První čtení
Matouš 25:31-46
Pro děti
V tom příběhu Josefa se vyjevuje to, co chce Bůh. Bůh chce, abychom se jako lidé byli schopni o sebe postarat. Aby nikdo na zemi neměl hlad.
Vlastní bratři Josefa nechali v díře hladem a nahoře si v klidu jedli chléb.
Někdy si tak také můžeme připadat, když tady v Evropě jíme a na světě jsou místa, kde mají hlad. Často proto, že jsme je my Evropani o ten chléb připravili drancováním jejich země.
Občas se můžeme i dnes dočíst o tom, jak některé západní firmy vykořisťují třeba indické zemědělce. Prodávají jim zrno, které se není schopné samo reprodukovat. Oni se zadlužují a umírají v bídě.
Západní křesťanská civilizace vždy dovedla velmi účinně vykořisťovat.
Máme na tom MY podíl, když jiní lidé na jiné části země hladoví?
Udělali jsme dost? Bible nám připomíná, že je to na nás, abychom naši víru, výdobytky demokracie, ale i techniku a výdobytky vědy využívali třeba pro to, aby se lidé mohli najíst.
Bible se nás vždycky bude ptát: děláte dost pro druhé? Bůh to po nás chce. Nemůžeme se tomu vyhnout. Nemůžeme se vyhnout zodpovědnosti.
Druhé čtení
Gn 42, 1-28
Kázání
Bůh nám lidem nesděluje budoucnost, aby uspokojil naši zvědavost, ale abychom se vzpamatovali, dokud je čas.
A tak ukázal skrze Josefa faraonovi, že není moc času, že po letech blahobytu přijde hladomor. A že pokud to lidi nevezmou vážně, hladomor zahubí všechny.
Farao naštěstí Josefovi a jeho Hospodinu uvěřil. A tak podle něj přizpůsobil svůj život. Nechal Josefa vykonat všechno co bylo zapotřebí, aby lidé neměli hlad.
Josef dostal nové jméno: Safenat Paneach, což znamená: Promluví a člověk ožije. Anebo taky: zachránce světa.
Hospodinovo slovo se tak dostalo ke slovu i v zemi, kde by to nikdo nečekal.
A dostalo se jako záchrana lidí skrze člověka, od něhož by to nikdo nečekal. Od jakéhosi malého Žida hnijícího ve státním kriminále.
Naštěstí měl ten egyptský král odvahu tomu slovu uvěřit a zachránit mnoho lidí. I když sám sebe vlastně ponížil.
A co Josef? Víme, že Bůh byl s Josefem, ať se stalo cokoli. I když byl v kriminále, i když byl vládcem Egypta hned po faraonovi.
I tak to v životě někdy chodí. Jednou jsi v kriminále jako zločinec a druhý den ti patří celý Egypt.
Josefovi se narodí dva synové. Manases: dává zapomenout – neboť Bůh dává zapomenout na všechno mé trápení a na celý dům mého otce.
Efrajim: dvojí plod – neboť Bůh mne učinil plodným v zemi mého utrpení.
Josef nejprve musí získat lidi pro myšlenku, že je třeba myslet na budoucnost, myslet na ty, kteří přijdou po nás. Je to skoro jako kázání. Josef jezdí po Egyptě a káže o tom, že lidi jsou zodpovědní za budoucnost.
Povede se mu to.
Zachraňuje mnohé od smrti hladem – podobně jako jednou zachrání Ježíš mnohé od smrti hladem. I on trpěl od svých bratří, i on měl sny o Pánu Bohu. I on dal poznat do hloubky vinu svých bratří. Zvláštní souvislosti...
Všichni národové přichází k tomu zvláštnímu člověku, aby jim dal život. Aby jim dal jíst v době hladomoru. Je to zázrak, stejný zázrak, jako když o mnoho staletí později dává život jiný Žid v době duchovního zmaru.
Hladoví i Josefovi bratři. Josefův otec Jákob se doslechl, že v Egyptě mají dostatek chleba. Posílá tedy své syny na cestu.
Možná to vypadalo, že Josef na svou rodinu zapomněl nebo se snažil zapomenout, protože s těmi vzpomínkami je spojeno mnoho bolesti. Možná.
Jména jeho synů jsou ale modlitbami. Dej mi Bože zapomenout na všechna ta příkoří, která mi vlastní bratři způsobili. Jsem stále cizincem v této zemi, dej mi Bože zapomenout na utrpení, které z toho plyne.
Kdysi se mu zdál sen o tom, jak jeho otec i matka a bratři se mu klanějí a padají mu k nohám. A pak se stalo, že z něj bratři strhli jeho krásné šaty od otce a uvrhli ho do zmaru.
Jak je to možné? Jak se to všechno mohlo přihodit? Ptáme se někdy nad svými vlastními životy. Jak se nám to mohlo stát? Proč?
Vysvětlit to nedovedeme, a zapomenout také ne. Josef musel tušit, že jednou za ním mohou přijít pro jídlo jeho vlastní bratři. I když už je to přes dvacet let, možná staré viny vyplavou na povrch. Co s tím? Co se starou vinou?
Tu se ten dávný Josefův sen o klanějících se bratrech stane skutečností. Jeho vlastní bratři před ním padají k jeho nohám a klaní se mu až k zemi. A není s nimi Benjamín. K němu má Josef zvláštní vztah, vždyť je to pokrevní bratr, syn matky Ráchel.
Co jim má říct?
Možná Josef nedokáže unést nepřítomnost Benjamína, možná se snaží vymyslet něco, aby ho mohl vidět. Zároveň chce ale něco udělat, aby si bratři uvědomili svou vinu a vyslovili ji nahlas.
A tak je nařkne ze špionáže, nechá Šimeóna jako rukojmí a pošle je domů pro Benjamína. Bratři prožili, co znamená být nespravedlivě obviněn a uvržen do vězení.
A tu, když se sami ocitnou v postavení obviněných, vytanou jim na mysli dávné vzpomínky. Možná na to nepřestávali myslet po celý svůj život, možná jim svědomí nedalo pokoje. Ale nevěděli co s tím, možná by se nakonec rozhodli pro sebevraždu. Když člověku nikdo nepomůže se starou vinou, může se utrápit. Proč pomáhat někomu, kdo se provinil?
Proč Ježíš nakonec odpustil i těm, kteří ho odsoudili?
Možná proto, že odpuštění je jediný způsob jak uzdravit nemocného člověka.
Bratřím se samozřejmě nechce vytahovat staré vzpomínky, ale to, co se neodvážili mnoho let vyslovit, chce najednou ven.
Musíme pykat za jeho krev.
Možná to řeknou poprvé nahlas. Možná poprvé přiznají vinu.
Ještě tedy jednou:
Proč to trápení? To nemohl Josef poslat Jákobovi zprávu po bratrech, že je živ a zdráv?
V tomto příběhu taky hraje svou roli Hospodin. Vzpomeňme jak to bylo na začátku. Provinili se všichni proti sobě. Jákob příliš miloval Josefa a ten nezvládl jeho lásku. Josef se povyšoval nad bratry. A bratři zase neunesli Josefovo povyšování. Každý se nějak provinil. A nebylo z toho klubka vin cesty.
A pak nastalo mnoho let od pokusu Josefa zavraždit.
V době prodeje Josefa do Egypta mu bylo asi 17let. Dnes mu je něco přes 40. Je dobré tak starou vinu zase tahat na povrch? Není lepší udělat tlustou čáru za minulostí?
Podle tohoto biblického příběhu to evidentně nejde.
Není náhodou, že v klíčových momentech se po sobě bratři dívají. Mají to v očích...
Leze to z nich pomalu, jako z chlupaté deky. Bojí se do Egypta, dívají se po sobě, z očí jim čouhá stará vina, nechtějí si to připomínat.
A když se dostanou do situace nespravedlivě obviněných, objevuje se to zase v jejich očích. Co jsme to Josefovi provedli! To Bůh nám dává poznat, jak jsme se provinili!
Josef ale sám své jednání podřizuje Bohu – ne sobě!
On je ten, který nese požehnání a je pro svůj lid prostředníkem Boží vůle. Najednou to všechno (ty dávné sny) začíná dostávat smysl.
Na samém konci příběhu, až když si všichni plně uvědomí, co spáchali a čekají přísný trest jim Josef řekne: Genesis 45:5 Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi.
To Bůh je všechny dovedl až sem.
Aby k tomuto vynesení odpouštějícího rozsudku mohlo dojít, stane se zázrak.
Je to ta chvíle, kdy bratři vyznávají společně svou vinu naplno a nahlas. Vinu, která je v té chvíli víc jak 20 let promlčená:
Genesis 42:21 A řekli si navzájem: "Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my." 22 Rúben jim odpověděl: "Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti." 23 Nevěděli, že jim Josef rozumí, neboť s nimi mluvil skrze tlumočníka. 24 Josef se od nich odvrátil a zaplakal.
Josef neměl zlé srdce, nechtěl své bratry sadisticky trápit a mstít se. Naopak – nemohl to vydržet a plakal.
K pokání je třeba nechat dozrát čas.
Vinu nejde jen tak nechat být – a říct si: třeba se podobně jako splašky někam vsákne anebo vyhnije. Protože když je viny mnoho, tak není, kam by se vsakovala.
Vina musí být vyřčena, naplno vyznána, a pak teprv může dojít k přijetí odpuštění a uzdravení. To všechno Josef uviděl a taky uviděl, že sílu k tomuto procesu dává Bůh.
Přesto se stal zázrak. Protože tak to být nemuselo. Bratři mohli do konce života zatloukat anebo se v tichosti utrápit k smrti.
Ne stal se zázrak: Josefovi bratři vyznávají svou vinu. A kupodivu jsou v tom zajedno.
Právě v tuto chvíli se poprvé setkávají s Bohem. A přišlo ke slovu slovo, které o mnoho později řekl Izraelův potomek: Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Nyní bratři poznávají, že vina musí být vyřčena.
Poznávají, že vinu nelze ututlat a že před Pánem Bohem nelze nic skrýt.
Přišli na to, že se svými činy se jednou setkáme. A že to všechno také nějak souvisí s Hospodinem. S tímto poznáním přinášejí svému otci domů chléb.
Modlitba
Děkujeme ti Pane, že nám skrze Izrael zjevuješ svou vůli: zachránit nás. Ty jsi neopustil Jákoba, nenechal jsi zahynout Josefovy bratry v jejich vině. Místo, abys lidi zahubil, když přivedli tvého Syna na kříž, vyhlásil jsi odpuštění a záchranu. Naopak on se stal před tvou tváří naším přímluvcem.
Prosíme, abychom dovedli sami před sebou i před Tebou vyznávat naše chyby
Žádné komentáře:
Okomentovat