První čtení
Mk 12, 18-27
Pro děti
Lidé si představují, jak to bude po smrti. Ježíš říká, že až lidé vstanou z mrtvých, tak se nežení a nevdávají. Nemluví o nesmrtelné duši, ale o těle – i když těle jiném, než je tělo tady na zemi.
Víc se o tom nezmiňuje. A přece – Ježíš mluví o naději, která přesahuje tento život. Vůbec nepopisuje nějak vědecky, jak to bude a jak to bude vypadat, ale odkazuje na praotce.
A odkazuje na Boha živých. Abrahama, Izáka, Jákoba.
Odkazuje na jejich život. Naděje na věčnost spočívá v tom, jak s nimi Hospodin byl a v jejich víře.
Pokud věříme, že je Hospodin i naším Bohem, jako byl Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba – pak máme jistotu věčného života, protože Hospodin je Bohem živých.
A že nevíme jak je to možné? Jak to Bůh udělá? To není na nás, je to na něm.
Druhé čtení
Gn 49, 28-33
50, 1-14
Kázání
Jsme na konci knihy Genesis.
A můžeme se ptát: k čemu dovedlo Abrahama a jeho potomky putování za hlasem Božím?
Jaká že je ta země zaslíbená?
Abraham získá v makpele kousek země (hrobové místo) za lichvářskou cenu.
Takový kousek země je smyslem celé pouti do zaslíbené země?
Není tato pouť spíš fraškou než vítězným tažením? Podobně jako Ježíšovo „tažení“?
Umírající Jákob (daleko od domova) sní také o tomto kousíčku země.
Ten kousíček země odkazuje k celé zemi, podobně jako třeba SVP. Co že to děláme při SVP? Jíme kousíček chleba a pijeme hlt vína.
Někdo by mohl říci: trochu málo z Božího Království, trochu málo z Krsitova života, umírání a vzkříšení. Trochu málo z hostiny zaslíbené. Není to fraška? A přesto pro nás ten kousíček chleba a vína znamená mnoho.
Ten kousíček země není totiž konečná, ale závdavek něčeho budoucího.
Jákob se touží vrátit do zaslíbené země. Ještě před tím svým synům žehná. A není to přání všeho nejlepšího, je to něco víc.
Jákob v tom požehnání přiznává, že on i jeho děti dělali ledacos zlého (např. Šimeon a Lévi, kteří z fanatismu vraždili – když si vyšla Dína k chivejcům), ale Bůh se od nás neodvrátil.
On sám to tak prožil. Podrazil otce i bratra. Když byl na tom nejhůř, jako utečenec, poznal, že Bůh je s ním. I v pádu a v tom, co by mnoho lidí nazvalo prokletím. A Bůh mu dal sílu požádat bratra o odpuštění.
To je evangelium příběhu celé knihy Genesis.
Jákob v tom požehnání říká: Bůh se neodvrátil ode mě, a neodvrátí se od vás. To je podstata dobré zvěsti.
Jinými slovy: Bůh se mnou, Bůh s vámi.
(Matouš 1:23 ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.)
Jakási skrytá moc mne držela nad vodou, abych neproklel život. Jednou – kdysi – jsem viděl nebe otevřené.
Jákob se právě tehdy stal Izraelem. A nebyl od té doby dokonalý, jeho život se nestal růžovou zahradou. Ale něco od té doby poznal. Poznal, že Bůh je s ním.
A teď se mají stát Izraelem Jákobovi synové.
To požehnání připomíná slavnostní založení církve.
Jednomu po druhém žehnal a potom zesnul.
Josef bere vážně Jákobovu závěť a zařídí všechno, aby jeho tělo mohlo spočinout v zemi zaslíbené.
Vše zařídil, tak jak si Jákob přál – bylo to přání víry a Josef to rozpoznal. A tak tělo nabalzamovali – a spolu s vysokými egyptskými hodnostáři se vydali na pouť do země zaslíbené.
Z toho pohřbu se stal sváteční průvod –demonstrace...
Trochu to může připomínat Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Je to demonstrace prorockého snu.
Pouť do země zaslíbené, kam Izraele jednou – až skončí hlad – přivede Bůh z jejich vyhnanství.
Proroci zvěstují, že jednou Bůh přivede do této země nejen Izraele, ale celý svět.
Proto jdou s mrtvým i vysocí hodnostáři. Teď z nich udělal nosiče sukna hebrejského pastýře. Je to demonstrace snu Izraele, a tedy také průvod slavnostní, protože zvěstuje a ukazuje k budoucnosti.
Je to jen sen?
Josefův sen?
Možná je to Boží sen, který na svých bedrech nese právě Izrael.
Někdo by řekl vždyť je to fraška – Josef, to je člověk, který nás pořád obtěžuje svými sny – stejně jako jeho otec i děd...
Stejně jako Ježíš. A podívejte, kam ho jeho sny přivedly.
Podívejte, ale jak málo je to lidí. Jak malá kapka v zemi Egyptské. Přišlo jich jen 70 a už mají plány na ovládnutí celého světa.
Určitě bylo i tehdy mnoho lidí, kteří se na ten průvod dívali s obavami a znechucením. Vždyť pastýři jsou v očích Egypťanů ohavností.
A nejsou dodnes Židé v očích mnoha lidí ohavností?
Jenže ten nárůdek má skrze Abrahama, Izáka, Jákoba: sen.
Co je to za sen?
Třeba to, že Egyptané – zástupci nevěřících v tomto světě se pokloní sice - ne přimo Hospodinu, ale pokloní se jeho cestě jeho lidu. To ten pohřební průvod také ukazuje.
Sen Izraele je naděje, že národy jednou přijdou na sion, aby nalezli společnou řeč v lásce a milosrdenství i spravedlnosti.
Sen, který jednou převezme na svá bedra Ježíš Kristus a předá ho svým učedníkům.
Nedávno jsme si připomněli 50let výročí nejslavnějšího projevu černošského kazatele Martina Luthera Kinga, který se proslavil větou: mám sen.
Mám sen... Projev byl přednesen 28. srpna 1963 ze schodů washingtonského Lincolnova památníku během Pochodu na Washington za práci a svobodu. Kingově řeči, považované za jeden z nejvýznamnějších rétorických počinů 20. století, přihlíželo více než 200 tisíc zastánců občanských práv.
"Takže vám chci říci, přátelé, že i když musíme dnes stejně jako v budoucnu čelit nesnázím, mám stále jeden sen.
'Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.'
Sním o tom, že jednoho dne na cihlově červených svazích v Georgii budou moci potomci někdejších otroků usednout jako bratři u jednoho stolu s potomky někdejších otrokářů."
Sním o tom, že jednoho dne proměníme dokonce i Mississippi, stát umdlévající pod žárem nespravedlnosti a rasového útlaku, v oázu svobody a spravedlnosti."
Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním! "
Sním o tom, že jednoho dne, na jihu v Alabamě, ve státě nechvalně známém svými rasisty, že právě v Alabamě si jednoho dne budou moci malí černí chlapci a dívky podat ruce s bílými dětmi jako bratři a sestry. O tom dnes sním!"
Prorocká řeč a sen se prolínají jako v příběhu Genesis, příběhu Abrahama, Izáka, Jákoba - Josefa a jeho bratří.
Jákoba pochovali v Makpele.
V zemích kolem Izraele se mluví o nesmrtelném těle a duši. Izrael o tom mlčí.
Určitě to není proto, že by myšlenky o nesmrtelnosti někdo z Bible schválně vyškrt.
Z toho mlčení zaznívá spíš bázeň. Ano Bůh je s námi, toto vyznání stačí. Ostatní můžeme nechat na něm.
Ve tvou spásu naději jsem složil, Hospodine (Gn 49,18) – řekl umírající Jákob.
Ve víře, že jej Bůh nenechá čekat zbytečně.
Ani my nemáme mrtvé na starosti – to Bůh je má na starosti.
Jsme na konci knihy Genesis...
Čím pro nás tato kniha je? Co nám zvěstuje?
Kniha Genesis je zjevení toho, jak jedná Bůh a zjevením toho, jaký sen o zemi saslíbené - o Božím království má Izrael. A že to je vize, kterou měl i Ježíš Kristus. Bůh je s námi.
Z knihy Genesis jsme poznali, že Bůh se zjevuje v příběhu živých: Abrahama, Izáka, Jákoba.
I my jsme připočteni k těmto živým - pokud tomu věříme.
Můžeme to Ježíšovo slovo číst jako vyznání: Hospodin je Bohem živých. A tak i my, dosud živí, někdy neduživí, položiví, umírající, budeme započteni mezi živé. Navzdory umírání a smrti. Nevíme jak? Neumíme si to představit? To ať nás už netrápí. Náš život je v Boží ruce a ta nás nepustí.
Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat