První čtení
Mk 3, 20-22
Pro děti
Ve světě je moc těžké to slovo dodržovat. Nechat ho v sobě zapustit tak, aby se osvědčovalo, když přijde strach o svůj majetek – nedejbože život.
Když bude Ježíš příliš dráždit mocné na trůnu, dopadneme i my ostatní špatně.
Víra se má žít v ústranní a nemá zasahovat ty, kteří nad námi vládnou.
A je to provokace, když si člověk, který vezme vážně to slovo začne uprostřed násilí a nespravedlnosti zpívat:
Píseň
176 Někdo mě vede za ruku
Druhé čtení
Ex 5, 1 – 6,1
Kázání
Na minulých – rodinných bohoslužbách – jsme potkali Mojžíše na hoře Chorébu, jak rozmlouvá s Hospodinem. Byl to podivný rozhovor. Hospodin Mojžíšovi ustupoval. Místo, aby Mojžíše přesvědčoval silou, spíše ho zval k víře a naději. Mojžíš se kroutil jako člověk, který už něco v životě zažil. Říkal: nemá to smysl, lidi mi neuvěří. Moje slovo, moje kázání je nepřesvědčí. Nakonec nejsem ani sám přesvědčen, že to zabere. A navíc – neumím ani mluvit. Hospodin se rozzlobil a na konci to vypadalo dost divně. Místo Mojžíše bude mluvit Aron, který vypadá dobře. Bylo to jako když si Izraelci vynutili na Pánu Bohu krále, když přece ostatní národy krále mají. Mojžíš si samým ustupováním přivodil kněze. Budou to kněží, kteří jednou zamlčí Hospodinovu zvěst, budou to kněží, kteří jednou odsoudí Ježíše z Nazareta.
Nakonec tedy Mojžíšovi nezbylo než vyrazit na cestu, i když té cestě asi moc nedůvěřoval. Uvěřit tomu, co je psáno v Bibli je téměř nadlidský úkol a tady vidíme, že dokonce i Mojžíšovi vzít vážně Boží slovo dělalo vážné problémy.
Lidi ale kupodivu uvěřili znamením, které jim Mojžíš ukázal. Uvěřili, že Bůh se k nim sklonil a padli na kolena a klaněli se. Jak z bible víme, tahle situace s v různých dobách a obměnách bude mnohokrát opakovat...
Zrno padne jakoby do úrodné půdy, veliká radost, ale přijde trápení a strach a lidi hned tomu slovu přestanou věřit.
Mojžíš s Aronem předstoupili před faraona. Před toho, který je přesvědčen, že je bohem a je přesvědčen, že má klíče od života i smrti poddaných.
A vyřizují faraonovi provokativní poselství: Toto praví Hospodin:
Propusť můj lid, ať mi slaví svátky na poušti.
Nemáš faraone na všechno nárok.
Jsi vládce, ale nejsi pánbůh. Je tu lid, na který nemáš nárok - ten lid, který jsi zotročil. Tak ho propusť, ať může oslavovat svého Pána, Pána života, naděje a svobody.
Farao odpověděl: neznám žádného Hospodina, nikoho propouštět nebudu. Vy jste se snad zbláznili! Víte vy vůbec, s kým mluvíte?
My tady makáme na budování mého domu a království a vy mi přijdete vykládat něco o tom, že část mých pracovních sil si půjde něco někam slavit?
Tady se maká pánové a na nějaké slavnosti nemáme čas! Tady si nehrajeme na politiku ani na svíčkový báby, tady se maká a já to řídím. Ze mě si nebude někdo dělat blázny..
Dobře, ti, kteří nechtějí makat, ponesou následky. Ti budou totiž makat ještě víc. Mají asi roupy. A farao nařizuje: zvedněte jim pracovní tempo. Ať si sami dodávají suroviny k výrobě cihel.
Realita tvrdě dopadne na lid Izraele. Lze sloužit dvěma pánům? Věřit Hospodinu, když jsem za to bit? Říct faraonovi, že mám ve skutečnosti jiného Pána? Když svoboda nepřichází a přichází jenom faraonova otročina?
Hospodin je někde daleko, ale bič dopadá na má záda. Jak si potom vybrat... Co mám dělat, abych se zbavil bolesti?
Hospodin to možná myslí dobře, ale tady panuje jiná realita, tady se maká... a kdo nemaká, je zbit.
Mojžíš s Aronem to tedy pěkně zkazili. Místo, aby lidem pomohli, tak tu jejich otročinu ještě zestonásobili.
Doslova – pokáleli pověst Izraelců u faraona – a on je teď kvůli Mojžíšovi a Aronovi možná všechny povraždí.
Ten dnešní příběh přináší palčivou otázku: má smysl mluvit nahlas o jednom Pánu, když za to slovo hrozí smrt?
Má smysl bojovat za právo na svobodu vyznání uprostřed totality? když to přinese v prvním důsledku zvýšení útlaku – tedy utrpení bližních a dobrý konec je v nedohlednu?
Nebo se ukrýt a přečkat, že to nějak shnije samo?
Jaká je podstata našeho náboženství?
Ukrýt se před rozbouřenou přítomností do komůrky a tam se tiše modlit a meditovat a přečkat až to přejde? A hlavně neprovokovat?
Zachráníme se, když nebudeme příliš provokovat. Takový hlas je vždycky slyšet v dobách útlaku.
Proto přišli za Ježíšem – aby ho stáhli z veřejného působení. Říkali – asi se pomátl.
Víra přece nemá ohrožovat druhé. Víra nemá dráždit vládce na trůnu. Ty ať srazí Bůh, ne my. Ty ať semelou Boží mlýny, ne my.
Nebudeme provokovat a možná přežijeme o něco déle. Když se budeme o svá práva nahlas hlásit, moc nás smete a nezbude nic.
V tom dnešním příběhu se vlastně divíme, že Mojžíše a Arona za tu jejich akci vlastní lidé nezabili. I když z textu vnímáme napětí, že k tomu asi málem došlo... Vy jste si přišli doví odkud, z pouště - máte plné hlavy ideálů a výsledkem je nekonečně horší dřina a šikana.
Ty jsi Mojžíši a Arone dal faraonovi do ruky meč, aby nás povraždil.
Ať na vás dopadne hněv Hospodinův, za to, co jste udělali... Jinými slovy, ať vás semelou Boží mlýny..
Jaký byl výsledek Ježíšovy cesty? Podráždil mocné na trůnu a skončil na popravišti.
Nedráždit mocné je mocná lidová zkušenost, proti níž není žádná logická obrana.
Izraelci ví, že je to moc špatné, že jim to Mojžíš s Aronem pěkně pokáleli u faraona a tak zkusí s osvědčenou metodou: podlézání.
Izraelci vypraví k faraonovi prosebnou delegaci. Úpěli před faraonem: proč s námi takto jednáš, co jsme ti provedli, náš dobrotivý care?
Máš přece srdce...
Farao má radost. Vy bídáci, vy lenoši, vy lajdáci, hledáte jenom záminky k ulejvání. Ale protože jsem váš pán a bůh, tak vám dám poznat, co je pro vás nejlepší. Pro vás platí jediná svoboda v životě – poznat, kdo je v Egyptě nejvyšším pánem.
K tomuto výsledku tedy Izraelce dovedla víra v Hospodina.
Nemůžeme se divit, že lidé by nejraději Mojžíše s Aronem nechali zavraždit. Vy si kážete před faraonem o Hospodinu a na naše záda dopadá faraonův bič.
Co se tedy dovídáme z dnešního příběhu?
„cesta Božího slova v tomto světě a svědectví o Hospodinově spáse“ - je pro jeho adresáty nepřijatelná.
Židovsko-křesťanský Bůh vede k aktivitě a k veřejnému obhájení práva ke svobodě.
Příběhů s rýpáním do vosího hnízda známe nespočet...
Vy jste si kdesi v Anglii vymysleli atentát na Heidricha a naši lidé jsou za to vražděni. Vy si někteří stěžujete na nedodržování lidských práv a možná kvůli vám zakážou celou naši církev.
Vy mluvíte o principech a zatím nemáme ani na provoz sborů...
Můj kamarád se odstěhoval do Číny, protože je tam podle jeho slov vyšší životní úroveň, než v Čechách. Ptal jsem se ho, jestli mu nevadí útlak, cenzura apod... Nevadí – když člověk není disident a otevřeně nepíše proti vládě, tak se o něj nikdo nestará. V Číně je prý vše dovoleno.
Proč dráždit vosí hnízdo?
Ten dnešní příběh je nepříjemný a má být nepříjemný, má vyvolávat nepříjemné otázky a má burcovat. Kolikrát jsme v životě ustoupili tlaku doby. Kolikrát jsme ustoupili pohodlnosti. Já sám mnohokrát.
Bible nezamlčuje, že zachraňovaný boží lid tu záchranu odmítal... nezamlčuje to, nedělá tlustou čáru za minulostí. Neříká – to byla jiná doba... tak o tom mlčme... podobně evangelium nezamlčuje, že vlastní Ježíšova rodina chtěla Ježíše stáhnout z veřejného působení...
Ale! Nemáme se pást na vině našich předků, ale máme ty příběhy slyšet jako podobenství. Abychom se dovedli sami vyhnout pokušením doby...
Nemám zkoumat minulost stylem „po bitvě generál“, ale jako podobenství, která promlouvají do dnešních dní.
My tady v Soběhrdech naštěstí máme i pozitivní podobenství - příklad – našich předků, kteří se nebáli a chodili na tajné bohoslužby na krásnou horu – taky tím dráždili své Pány... a dovedu si představit, že jim v rodinách mohli říkat: nedrážděte je, stojí vám ta víra za to?
Ten příběh je nepříjemný, protože nás staví před otázku:
- má to cenu usilovat o změnu, když si ji nakonec nepřejí ani ti, kdo jsou otrockými poměry nejhůř postiženi?
- má to cenu, důvěřovat Hospodinu, jehož zaslíbení a kázání lze tak snadno ignorovat?
Mojžíš se modlil k Hospodinu a všechno mu to vyčetl.
Proč jsi mne sem vůbec posílal? Podívej, co tvé slovo způsobilo – ještě větší utrpení...
Hospodin Mojžíše přijme a slíbí mu, že donutí faraona, aby propustil Izraele z Egypta.
Zve Mojžíše znovu k víře, kterou mu nabídl už při prvním setkání: sestoupil jsem, abych svůj lid vysvobodil z moci tyranů...
Uprostřed tyranie zve Mojžíše k víře, která navzdor okolnostem vidí jako skutečnost Hospodinovo království a ne tyranii. Takhle věřil Ježíš. Rozdával světlo, protože měl v srdci světlo – i uprostřed nelásky a temnoty.
Možná to zní až jako fanatická víra – různí faraoni a různé strachy nás svírají a my si máme zpívat: někdo mne vede za ruku... anebo vesele zpívejme, když je ve světě tolik protivenství...
Děkujeme Pane, že z našeho srdce vyháníš strach a tvoříš v něm víru. Děkujeme, že tě smíme poznávat a slavit jako dárce svobody. A děkujeme, žes nás před patnácti lety zbavil zdejších faraonů. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat