Jindřich sledoval, v jakém ohrožení jsou jeho lidé a jak prudké je obléhání. Potom se vrátil ke svým druhům a vojsko odvedl tajnými cestami podél moře až k ústí [řeky] Travé. Odtud vystoupil po cestě, kudy měli přijet jezdci Slovanů. Když Ranové viděli, jak od moře přichází množství bojovníků, domnívali se, že to je jejich jízda, vystoupili z lodí a s radostí a jásotem jim vyšli vstříc. Příchozí však zvedli bojový pokřik, spolu s modlitbou a svatými zpěvy a vrhli se nenadále na nepřátele. Vyděsili je nečekaným útokem a zahnali je zpátky až k lodím. Toho dne utrpělo vojsko Ránů zdrcující porážku - padli pobití před hradem Lubeck a množství těch, kteří se utopili ve vodě, se vyrovnalo počtu těch, kteří byli zabiti mečem. Ranové vytvořili velikou mohylu, již navršili z mrtvých těl. Na památku vítězství se až dodnes nazývá Raniberg. Onoho dne Boha oslavil skutek křesťanů. Ti pak rozhodli, že den prvního srpna bude po všechny roky slaven na znamení a památku toho, že Pán pobil Rány před očima svého lidu. Ranové pak sloužili Jindřichovi a odváděli mu poplatek, stejně jako Vágrové, Polabané, Obodrité, Chyžané, Črezpěňané, Luticové, Pomořané a všechny slovanské kmeny, které žijí mezi Labem a Baltským mořem a obývají rozlehlá území až k polské zemi. Nad všemi těmito kmeny vládl Jindřich, kterého nazývali králem ve vší slovanské a nordalbinské zemi.
Helmold z Bossau, Kronika Slovanů, Argo 2012, str. 82.
(jest třeba připomenout, že autor je kněz)
Žádné komentáře:
Okomentovat