První čtení
Mk 14, 66-72
Pro děti
Petr lže, aby se zachránil.
Porodní báby lžou, aby zachránily druhé.
Druhé čtení
Ex, první kapitola
Kázání
Izrael měl sen. Od Abrahama po Josefa začal ten sen dostávat pomalu obrysy. Sen o Bohu, Sen o Bohu, který se nedá koupit, který přichází za člověkem a nabízí mu cestu záchrany v podobě zaslíbené země, zaslíbeného království. V podobě milosrdenství a lásky. Boží zaslíbená země je země, kde budou panovat Boží pořádky a ne lidské nepořádky. Lidský útlak, lidská vůle k moci a potlačení slabých.
Josef tento svůj sen demonstroval nasycením egyptského lidu – předobraz milování nepřátel. Všechny národy totiž jednou budou společně vyznávat Hospodinovo jméno. To byla stará prorocká tradice, proto jednou Ježíš vystoupí s evangeliem pro všechny. Malé, velké, chudé, bohaté, bílé, černé, Čechy i Romy.
Egypt se tomu snu poklonil, když se zúčastnil pohřebního průvodu Jákobova.
Když ale umřel Josef a vyměnil se král na egyptském trůnu, přišlo ke slovu zapomnění.
Tak jako zapomněl královský číšník na Josefa v kriminále – a tím ho odsoudil na dalších mnoho let, stejně tak zapomněli Egypťané na to, že jim Josef zachránil život.
K té krátké paměti se přidal ještě strach z jiného národa – rasismus. Vždyť Izraelité a jejich pastevectví jsou pro Egypťany ohavnost.
Připomínat si, že mi někdo zachránil život – navíc člověk jiné barvy pleti je nepříjemné.
Izrael byl menšinou uprostřed Egypta. Být menšinou znamená často být nenáviděn. Romové jsou u nás menšinou a jsou nenáviděni. Kradou, zneužívají dávky, jsou hloupí, vždyť mají všichni jenom zvláštní školu. Ať táhnou, nebo ať pořádně pracují, ale ať nám svou tváří nezašpiňují naši krásnou českou vlast. To je běžný názor v naší společnosti.
Nemusím připomínat, že za třetí říše jsme byli v očích Němců podobnou špínou jakou jsou pro nás dnes tady romové. Ti nejlepší z nás byli určeni na práci vyšších kvalifikovaných dělníků v německé říši, ostatní měli jít do plynu.
Dějiny nám ukazují, že nenáviděnou menšinou se může stát kdokoli. Nedělejme si iluze, že jsme lepší, než Romové.
Nemusím nám křesťanům jistě připomínat Ježíšova slova, že každý, na koho budeme pohlížet spatra je obrazem samotného Ježíše.
Ježíš říká: Kolikrát jste mě viděli na ulici a pomohli mi?
Kolikrát jste se mě zastali, když jsem byl nenáviděn za barvu pleti?
Kolikrát jste se přidali na stranu většiny, která hodnotí člověka podle rasového původu?
Egypťané Izraelce nenáviděli, nesnášeli jejich sen o Bohu, nelibě se dívali, jak se v jejich zemi rozmnožují a tak tu máme první zprávu o pogromu.
Egyptský král svému lidu vyhověl. Nevíme, jestli si egyptský král nechal zpracovat zprávu o veřejném mínění, jisté je, že určitě nemluvil jenom sám za sebe. Vždyť v očích egypťanů jsou Izraelci nečistí, ba ohavní. I když nám někdy pomohli, to už je zapomenuto, teď se tu rozplevelují jako verbež. Ať si táhnou odkud přišli, třeba do Indie, nám je to jedno, hlavně ať neposkvrňují naši zem.
Jeden švýcarský teolog říká, že dotknout se trápené menšiny, podílet se na očividné nespravedlnosti, je něco jako pokusit se zabít samotného Pána Boha.
Proto nečteme příběh o vyhnání Židů z Egypta jako tragédii, ale jako příběh o vítězství.
A proto všichni ti, kteří se snaží Izraele vyvraždit - jsou potrestáni.
Podle Bible takové jednání stihne trest.
Farao si naplánoval postup proti Židům na několik přesně promyšlených kroků. Zlé jednání je potřeba si vždy před svým svědomím obhájit - tady to byla otázka bezpečnosti.
Židé by se určitě postavili proti nám, kdybychom je nezlikvidovali… Je proto potřeba bránit se předem, pojistit se do budoucna.
Je třeba chránit naše děti, nebo se nám tady ta verbež rozplevelí a naše děti budou kvůli nim strádat.
A naopak – zlikvidovat děti Židovské.
- už tehdy to znali - nelidská moc, nelidský režim - jde vždycky po dětech. Protože vzít děti - to znamená vzít budoucnost.
- když to probíhá jako teroristický čin - běhá nám z toho mráz po zádech...
- když to probíhá jako státem zaštítěné násilí - ve velkém počtu a dlouho - už to tolik nepobuřuje...
Sotva o tom tehdy egyptské noviny psaly jako o hrůzném vraždění nevinných dětí. Spíš možná referovaly, že se díky skvělému faraonovu plánu ti nepoddajní Hebrejci konečně začali asimilovat...
Farao byl schopný politik, takže svůj záměr činil zřetelnějším postupně - ne najednou.
1/ nejprve je třeba zavést otroctví v podobě přísné pracovní povinnosti
2/ potom přikázal porodním bábám tajně zabíjet židovské chlapce
3/ potom nařídil všem Egypťanům házet narozené chlapce do Nilu
Pak měla přijít armáda a dům po domu kontrolovat, jestli náhodou nějaký chlapec nepřežil.
Zajímavé je, že ve verši 10 se objevuje slovní spojení: naložme s nimi moudře. Chytře. (Chytré vyřešení problému ještě neznamená dobré). Doslova je tam řečeno - přechytračme je. Vyzrajme nad nimi.
Otázka menšiny tu je tedy řešena chytráctvím, nikoli zájmem o dobro.
I tento příběh o utrpení má svou ironickou stránku. Třeba v tom, že nám nezanechává jméno vládnoucího panovníka Egypta, ale zaznamenává nám jména odvážných porodních bab. Ty jsou totiž pro Pána Boha důležitější, než vládnoucí panovník. A tak víme, že se jmenovaly Šifra a Púa.
Šifra znamená: být nádherná. Prý proto, že zkrášlovala děti, které odrodila.(Talmud).
Púa znamená: vůně (někde: Jasná). (proto, že po narození děti tišila - Talmud).
Vraždění chlapců nám připomene vraždění chlapců za Heroda. Herodes se bál, že by ho mohl nějaký židovský chlapec nahradit. Farao měl podobný motiv. Bible nám ale možná naznačuje i mesiášskou roli nejenom jednotlivce jako mesiáše, ale celého národa. Pro faraona je nebezpečím celý Izrael - vždyť Izrael je v některých textech nazýván Syn Boží.
Izrael má před světem mesiášskou roli a za tu trpí. Herodes se bojí celého národa i jednoho chlapce - mesiáše. Proto čteme v evangeliích o vraždění chlapců, evangelisté chtějí naznačit, že exodus z Egypta (vedený Mojžíšem) byl předehrou (nebo předobrazem) pro exodus vedený Ježíšem z Nazareta.
Faraonovi se jeho chytráctví ovšem komplikuje...
Do hry vstupují odvážné porodní báby. Do hry vstupují pro to, že se bojí Boha. Nikoli proto, že by byly třeba z dobrého rodu nebo že by byly nějak významně šikovnější nebo chytřejší, než ostatní.
V dějinách spásy vítězí ti, kteří se bojí Boha. Ne chytří nebo rodem zabezpečení, nebo talentem úspěšnější, než ostatní.
Co tedy znamená bát se Boha?
Ač je to s podivem, tak to někdy může znamenat lhát na správném místě a ve správnou dobu. Chovat se nemorálně vůči vládnoucí moci.
Porodní báby (mohly to být krásné mladé porodní asistentky) hleděly, aby zachránily život věčný a proto měly odvahu k oběti. Šlo jim přece o život vezdejší.
Možná si ty odvážné ženy uvědomily: i kdyby se farao tvářil sebedůležitěji, pořád je to jen člověk. Co mi může jen udělat člověk - zpívá žalmista.
Ano, může - může dokonce zabít, proto není samozřejmé lhát mocným tohoto světa kvůli Bohu.
Ano - proto známe jména těch žen, protože se zachovaly tak, jak by se zachoval málokdo. A protože jejich chování je následování-hodné.
Věřit Bohu může někdy znamenat: riskovat vlastní život.
Odbočka:
Celá ta situace s porodními bábami je ovšem trošku zvláštní.
Porodní báby osvědčili svou věrnost Hospodinu tím, že lhaly faraonovi – tedy svému panovníku.
V některých křesťanských kruzích (a má to svou tradici od starověku) je lež považována za velmi těžký hřích. Holandská protestantská teoložka Hebe Kohlbrugge ve své autobiografii psala, že za války dělalo některým zbožným věřícím problém schovávat u sebe odbojáře a zároveň lhát gestapu - pokud je navštívilo a ptalo se jich, jestli viděli tyto lidi.
Jednou se dokonce stalo, že příšlušník této věřící rodiny, proto - aby nelhal - vyzradil místo pobytu lidí z odboje.
Prý s tímto oddílem měl problém i Kalvín, který lež odsuzoval – také jako těžký hřích.
Báby se bály Boha a tak lhaly faraonovi i Egypťanům a udělaly dobře.
A nechávaly chlapce na živu a pomáhaly jim.
A Bůh zase pomáhal těm bábám.
Jaké je tedy evangelium dnešního příběhu?
TAKOVÉHLOE POMĚRY - OBVYKLE VZBUDÍ BEZNADĚJ - NEBO NEPŘÍČETNOU NENÁVIST...
- ale příběh dosvědčuje, že státně organizovanému násilí lze vzdorovat ještě i jinak: tak, jak se mu postavily dvě obyčejné ženy, Šifra a Púa.
je jim JASNé - co mají dělat -
neposlouchat faraona - ale Boha.
neposlouchat nařízení které usmrcuje bezbranné - byť by mělo váhu faraonského rozkazu
- ale poslouchat Boha - který stojí na straně bezbranných a zabíjených.
"Bály se Boha" - zdůrazní vypravěč - a nám může být jasné - že bázeň před Hospodinem je cosi úžasného a nádherného - neboť poslušnost Boha chrání život - a najde řešení i v temné a beznadějné situaci.
Když se bojíš Boha, nedáš si už totiž nahnat strach od lidí. Nedáš si namluvit, že malí či velcí faraoni vládnou světem a dějinami - a že nezbývá než sklapnout, držet ústa a krok a poslouchat jejich smrtící rozkazy.
Jistě, že by člověk už strach neprožíval - ale nenechá se jím opanovat. Ví, že má cenu s ním zápasit.
A tak se o se Šifře a Púe vypráví, že se nezalekly faraonských nařízení, ale "živých nechávaly pacholíků..."
Evagneliem toho dnešního příběhu tedy je radostná zpráva, že do cesty smrtícímu rozkazu se postavila bázeň před Bohem. Víra, která ví, že lépe jest poslouchati Boha než lidí. A jestliže se Izrael neocitl na pokraji vyhlazení, vděčí za to věrnosti a bázni Šifry a Púy.
Žádné komentáře:
Okomentovat