První čtení
Lk 6, 20-36
Druhé čtení
Gn 46, 8-27; 47, 28-31
Kázání
Izrael vstoupil do Egypta. Ne jako Jákob, ale jako Izrael.
Ve jméně Izrael je skryto celé společenství.
V tom dnešním příběhu se tedy pojednává o vztahu Izraele jako společenství k Egyptu a zaslíbené zemi.
I tady na Krásné hoře se scházela kdysi pospolitost lidu víry, aby tu slavila bohoslužbu v dobách útlaku.
I tady se scházela pospolitost, aby tu ti lidé cosi činili, čemusi věřili. Věřit v době útlaku je těžké. Doby útlaku vždycky totiž vypadají, že budou trvat věčně.
Každý vládce kolem sebe vytváří ovzduší, že bude vládnout na věky. Na věky zůstane daný systém neporušený a pevný.
Když také Izrael vstoupil do Egypta, musel stále připomínat, že to není napořád. I když to málem tak dopadlo. Vyvedení z Egypta probíhalo za dramatických okolností a skoro nikdo nevěřil, že se to vůbec povede. Po nějaké době si totiž lidé na útlak zvyknou a berou ho za svůj domov.
Naši předkové ve víře si nezvykli a scházeli se tady, aby vyjádřili, že jsou svobodní od poměrů, které tehdy panovaly.
A tak nás to jejich setkávání vede k otázce, jestli jsme i my svobodní od poměrů, které tu dnes panují?
Jsme svobodní od toho, co nás svazuje a tíží?
Nakolik se dnešní poměry vlamují i do církve? Před čím utíkáme, čeho se bojíme, před čím se krčíme?
Abychom porozuměli tomu, co nás může zotročovat, je dobré připomenout si zápas Izraele.
Když Izrael vstoupil do Egypta, připomenul si tam, že je poutníkem.
Jákob měl těžký život, ale přesto byl v něčem silnější, než sám Farao. Nakonec to byl Jákob, kdo faraonovi požehnal. Tuto zvěst jsme zaslechli minule.
Svoboda putování Izraele k zaslíbené zemi nám má připomenout, že vládcové i říše jsou zde z dopuštění Božího a nikoli z jejich vlastní vůle. Už jen proto, že si lidé sami neumí dát život.
Jákob faraonovi připomněl, že být na zemi poutníkem ve službě Hospodinu je dobrý úkol.
Vždyť Josef (a ne farao), zachraňuje egyptskou zemi od hladomoru. Skrze Josefa přichází do světa spása.
Do dnešního dne jsme se zaměřovali na Josefa a jeho bratry, popřípadě Jákoba. Nyní tedy čteme o celé pospolitosti, která vstoupila do Egypta.
Každý jednotlivec v Izraeli je jmenován jménem. Právě tímto přesídlením do Egypta se rodina Izrael stává národem Izrael.
Jenže: Sedmdesát lidí se může v Egyptě rozplynout jako kapka v moři.
Josef klade na srdce svým příbuzným, aby nezapírali před Egypťany svůj původ. Pastevci v očích Egypťanů znamenají asi tak to, co pro etnické Čechy znamenají Romové.
Je jasné, že v Egyptě tito poutníci – pastevci nebudou mít na růžích ustláno. Pro Egypťany je pastevectví nečisté povolání. Proto je pravděpodobné, že se mnoho Izraelců bude chtít vyšvihnout do vyšší kasty – na vyšší společenský stupeň a zbavit se tak nálepky pastevce.
Jákob dbá na to, aby v Egyptě zůstal Izrael Izraelem. Proto chtějí, aby je farao usídlil v zemi Gošenu, v kraji pastevců, vzdáleném od centrálního Egypta. Izrael má být v Egyptě jen dočasně. Egypt není cílem cesty.
Cílem cesty je zaslíbená země. Stále víc se zaslíbená země stává symbolem smyslu života – podobně jako v NZ Boží království.
Oni tedy zůstávají v Egyptě a přece nejsou z Egypta. Jsou ve světě a přece nejsou z tohoto světa. Uprostřed Egypta jsou Izraelité opovrhovaní. Jsou časem stále víc a víc trnem v oku Egypťanů.
Podobně jako byl trnem v oku povýšených sám Ježíš a potom i jeho následovníci.
Ten pobyt Izraelitů v Egyptě nám může být i podobenstvím: nebuďte povýšení, protože povýšení Izraele – popř. Ježíše – nenávidí.
Podobně byli trnem v oku vrchnosti naši předci, kteří se zde scházeli před 250ti lety a mohli připadat těm okolo, jak blázni – nebo primitivní pastevci.
Apoštol Pavel řekl: 1 Korintským 1:26 Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; 27 ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; 28 neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic -
29 aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.
Stejně jako Izrael kdysi v Egyptě – i my si dnes máme připomenout, že jsme poutníky.
Když si představíme, že navazujeme na ty, kteří tu před 250ti lety stáli – jsme poutníky v čase.
Jako poutníci máme žít jinak, než je v tomto světě běžné. Máme nést hrdě před sebou světlo Kristovo. A svědčit o svém obdarování třeba - tak, jak popsal Pavel Efezským 5:8 I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. 9 Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; 10 zkoumejte, co se líbí Pánu. 11 Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem.
Jákob se usadil v Egyptě a žil tam 17let. Jednoho dne si k sobě zavolal Josefa a předložil mu přání: chce být pochován v zaslíbené zemi – ne v Egyptě.
V tom přání je krom výhledu k zaslíbené zemi samozřejmě skrytá narážka na Egyptské zvyklosti.
Vždyť v Egyptě se vyznali v pohřbívání nejlépe ze všech lidí na celém světě. Pokud by si Izrael chtěl z Jákoba udělat nabalzamovanou modlu, právě v Egyptě by k tomu měl jedinečnou příležitost. Jákob věděl o tomto nebezpečí. A byl si vědom toho, že s tím budou problémy, proto si od Josefa žádá přísežné ujištění.
Jákob svou smrt spojuje s budoucností. Poslední pořízení Jákoba je tedy jeho vyznáním víry. Smrtí to nekončí, je třeba myslet na zaslíbenou zemi.
Možná si vzpomenete, jak pohřbil Abraham svou ženu Sáru v jeskyni v Makpele. I tento hrob byl vyznáním, že Izrael nenáleží chetejským obřadům a bohům. Proto jej Abraham nepřijal se slevou. Hrob Sáry byl pak jedinou vlastněnou půdou zaslíbené země – jako symbol poutnictví božího lidu. (Gn 23)
Naši předkové byli v situaci nechtěné, trpěné menšiny. Podobně jako Izrael obklopen národem Egypťanů nebo Chetejců. Přesto byl Izrael pro tyto národy požehnáním. Nebyl uzavřený do nějakého výčitkou pokrouceného šklebu. Mohl, mělo by to logiku, mohl by říkat, však vy jednou poznáte, kdo my jsme. Ne – Izrael je vyvolený proto, aby přinášel druhým požehnání – ne skázu.
Ježíš byl také nechtěný, vyháněný a nakonec odsouzený. Přesto přinášel světlo.
A tak se můžeme ptát dnes tady na tomto místě, jestli dokážeme i my být tou menšinou, která nese požehnání tomuto světu – a myslí na zaslíbenou zemi – BK?
Dovedeme vnášet do naší společnosti světlo? Dovedeme se zastávat těch, kteří nespravedlivě v této společnosti trpí? Dovedeme být spravedliví uprostřed nespravedlivého světa? Dovedeme být světlem tomuto světu, jak nám to odkázal JK?
Děkujeme ti Pane, že máme na koho navazovat. Děkujeme ti za v šechny ty, kteří tady stáli před námi – v dobách útlaku a tísně.
Žádné komentáře:
Okomentovat