První čtení
Mt 2, 13-23
Druhé čtení
Ex 2, 1-10
Kázání
Minule jsme slyšeli příběh plný naděje uprostřed krutého a beznadějného světa.
Světa, v němž se zabíjejí děti, protože se někdo bojí o moc. Světa, v němž jsou nenáviděni lidé jiné pleti a jiných zvyků, protože jsou v menšině. Nový farao se rozhodl vyřešit otázku židovské menšiny „moudře“. Postupnými kroky je eliminovat. Začal likvidací chlapců.
Uprostřed tohoto bezpráví a beznaděje svitla však naděje, protože se uprostřed Izraele našly dvě ženy, které se bály Boha. Víra v Hospodina lidi vede k činům naděje. Víra v Hospodina vede lidi k záchraně. Toto poselství máme slyšet i dnes. A tak se ty ženy – Šifra a Púa – postavili faraonovi a jeho veliké moci. Moci, o níž se obvykle říká, že je absolutní a že nemá smysl proti ní bojovat.
Každé bezpráví se tak chová. Vypadá jako absolutní a nekonečné, dosl. na věčné časy.
Víra proti tomuto „na věky“ staví čas teď a tady. Teď a tady je potřeba zachránit lidský život. Odvážné ženy: Šifra a Púa neřešily otázku věčnosti a víry někde stranou lidí, ale rozhodly se ihned jednat. Zachraňovaly lidské životy a lhaly proto státní moci. A Bůh jim za to žehnal.
Porodit dítě do tak strašné doby – kdy mají státní úředníci nařízeno zabíjet chlapce? Má vůbec cenu chtít děti?
I dnes si lidé občas kladou otázku, jestli je výhodné mít dítě.
Má to vůbec smysl, když je na světě tolik krutosti a svět se pravděpodobně řítí do nějaké apokalypsy? Když už ne totální války, tak do apokalypsy ekologické?
Má smysl rodit děti, když je tolik dědičných chorob?
A lidstvo postupně degeneruje?
Člověk si říká, že to nemůže dopadnout dobře a chce to někdy zastavit. A opravdu jsou lidé, kteří kvůli těmto různým věcem nemají děti, ani se nežení a nevdávají, protože to z hlediska budoucnosti nemá smysl.
Zvláště v době útlaku je taková otázka palčivá. Má to vůbec smysl? Když víme, že farao nechává zabíjet chlapce?
Neznám odpověď, v době Mojžíšově se genetika neřešila. Ale známe odpověď na otázku, jestli mít dítě v době, kdy se vraždí narozené děti. Muž z Leviho rodu si vzal Leviho dceru a měli chlapečka. A byl dobrý.
V ekumenickém překladu máme napsáno, že byl půvabný. Tak nám ale unikne souvislost. Tato pasáž záměrně odkazuje ke stvoření světa. Podobně, když přišel na svět Ježíš, evangelisté neváhali tento příchod porovnávat se stvořením světa.
Ten chlapeček nebyl dobrý jen tak samo sebou.
Někoho by napadlo, že ta žena měla smůlu. Kdyby se jí narodila holčička, měla by větší šanci přežít. Jenže ta žena viděla, že je dobrý. Dívá se na něj, jako se dívá na začátku bible Bůh na stvoření. A viděl, že je dobré. Možná proto ta žena mohla uvidět naději. Nenechala se utopit v beznaději faraonova nařízení, ale pohlédla k bohu.
Podobně tak se nenechá jednou utopit v beznaději Marie.
A tak se rozhodla, že toho chlapečka bude ukrývat u sebe. Trvalo to tři měsíce.
Potom vyrobila rákosovou schránku, vytřela ji smolou a jílem a dala ji u břehu Nilu do rákosí. Nebyla to ledajaká bedýnka, byla to schrána – archa. V bibli se totiž slovem pro tu bedýnku označují jen dvě bedýnky. Tato a noemova archa.
Matka toho chlapce totiž věřila, že tato archa může proplout vodami potopy, vodami zmaru, vodami beznaděje, vodami krutosti a násilí. Vždyť i tak to bylo v tom dávném příběhu.
Znalost Bible zachraňuje životy... Když se nám ty příběhy vryjí pod kůži, mají moc nám nebo druhým třeba i zachránit život.
Díky tomu, že ta žena znala bibli, se správně rozhodla. Noemova archa umožnila zárodku nového života proplout vodami potopy. V takto podivném a na první pohled křehkém a neforemném plavidle se plaví ten, který jednou vyvede Izrael z otroctví.
Obraz archy proplouvající vodami zmaru je tedy vyznáním víry a naděje.
Takhle také křesťané uvažovali o křtu (čteme to v první epištole Petrově). Křest nám zpečeťuje boží ujištění - že nejsme vydáni napospas žádným vodám zhouby - ani faraonskému rozkazu topit děti v Nilu.
Dát dítě do Nilu nebyl vůbec špatný nápad. Nil bylo pro egypťany zároveň božstvo – proto tam také chodila k očistným koupelím i faraonova dcera.
Ta hebrejská žena si mohla říci, že chlapec má větší šance na přežití právě tam.
Těžko by někdo z Egypťanů toho chlapce hodil zpět do vody. Vždyť Egypťan mohl takový dárek vnímat jako dar bohů.
Egyptská princezna našla plačícího hebrejského chlapce. Co teď udělá? Poslechne svého otce?
Slitovala se nad ním.
Nakonec je to lítost, která mění osudy lidstva. Tady zachraňuje lítost dcery Faraona.
Bible nám připomíná důležitou věc. Egypťani nejsou všichni zlí...
Stejně jako nejsou všichni Němci nacisti. Nebo stejně jako nejsou všichni Rusové zlí. Stejně jako všichni romové nekradou. Nejčastějším českým nápisem v Rakousku po roce 1989, byl velký nápis: Češi nekraďte.
Ne – Egypťané nejsou všichni zlí. I uprostřed zla a násilí se vlastní faraonovo dítě zachová lidsky. A tak tu zaznívá i zvláštní biblický humor nebo ironie. Přímo pod nosem faraona dostane vzdělání a výchovu ten, který jednou vyvede Izraele z Egypta.
Zvláštní v jak neobvyklých situacích může Bůh změnit zdánlivě beznadějný osud.
Jednou se budou posmívat Ježíšovi a podivovat se celému jeho projektu a tak jim připomene žalm:
Žalmy 8:3 Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.
Proto ten chlapec dostal jméno Mojžíš, vždyť byl vytažen z vody. Jenže to jméno v hebrejštině doslova znamená: ten, který vytahuje. Je v tom zase vtip. Faraonova dcera četla – vytažený, ale Izrael věděl, že to jméno znamená – ten, který vytahuje. Ten, který zachraňuje a vyvádí lid z Egypta.
Slavíme dnes SVP - a slavíme ji právě jako lid toho, který nás vytáhl z otroctví smrti a zmaru -
- slavíme ji jako památku toho, který v úsilí zachránit život druhých i sebe sama obětoval.
- a tak nás zve k víře, která i v beznaději ví, že se dá něco dělat - a že úspěch těch, kteří důvěřují Pánu Bohu v zápase proti smrti, v zápase o naději a záchranu - není jen nějaká pohádka.
AMEN.
Žádné komentáře:
Okomentovat