První čtení
Mk 4, 35-41
Pro děti
Život víry se v běžném životě podobá situaci učedníků na lodi. Plavba je nebezpečná a často to vypadá, jakoby Ježíš spal nebo byl někde pryč a na učedníky zapomněl.
To je běžná zkušenost křesťana.
Druhé čtení
Gn 45, 25- Gn 46, 1-7. 28-30.
Kázání
Josef oznamuje svým bratrům spásu.
Genesis 45:7 Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. 8 A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi.
Bratři jsou vyděšeni, Josefovo odpuštění nejsou schopni přijmout. A přece něco z Josefových slov tuší.
Naopak Josef si uvědomuje plně situaci, do které se všichni dostali a je tak pro ně prorokem i mesiášem. Bratři se provinili, Josef je přivedl všemi zkouškami k uvědomění si viny. Josef se naučil vidět víc než jen smůlu nebo neštěstí nebo kletbu. Josef poznal Boží požehnání a za Pánem Bohem i v dobách utrpení šel. Uvěřil, že poslední slovo má požehnání. I v situaci beznaděje.
Radostná zpráva Josefova příběhu tedy zní:
My lidé si způsobujeme mnoho bolesti, ale nakonec to všechno prozářily skutky Hospodinovy. To Bůh mě poslal před vámi, aby vás zachoval pro velikou záchranu.
Josef si uvědomil, že ho poslal Bůh. Uvědomil si, že v životě nerozhoduje osud, úděl, ale to, jak se osudu postavím. Kdyby se Josef nechal přemoci osudem, zůstal by někde v díře. Josef uvěřil, že i ve zlých časech s ním Bůh je. Začal stavět dům na skále a to mu zachránilo život. Co víc, ještě se stal požehnáním pro svou rodinu.
Josef chápal svůj život jako dar. Začal svůj život vděčně přijímat z Božích rukou. Josefův život tak je lidské dílo i milost. Bez milosti by nemohlo dojít k odpuštění.
Někdy leží vina v rodině mnoho desetiletí, někdy odejde s lidmi do hrobu. Rodina Jákoba byla obdařena Boží milostí a vina byla vyřčena a odpuštěna.
A co Jákob?
Jákob je tragická postava. Podobně jako všichni praotcové, všechny velké osobnosti dějin Izraele – i on v životě mnoho trpí. Jeho život je zakotven vírou, ale rozhodně to neznamená, že by byl jeho život snadnější nebo se vyhnul utrpení. Skoro je tomu naopak.
Víra vede uvědomování si vlastních chyb a to je bolestivé.
Víra vede k odpuštění druhým a to je taky bolestivé. Víra vede k milování nepřátel a to je taky bolestivé. A tak by se dalo pokračovat. Logiku to ale přece má. Když se člověk na tuto bolestivou cestu vydá, platí zaslíbení, že najde život věčný.
Matouš 10:38 Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.
Praotci Jákobovi jeho úděl nezávidíme a alespoň já bych si s ho s ním nechtěl vyměnit.
Když později stane Jákob před faraonem, dozvíme se, co si o svém životě myslel sám Jákob:
Genesis 47:8 Farao se Jákoba otázal: "Kolik je let tvého života?"
9 Jákob mu odvětil: "Dnů mého putování je sto třicet let. Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let života mých otců za dnů jejich putování."
Jákob svůj život nazývá putováním (dá se přeložit také jako cizinectví). To je vyznání víry. Jákob ví, že jej Bůh vyslal na cestu – podobně jako jeho děda – Abrahama (dožil se 175let). Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Čteme v listě Židům...(žd 13,14)
Jákob si přese všechnu mizérii jeho života uvědomuje, že není tulák, ale poutník. Že se netoulá bezcílně časem a prostorem, ale Jákob věří, že je Bohem poslán, aby někam došel a něco vyhlížel. Někdy tomu věří víc, jindy míň.
Na konci života tomu věří spíš míň.
Jákob si pamatuje, že na začátku byla Boží zaslíbení – i když se jeho život poslední dobou těm zaslíbením ani zdaleka nepodobá.
Jakoby už od života nic nečekal.
Pozice poutníka je zvláštní (jak k tématu píše švýcarský farář Walter Lüthi). Poutník má v zastoupení svých bližních věřit v Boží vládu a nasadit své síly pro Boží království a jeho vítězství na zemi. Poutník není z tohoto světa, ale v Boží službě stojí zároveň v tomto světě.
V čem má zůstat poutník věrný po celý svůj život?
Věřit ve starém světě a ve starých poměrech (tedy teď a tady) – v nové nebe a novou zemi – ve kterých přebývá spravedlnost.
To znamená, nasazovat se v tomto světě a nést následky.
Co je tedy znamením pravého biblického putování? Věrnost ve službě víry, naděje a lásky... Všimněme si – není to uvěření, protože něčemu chci věřit, uvěření, protože si chci zajistit příjemnou budoucnost. Je to věrnost službě víry... Zvláštní pro moderního člověka těžko pochopitelná věc.
Nejen pro moderního. Ani Jákob (stejně jako Abraham nebo Izák) nedovedl být vždy věrný této víře.
Selhává, upadá do zoufalství a upadá do jakési letargie.
Přes všechny neštěstí svého života (přišel o syna i manželku) i přes jeho vlastní selhání (podrazil otce i bratra), jejichž důsledky nesl, však Jákob držel svou víru – že patří k národu přinášejícímu požehnání ostatním a že tento národ dostal místo od Boha v zaslíbené zemi – kenaanu.
Je to víra velmi křehká a slabá (to je pro nás důležité, protože se v mnohém podobá naší křehké víře), ale přesto se jí nějak Jákob drží. Nevíme, jestli nepřestal věřit v zázrak, že přece jen se jednou s Josefem setká.
I toto poslední Jákobovo poslední vyjití můžeme považovat za zkoušku.
Také to na začátku vypadá špatně. Jákob svým synům samozřejmě nevěří, na to už v životě příliš zažil.
Nevěří, že by Josef mohl žít a myslí si, že synové na něj hrají nějakou hru.
Nakonec se jim ale podaří starého Jákoba přesvědčit.
A tu se Jákob najednou zase stane Izraelem, který vykročí, aby viděl. I v textu čteme, zase najednou o Izraeli a ne Jákobovi.
Z Jákoba se zase stane Izrael, aby pohleděl na Boží zaslíbení a obnovil svou víru.
Přijde zakolísání.
Na hranici mezi Kenaanem a Egyptem se Jákob zastaví. Jakoby byl vyčerpaný nebo ustrašený. I to se někdy v životě stane. Už jsme si příliš navykli na stav žalosti a zoufalství a když se ukáže, že z něj můžeme vyjít, tak vlastně ani nechceme.
Jákob chce zjistit, jestli je Boží vůlí, aby putoval do Egypta. Jákob ví, že neopouští ledajaké místo, ale zaslíbenou zemi. Pamatuje si vyprávění, jak Abraham sestoupil do Egypta a selhal tam. Izák tam nesměl. Pustí Hospodin nyní Jákoba? Co je to za novou zkoušku? Má opustit zaslíbenou zemi?
Možná jsou Jákobovy obavy oprávněné, ale možná si jenom sám před sebou snaží zdůvodnit, že už vlastně přestal doufat.
I to zmůže letité zoufalství.
Jákob čeká na znamení. A je mu dáno:
Genesis 46: 2 I řekl Bůh Izraelovi v nočních viděních: "Jákobe! Jákobe!" A on odvětil: "Tu jsem."
3 Bůh pravil: "Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem.
4 Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči."
Jákobovi – Izraelovi se zjeví podivná vize. Neříká se totiž v té vizi nic o šťastném shledáním se milovaným Josefem. Spíš se Jákob opět dozvídá, že Bůh se svého lidu zastane i dál. Mluví se tu víc o cestě všeho lidu a ne o cestě osoby Jákoba.
Bude to sestup – tedy vyhnanství – ale i v této nebezpečné cestě bude Bůh se svým lidem. Jákobovi je naznačeno, že už se živý do zaslíbené země nevrátí.
Konečně došlo k setkání. A ozvěnou nám může znít Simeonovo shledání s narozeným Ježíšem.
Genesis 46:30 Izrael Josefovi řekl: "Teď už mohu zemřít, když jsem spatřil tvou tvář a vím, že jsi ještě živ."
Lukáš 2:27 A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, 28 vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: 29 "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova,
30 neboť mé oči viděly tvé spasení, 31 které jsi připravil přede všemi národy -
32 světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael."
Jákob podobně jako Simeon došel na konec cesty. Jeho život najednou dostal smysl, jeho putování došlo cíle. Jákob nespatřil jen Josefa, ale spatřil naplnění Božích zaslíbení. Spatřil spásu, setkal se s Božím slovem, které je při díle.
Genesis 45:7 Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození.
Na konci je zvláštní scéna Jákoba před faraonem. Jákob faraonovi říká, že léta jeho putování byla nečetná a zlá. Ta scéna ale nekončí Jákobovou stížností na svůj život.
Stojí tu proti sobě ten, který má všechno a ten který nemá nic. Který nemá, kde by hlavu složil, protože je na zemi cizincem.
Genesis 47:9 Jákob mu odvětil: "Dnů mého putování je sto třicet let. Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let života mých otců za dnů jejich putování." 10 Když Jákob faraónovi požehnal, vyšel od něho.
Přesto ten, který nemá nic a který kvůli Bohu a své víře pojal život jako putování, nakonec žehná tomu, kdo má všeho dost – a jenž si života pravděpodobně dobře užíval a dobře se bavil.
To Jákob požehnal faraonovi a ne naopak. To Jákob ukončil audienci s faraonem a ne naopak.
Hospodine, dej, abychom nalezli cíl svého života jako Jákob, když umdléváme, když upadáme do beznaděje. Dej, abychom zakusili milost a zaslíbení, která máš pro svůj lid. Prosíme, aby tvá církev táhla světem jako Jákob a byla pro tento svět požehnáním. Jako byl Josef i Jákob požehnáním pro faraona.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat