První čtení
Matouš 6:22
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. 23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
Druhé čtení
Ex 6,2-13
Kázání
Před vánoci jsme opustili Mojžíše s Aronem v zoufalé situaci. Připomenuli faraonovi, že není bohem, a farao nelidsky zvýšil otročinu Izraelců.
Vyznání víry před mocnými tohoto světa může vést k velkému utrpení. A odnášejí to nevinní lidé. O vánocích v příběhu umučení Štěpána jsme viděli, že po odsouzení Štěpána se zvýšilo pronásledování ostatních křesťanů. Štěpánova odvaha provokovala k protiakci. Stejně tak Mojžíšova odvaha provokovala k protiútoku. A tak mnozí lidé Mojžíše za to začali nenávidět.
Doslova řekli: Exodus 5:21 Vyčítali jim: "Ať se nad vámi ukáže Hospodin a rozsoudí. Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili."
V podstatě to znamenalo: ať vás stihne Hospodinův trest za to, že jste si dovolili říkat před faraonem věci, které se můžou říkat jen na bezpečném místě, třeba doma, kde nás nikdo neslyší.
Mojžíšovi ta strašná zodpovědnost došla – na rozdíl od Štěpána nebyl za svou troufalost faraonem popraven a tak mohl o dopadů této akce víry přemýšlet.
Moderně můžeme říci, že z toho dostal velkou depresi. Jakoby se mu otevřely oči, jakoby si říkal, že uvěřit Hospodinovi bylo sice krásné, ale podobalo se to naivnímu opojení. V rauši předstoupil před faraona, řekl mu věci, které si od srdce přál, ale teď nastoupila krutá realita. Mocný se mstí a mnoho lidí skutečně trpí.
Stojí za to říkat nahlas věci, krásné věci o svobodě – které ale na mé přátele přivodí ještě větší útlak? Ten útlak, to utrpení je skutečné, kdežto víra v jediného Boha Izraele je jen (krásný) přelud.
Přeludu se nenajím, zvlášť, když na naše záda dopadne tvrdě faraonova hůl.
Mojžíš se zhroutil a Hospodinu v modlitbě řekl:
Exodus 5:22, 23 "Panovníku, proč jsi dopustil na tento lid zlo? Proč jsi mě vlastně poslal? Od chvíle, kdy jsem předstoupil před faraóna, abych mluvil tvým jménem, nakládá s tímto lidem ještě hůře. A ty svůj lid stále nevysvobozuješ."
Následuje Boží odpověď, kterou jsme slyšeli v dnešním druhém čtení...
Bůh nás nenechává na pospas naší depresi, ale dávám nám odpověď. To je dobrá zpráva pro všechny, kteří o víře svědčí před světem a mají pocit, že výsledkem je jenom zhoršení situace.
Jaká je ta Boží odpověď?
Hospodin promluvil k Mojžíšovi a vyhlásil, kdo je. Kým je. A co si dává za úkol. Je to jakési osmero Hospodinovo.
1. Vyvedu
2. vytrhnu
3. vysvobodím
4. vezmu si vás za lid
5. budu vám Bohem
6. poznáte, že já jsem Hospodin, který vyvede z egyptské roboty
7. dovedu vás do země
8. vám ji dám do vlastnictví
Když se tedy ptáme, kdo je zač tento Hospodin, jak mu věřit, a co od něj čekat – nebo i nečekat – můžeme v tomto Božím vyznání nalézt na všechny tyto otázky – odpovědi.
Zvláštní:
tato slova neznějí vítězícímu lidu Izraele, slavnostně táhnoucího z Egypta, ale lidu porobenému a zoufalému nad neúčinností víry.
Jak zvláštní okolnosti!
Nepřipomene nám to i naše časté životní okolnosti, kdy si zoufáme a říkáme si, že jsme vsadili na špatného Boha? Co Štěpán – mohl si říct, že celý život sloužil Bohu a Kristu a takhle má skončit? Takhle potupně?
Do naší deprese a našeho zmaru má zaznít tento Boží slib. Sám Bůh nám vyznává, kdo je a co má v moci učinit.
Jenže:
Vlastně nás ta odpověď Hospodina může pěkně naštvat.
Je to odpověď, které nerozumíme. Místo, aby Mojžíše nějak utěšil nebo něco zásadního udělal, tak pořád jako kolovrátek opakuje, to, co Mojžíš dávno zná, co už slyšel na hoře Oreb...
Proč?
Jak to má Mojžíšovi pomoci? Co je zatím skryto za smysl?
Jsou to téměř stejná slova, která kdysi zaslechl už Abraham a po něm další praotcové. Tato slova je vytrhla z nečinnosti, pozvedla je a vedla jejich životy. Byla jim posilou ve štěstí i neštěstí.
Tato slova však postupně ztrácela na síle. Lidé tuto svou víru v Hospodina opakovali stále delší dobu a čím déle to trvalo a čím víc přituhoval útlak, tím víc se zdála tato slova víry vzdálená realitě.
Co je naše realita? Zloba, závist, útlak, neštěstí? Vždyť do této reality vstoupil i Ježíš a z evangelií víme, že tuto krutou realitu prozařoval ... svou vírou. Vírou v Boží království, vírou ve spravedlivého Boha, vírou v Boží milosrdenství. Ježíš žil tak, že pro něj bylo realitou Boží království. Nenechal si vnutit realitu zahořklých a zlých lidí.
Jaké jsou naše oči, takový je svět kolem nás.
Lidé si stále opakovali slova o vysvobození Izraele, ale vlastně už tomu nevěřili. A tak je začala pohlcovat temnota.
Věděli, že k svobodě je dlouhé putování, ale že až tak dlouhé – ...
Z nadšení se postupně stane lidový skepticismus. Je potřeba zalézt se svou vírou hodně hluboko a daleko od světa, protože víra ve světě nefunguje. Leda vám zkomplikuje život – jako třeba teď Mojžíšovi a lidem, kterým chtěl původně pomoci.
Je to podobné i v jiných věcech, pro které se nejdříve nadchneme a postupně přijdeme na to, že lidi jsou stále stejní. Ať je u moci kdokoli, hodně lidi touží po majetku a závidí druhým, snaží se navzájem okrádat a obcházet zákony. Děje se to v každém uspořádání společnosti. Má tedy vůbec smysl svědčit před světem o nějakém jiném způsobu života?
Možná je lepší na nic se netěšit, v nic nedoufat, aspoň nebudeme vystaveni rozčarování a zklamání.
Nejprve nadšení, pak realita, nakonec se člověk začne za sebe stydět, jak byl kdysi naivní.
Velmi zvláštní na tom dnešním vyznání je, že Bůh Mojžíšovi neřekne, že je málo nadšený nebo že je málo vytrvalý.
Na druhou stranu mu ale neřekne – ano Mojžíši, máš pravdu, nestojí to za nic, lidi jsou stále stejní, vykašli se na to. Zabalíme to.
Místo toho mu řekne: nemusíš být v depresi z toho, že to špatně dopadlo. Nemusíš být zklamaný, protože já mám pro tebe dobrou zprávu.
Dal jsem se poznat už Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi. Před dávnou dobou, když jsi ještě nebyl dávno na světě. Byť tvůj život možná z větší části zatím přináší zklamání, tak věz, že já jsem zval k víře už dávno vaše praotce. Zval jsem je do země zaslíbené už dávno před tvým narozením a na to stále pamatuju – i když se to zrovna neděje podle tvých představ. Uzavřel jsem už s Abrahamem smlouvu. A za tou smlouvou si stále stojím, nikdo nezrušil její platnost.
A teď jsme zde a já ti zvěstuji, že vás vysvobodím z otroctví. Budu vám lidem, a uvedu vás do zaslíbené země.
Protože já s vámi stále budu i ve štěstí i v neštěstí. To je mé jméno. Takhle plně jsem se ještě nikomu před vámi nedal poznat. Protože já slyším váš nářek, vaše sténání.
Uvědom si, že jsem své Jméno ještě nikomu takhle naplno nezjevil.
Na začátku dnešního čtení zaznělo: praotcům jsem se ukázal jako Bůh všemohoucí, ale své jméno jsem jim nedal poznat.
To je klíč k pochopení Božího zvěstování. Bůh říká: už nejsem „jenom“ všemohoucí. Ale mám jméno a to jméno znamená, že vás vysvobodím, že jsem s vámi a že budu s vámi.
Toto nové vyznání a zvěstování má Mojžíš lidem vyřídit.
Je to nesmírně provokativní. Bůh tady říká, že jeho jméno je víc než to, že je všemohoucí. Možná proto, že okolní národy věřili ve všemohoucí bohy. Víra v neznámého všemohoucího boha je tedy méně, než víra v Boha Hospodina Izraele, který má jméno.
Do našich strastí i bolestí, do našich frustrací a všedních životů má zaznít osvobozující slovo: Nejsem všemohoucí – všehoschopný Bůh – vrtkavý, jako mocní tohoto světa.
Jsem zvláštní Bůh, který má jméno a to jméno znamená, že vás vyvedu, vysvobodím, budu vám Bohem, uvedu vás do země, dám vám ji, budu s vámi.
Úvod modlitby Otčenáš – posvěť se tvé jméno – tedy znamená, ať se posvětí tento smysl tvého jména, který jsi nám skrze Mojžíše zjevil. Není to neosobní jméno všemocného, ale jméno Boha, který je s námi a za nás se nakonec vydal.
Mojžíš s touto radostnou zprávou běžel ke svým lidem, ale ti byli tak zoufalí, že ho vůbec neposlouchali. Znělo jim to jako pohádka zoufalce. V důsledku vzato, pro ně byl vlastně farao skutečný bůh a nikoli Hospodin, protože byli ochotni ve svých životech žít realitu, kterou jim nadiktoval farao.
To je taky důvod, proč tolik lidí touží po moci. Oni skutečně na čas mohou zažít pocit neomezeného vládce a ten pocit je opojný.
Co s tím?
Hospodin se chová poněkud sveřepě – zvláštně trpělivě. Vždyť cesta vysvobození je součástí jeho jména, které teď Mojžíšovi sdělil.
Nezanevře tedy na ty lidi, ale místo toho pošle Mojžíše znovu k faraonovi.
- ty teď půjdeš - k faraonovi - a ohlásíš mu, že dílo vysvobození prostě začíná, ať chce nebo nechce.
Nic nedáš na jeho vzdor - a nic nedáš na to, že lid víry je zatím lidem frustrace a strachu.
Prostě se budeš držet mé osnovy. Budeš se držet smyslu mého Jména.
Protože já jsem slíbil, že mé Jméno se mezi vámi naplní.
Jaké je tedy evangelium dnešního příběhu? Jaká je dobrá zpráva?
Navzdory našim zklamáním, zahořklostem a frustracím Hospodin zůstává svému projektu záchrany a cesty ke svobodě věrný – jakoby nám zjevil: já prostě nemůžu zapřít sebe sama.
O vánocích jsme si připomněli, co znamená Boží tvář v Ježíši Kristu. Že už se nikdy nikdo nemůže splést. Bůh má tvář, ta tvář je Ježíš Kristus.
V tomto dnešním dávném příběhu Bůh ukázal své jméno. Jméno vysvobození a záchrany.
Děkujeme ti Pane za to, že nejsi bezejmenný všemocný bůh, ale Bůh, který má jméno. To jméno zvěstuje naši záchranu. Děkujeme, že toto jméno dostalo v JK tvář. Prosíme, ať nepropadáme strachu a zoufalství, když stojíme před různými nástrahami života, ale ať si na tuto radostnou zvěst vzpomeneme.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat