ale jako Bůh tvého otce a pak jako Bůh tvůj. A teď něco po tobě ještě chce. A máš to udělat ty.
Dává naději, a ty se svým životem a jednáním na té naději máš podílet. Když Bůh odpustí tobě, tak ty přece musíš odpustit také. Když tě zachrání, tak ty z vděčnosti budeš zachraňovat druhé. Odpusť nám, jakož i my odpouštíme...
Proto vyplouvají učedníci Ježíšovi na nebezpečnou cestu – na hlubinu. Proto se nakonec vydá Mojžíš na nebezpečnou cestu za vysvobození Izraele.
Bůh odkryje Mojžíšovi své jméno. Jsem který jsem, budu, který budu. To znamená: budu s tebou na cestě vysvobození. Budu s tebou a budu jaký budu na této cestě, kterou jsem pro tebe a tvůj lid otevřel.
Do teď ta cesta neexistovala. Takto jsem ji ze své svobodné vůle a ze svého slitování otevřel a takto to bude platit i do budoucna.
Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův je Bůh, který je jako stále hořící oheň. Oheň, který má moc zapálit se ve tvém srdci a dávat ti sílu v čase zlém i dobrém.
Mojžíš si mohl oddychnout: Bůh není hodinář, který přesně a perfektně zkonstruoval tento svět. Bůh, to je Bůh Hospodin, Bůh Izraele, který sestupuje do lidského neštěstí a vysvobozuje z otroctví.
Mojžíš to zjevení prožil jako vánoce. Najednou se do světa trápeného lhostejností a zlobou prolomila Boží vůle a dala narodit se naději.
Tento příběh vyšel na dobu těsně před adventem – otevírá tak očekávání příchodu JK do tohoto světa. Vždyť Ježíš také přišel do světa, kde vládlo utrpení a bolest, otroctví a zvůle. Do světa se s Ježíšem prolomila tato Boží v nové síle ... mohli bychom říci: Ježíš dal této starodávné naději tvář. Svou tvář.
Jan 14:9 Ježíš mu odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?
Ježíš přišel jako ten, kdo dává novou šanci lidem, kteří už na novou šanci nečekali. Ať už pro své viny, nebo naopak pro viny druhých.
Přišel jako ten, který shlédl na ponížené a zdeptané. Přesně tak to pochopila Marie:
Lukáš 1:46 Maria řekla: "Duše má velebí Pána 47 a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, 48 že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, 49 že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno 50 a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
Náš Otče, oslavujeme tvé jméno. Připomínáš nám: jsem s
vámi. Připomínáš nám: jsem vysvobození. Připomínáš nám: jsem naděje.
Nedopusť - abychom ti právě takto přestali věřit.
AMEN.
Žádné komentáře:
Okomentovat