První čtení
Deuteronomium 32, 4 - 12
Druhé čtení
1Kor 1, 4-9
Kázání
Minule jsme četli vstupní pozdrav apoštola, v němž jsme se
dozvěděli, že církev je svatá. Ne proto, že je dokonalá, ale proto, že ji volá
JK.
A že je svatá všude tam, kde ho následuje, kdy toto volání
slyší, podobně jako jej zaslechl apoštol Pavel.
Svatost je zaslíbená také Korintským bratřím a sestrám, i
když se zrovna svatě nechovají. Obsahem dopisu je totiž apoštolova starost o
sbor.
Lidé se začali mezi sebou přít např. o to, kdo z nich má
pravdu, kdo je blíže Bohu. Koho víra je lepší.
A zapomněli na to, že víra nepochází z nás, ale že je darem
a zavoláním Božím.
A že se nemůžeme přít: já mám větší víru, než ty. Já jsem
blíž Bohu, než ty.
Zvláštní je, že ač chce apoštol Pavel svým dopisem napomínat
a poučit, co je základem víry následovníka JK, nejprve děkuje.
Pavel musel být zoufalý, když se doslechl, že v Korintě se
sbor zmítá ve sporech. Pavel viděl, že dílo, které započalo také jeho
přičiněním, se začíná hroutit. Lidi nepochopili, o co vlastně J-ovi šlo.
Pavel však nejdřív děkuje.
Děkuje Bohu za lidi v Korintě. Děkovat, když je člověk s
někým ve sporu, je uznání, že ten druhý má stejnou hodnotu jako já. Je to asi
jedna z nějtěžších věcí – takhle ve sporu nejprve děkovat. Než začnu někomu
říkat své postoje, svou kritiku, mohu nejprve poděkovat - za toho člověka. V
srdci. Nemusí to být nahlas.
Pavel děkuje ale také s pedagogickým cílem. Pro čtenáře
dopisu je totiž důležité jakým způsobem děkuje a za co.
Apoštol chápal svůj život jako darovaný Bohem. Proto děkuje
Bohu. A proto taky děkuje Bohu za lidi a ne za to, co ty lidi vykonali, nebo co
ti lidé jsou.
Mohl by taky děkovat tímto způsobem: děkuji za to, čeho
všeho jste dosáhli i přes některé neúspěchy. Děkuji za to, čeho všeho váš sbor
dosáhl.
Apoštol ale děkuje za něco jiného. Děkuje za to, co lidem v
Korintě bylo Boží milostí dáno v Kristu Ježíši.
Ukazuje lidem ve sboru v Korintě tak, co je pro něj
nejdůležitější. To, co člověk dělá, pomine. Milost Boží však nepomíjí. A jenom
skrze tuto milost vůbec může člověk žít a konat.
Pavel mluví o Kristu, protože tuto milost, zakusil Pavel v
Kristu. Kristus totiž plně tuto milost ztělesňuje.
Pavel pokračuje, že Bůh obohatil lidi ve všem. Především ve
slovu i poznání.
Zde naráží na to, že člověk je schopen díky Bohu – pochopit
na základě slova – evangelium. A dále je předávat. Přesto, že i v evangeliu je
tajemství, lze je šířit ústy, lze se mu přibližovat rozumem. Kdyby nebylo
rozumu, nikdo by nám nerozuměl.
Už to je krásné a hluboké poznání, že mohu Boha slyšet, že
můžu chápat jeho slovo.
A nemusím mít pocit, že to je něco málo, nebo že to nestačí.
Jiří Langer k tomu má jeden příběh.
Jakmile jeden chasidský světec uslyšel v synagoze slova „I
pravil Hospodin“ nemohl už dál poslouchat. Začal křičet radostí: Hospodin
promluvil, Hospodin promluvil. Musel být vždy vyveden ven.
Ten člověk pochopil, že Bůh promluvil. Takovou měl z toho
radost, že mu to stačilo k vděčnosti.
Poznání se týká také duchovní soudnosti, porozumění SZ
zaslíbením a vůbec věcí, které se možná na první pohled zdají méněcenější, než
třeba různá na první pohled duchovnější obdarování.
Poznání se týká už právě té pro někoho možná malicherné věci
– že totiž věříme tomu, že Bůh promluvil.
Všechny tyto dary jsou milosti Boží. Jsou to charismata,
protože řecky se dar z milosti řekne charisma.
Pavel ve svém dopise dále mluví o čekání na Krista. O tom,
že on bude lidem oporou až do konce.
Toto nás s korintskými spojuje. Také my čekáme na Krista.
Tato doba čekání je pro křesťany zrádná. Protože už JK své
vykupující dílo svým životem vykonal, ale toto dílo ještě není u konce.
JK teprve přijde znovu ve slávě.
Proč je tato doba zrádná? Protože se někomu může zdát, že
Bůh už své dílo vykonal a teď nezbývá, než někde v koutku pasivně čekat až to
všechno skončí – protože my bychom to leda tak pohnojili – o tom je třeba
podobenství o zakopané hřivně.
A nebo na druhou stranu se zrádnost může projevit tak, že
někdo řekne: protože už Bůh své dílo vykonal, tak věřící v Krista, může být už
tady a teď dokonalým. Že už mu nic nehrozí, že nemůže šlápnout vedle.
A tak se chová s povýšenou arogancí a zapomene na to, co
vlastně J na zemi dělal.
O tom je např. podobenství o posledním soudu z Mt evanegelia,
kdy se lidi vymlouvají, že krále neviděli na cestách, ve vězeních, v
nemocnicích.
Pavel ale říká, že doba, v níž žijeme není dobou
dokonalosti. Myslet si to, je častý křesťanský omyl. Mysleli si to také
křesťané v Korintě.
Přítomnost se podle Pavla vyznačuje spěcháním k budoucímu.
Filipským 3:12 Nemyslím, že bych již byl u cíle
anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se
zmocnil Kristus Ježíš.13 Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen
to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede
mnou,14 běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v
Kristu Ježíši.
Apoštol Pavel sám o sobě nesmýšlí tak, že by si myslel, že
je dokonalý, nebo že má dokonalou víru.
Ale věří, že se ho zmocnil JK. Zmocnil se ho tak, že je mu
oporou. Jakoby z apoštolova zvolání zaznívalo zvolání otce nemocného chlapce:
Pane věřím, pomoz mé nedověře.
Pavel za každé situace ví, že víra není jeho vlastní mocí, ale
darem a mocí Boží.
Proto říká Korintským, že jejich oporou bude až do konce
Kristus.
Bude jim oporou, to zn. že mají věřit, že to bude Kristus a
ne jejich vlastní touha, nebo zájmy, nebo dokonalost, co povede k jejich
vykoupení.
Křesťané se nemohou opírat ani o bohatství, ani o vlastní
zážitky, ale jedině o důvěru k věrnému Bohu. Protože Bůh nás povolal k do
společenství se svým Synem.
Povolal nás totiž z pustot kvílících pustin – jak to
popisuje Genesis.
Pavel jinými slovy říká: nemáte nic a proto na to nemůžete
být pyšní. Pokud něco máte, máte to od Boha, a proto se můžete chlubit jedině
Bohem.
I my dnes nemáme nic – ale skrze Krista máme všechno.
Toto povolání do společenství se svým Synem – tedy po staru
řečeno – povolání k účastenství Ježíše Krista – je svobodným činem Božím.
Do tohoto společenství jsme zváni všichni – bez rozdílu,
protože Bůh chce, abychom prožili lásku i odpuštění, které dává jeho Syn.
Děkujeme Pane, že nás povoláváš, do života,
děkujeme, že můžeme být posíleni
k nové vděčnosti a radosti z tvého evangelia,
na cestě k tvé slávě
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat